Humři táhnou

Ta zima byla krutá, první sníh napadl už koncem září o od té doby nezmizel. Touhle dobou ho na pláních okolo Birutálu leželo tolik, že dosahoval téměř do poloviny kamenných hradeb. Bránu váha sněhu rozvalila a nikdo se nenamáhal ji opravit. Sýpky i skladiště začínaly zet prázdnotou. Lovci museli zacházet stále hlouběji do birutálských lesů a i tak se čím dál častěji vraceli s práznou. A jako by to nestačilo, Merhin, místní čaroděj, navíc prorokoval, že jaro letos na sebe nechá čekat minimálně do května a do té doby mrazy nepovolí.

Pravda, vzhledem k tomu, že své předpovědi počasí vyčítal obvykle z pohárku pálenky, nikdo by se tím byl moc nevzrušoval. Koneckonců, kromě dlouhé zimy předpovídal také, že se na Birutál přižene ničivá záplava. Uprostřed třeskutých mrazů a navíc z Kopců, ve kterých by vodu stěží pohledal i zkušený proutkař. Nicméně předpovědi o dlouhé tvrdé zimě potvrdil i starý Dorko, shrbený stařík, který kdysi býval lovcem, ale poslední roky už jen sedával v koutě výčepu. Objevil se obvykle hned jak výčep otevřel a odcházel až ve chvíli, kdy hostinský zamykal. Celý den proseděl na tom samém místě, sledoval stálé i občasné hosty, jak se ve výčepu střídají, nebo, za trochu řídkého piva, ochotně vyprávěl roztodivné historky, případně předpovídal počasí. Jeho historky bývaly divoké a nevěřil jim téměř nikdo, ale jeho předpovědi se nemýlily nikdy.

Za těchto pohnutých podmínek se v zadní místnosti místního šenku, hostinským honosně nazývané salonek, sešla městská rada, aby dala hlavy dohromady a nad napěněným korbelem vymyslela, co dál. Jejich vážné rokování však záhy po začátku přerušil střapatý, černovlasý kluk, který v Birutálu sloužil jako poslíček.

„Pane! Pane! Táhnou, pane!“ Klučina bez zaklepání vtrhl přímo do salonku, udýchaný a rozčepýřený ještě víc než obvykle. Když zabrzdil před Harukem, váženým starostou města Birutál, nevydržel zůstat v klidu, takže alespoň přešlapoval z nohy na nohu. Haruk se podrbal na břiše a zamračil se na poslíčka.

„Kdo táhne, kluku? Neumíš pořádně vyřídit vzkaz?“ zahartusil. „A stůj pořádně, sakra, začínám mít z toho poskakování mžitky před očima!“

Chlapec se poslušně donutil zklidnit nohy. Dokonce se postavil téměř do pozoru.

„Humři pane. Humři táhnou,“ upřesnil svůj výkřik.

Haruk se znova podrbal na břiše a zhluboka si lokl z korbele, položeného na stole, aby se mu lépe soustředilo.

„Nesmysl,“ prohlásil rozhodně. „Jarmal se místo hlídkování zahřívá na hradbách pálenkou a má z toho vidiny. Ty potvory se přece nikdy nehnou před začátkem května, když už je spolehlivě po oblevě. Teď je sotva konec února a sněhu je jak nasrato. Běž zpátky a řekni Jarmalovi, ať nechlastá a hlídá. My tu máme důležité jednání.“

Chlapec nervózně přešlápl, očividně si dodávaje odvahu vzdorovat samotnému velkému muži Birutálu. Doslova velkému. Haruk měřil přes dva metry a na šířku měl jen o málo méně.

„Prosím, tak to není, pane. Já je taky viděl, pane,“ namítl. „Táhnou od Kopců. Je jich tam doslova černo. Někteří jsou až táákhle dlouhatý,“ rozpřáhl ruce, co dokázal.

„Tos je byl změřit?“ ozvalo se jedovatě od jednoho z mladších radních. Chlapec byl ale příliš vyjukaný, než aby si všiml výsměšného tónu.

„Ne, pane. Nebyl, pane. Jarmal mi půjčil kukátko, pane,“ odpověděl naprosto vážně. „Jsou větší než bludné kameny na kraji lesa, pane.“

Radní si vyměnili zaražené pohledy. Buď měl ten kluk neuvěřitelnou fantazii, nebo se dělo něco divného. Přitom všichni věděli, že místo poslíčka úspěšně zastává už třetím rokem hlavně díky tomu, že fantazii nemá, na rozdíl od většiny dětí, skoro žádnou. Byl to jednoduchý hoch, pro kterého byl okolní svět dostatečně úžasný tak, jak byl. Zato měl velice přesnou paměť. Pět párů očí se s očekáváním obrátilo k Harukovi. Šest, pokud započítáme i chlapce. Haruk zopakoval postup s podrbáním břicha a přípitkem. Pro jistotu si ještě hlasitě říhl. Díky tomu si urovnal myšlenky natolik, aby si uvědomil, že nemá tušení, co to má znamenat. Něco ovšem jakožto městská autorita udělat musel, jinak lidi začnou panikařit. Otočil se na poslíčka.

„Je Dorko ve výčepu?“ zeptal se.

„Ano, pane. Je, pane,“ přikyvoval horlivě chlapec.

„Tak pro něj dojdi. A řekni hostinskému, ať mu natočí taky jedno,“ dodal, protože, jako všichni ve městě, věděl, že na sucho z Dorka nic kloudného nevyrazí. Kluk se otočil na podpatku a spokojený, že má jasný cíl, vyrazil pro staříka.

 

„Jó to bude hnízdo,“ pokýval Dorko moudře hlavou, když se uvelebil v salónku, a nad promptně doneseným korbelem vyslechl chlapcovo líčení.

„Jak to myslíš, hnízdo?“ zarazil se Haruk. „Však královna z kopců nikdy neslejzá, ne?“

„No neslejzá. Jakmile se usadí, začne snášet a potom už nikdy neslejzá. Dolu z kopců slejzaj jenom lovci a sběrači. Ale jak řikám, to mluvíme vo starý královně. Usazený. Tadle je mladá. Eště nemá svoje místo, kde by se zahrabala. Vobčas se taková jedna vylíhne. Jakmile dost vyroste, vyleze z hnízda a de si založit vlastní. S celym dvorem, esli chápete?“ uchechtl se a bohatýrsky si přihnul. „Vojáci, lovci, partneři, dělníci, všecko, jak se sluší na královnu. Dyš sem byl kluk, taky se taková jedna vylíhla. To mě bylo asi jako támdle mladýmu. Dyš se pustila z kopce dolu, to byl frmol. Roztáhlo se to přes celé pláně až k lesům. Jojo, všude jich bylo plno, že z toho šla hrůza. A co toho taková spousta sežere. Lesy zůstaly po tom běhu úplně vymetený. Skoro dva roky trvalo, než se sem zase začala vracet zvěř.“

„Lesy jsou jako vymetené už teď,“ ozval se Piro, jeden z pěti radních, v civilním životě brašnář a koželuh.

„Třeba začnou chcípat hlady,“ navrhl jiný, švec Indol. „Nebo se porvou mezi sebou, když nebudou mít co žrát.“

„Cha,“ Dorko bohatýrským lokem vyprázdnil korbel. „Poď sem kluku, skoč mi eště pro jedno,“ máchl s ním na poslíčka. Haruk se zamračil.

„Mírni se Dorko,“ pokáral staříka. „Ani piva už není zrovna moc, nezapomínej.“

„Jak to vidím já, máme ho víc jak dost,“ mávl stařec rukou. „Stejně jako zásob, dyš tak vo tom přemejšlim. Myslíte, že ty potvory scípnou hlady, než se sem dovalej? Jak dlouho koumáte, že jim to bude trvat? Možná maj krátký nožičky, ale maj jich šest a uměj s nima pořádně kmitat. Jestli teď slejzaj z Kopců, budou tu nejpozdějc zejtra k poledni. Ale spíš dřív. Klidně tu můžou bejt už dneska večír. Zas tak daleko to sem vod lesa není. Žádnej zatracenej humr eště nescíp za pár dní bez žrádla.“

V místnosti se rozhostilo zaražené ticho.

„Pánové, proberte se. Vždyť jsme je ještě ani neviděli,“ ozval se po chvíli mladý radní, který prvně pochyboval o velikosti blížících se klepetnatců. „Jen tu sedíme jak pecky a necháváme se děsit řečma.“

„Pravda,“ chytil se Haruk nabízeného lana. „Třeseme se tu jak baby na táčkách, kvůli povídání jednoho starocha a jednoho vyděšeného kluka. Však humry roky lovíme, ne? Přece se teď kvůli nim nepoděláme. Pojďmě se podívat, co to tam venku dovopravdy je a pak se uvidí.“

Ostatní radní, povzbuzení starostovými slovy, se vzmužili a v čele se svým vůdcem zamířili na hradby. Za nimi se, s čerstvě doneseným korbelem v ruce, vydal Dorko, nijak nedotčen jejich nedůvěrou. Ke starci se připojil i poslíček, který neměl potuchy, co jiného by měl dělat.

„Lovíme, lovíme,“ pochechtával se stařík cestou. „Jasně, že lovíme. Lukama nebo do pastí. Vosamělý kusy. Ne celý hnízdo na pochodu. Víš kolik potvor má jedno hnízdo kluku? Tisíce, abys věděl. Tisíce potvor, s klepetama co drtěj kámen. A kosti. Křup, křup,“ Dorko vycenil na vyjeveného poslíčka křivé zuby. „Nejradši maj mladý masíčko. Ne, že by starý nechali ležet, dyš je jich tolik na tak málo, ale na tobě si vyloženě smlsnou. Nejřív si uštípnou nějakej chutnej kousek, třeba nohu nebo ruku a pak si ho pěkně rozporcujou, aby se jim dobře polykal,“ doplňoval starý lovec ochotně barvité podrobnosti. Chlapec při té představě viditeně zbledl. Oproti tomu Dorko se očividně bavil. „Štíp, štíp,“ zachechtal se a hmátl po poslíčkovi kostnatou rukou. Ten s hlasitým vyjeknutím vyděšeně uskočil.

„Nech kluka bejt, Dorko,“ houkl zepředu Haruk. „Jenom ho děsíš. A ty neposlouchej pořád ty jeho pohádky. Radši padej napřed a řekni Jarmalovi, že jsme na cestě.“

Chlapec s viditelnou úlevou vyrazil vpřed, pryč od stále se pochechtávajícího staříka.

„No doprdele!“ Jak se ukázalo, skutečnost nebyla tak zlá, jak ji líčil Dorko. Byla ještě horší. Od Kopců se valila masa černých těl. V tuhle chvíli už dosahovala hluboko do plání a mezi stromy lesa, rozkládajícího se na úpatí skalnatých hor, se objevovali stále další. Když se podíval na ten příval dalekohledem, vypůjčeným od hlídkujícího Jarmala, musel Haruk uznat, že jsou to úctyhodné kousky, ale volný pohled na tu spoustu byl mnohem děsivější. Nemohl od toho výhledu odtrhnout oči. Náhle jeden z radních ukázal kamsi doprostřed valící se masy.

„Co je to?“ zeptal se podezíravě opodál postávajícího Dorka.

„Vim já? Voči už mi tak dobře nesloužej,“ pokrčil starý lovec rameny.

„Je tam jeden, co není černej. Je modrozelenej a, zatraceně, minimálně dvakrát tak velkej než ti ostatní zkurvysyni.“

„Jo todle. To je královna. Tej bys měl řikat spíš zkurvycéra. I dyš spíš je to ta hlavní kurva v tomdle bordelu.“

„Dorko?“ začal Haruk pomalu. „Říkal jsi, že jsi to už jednou zažil. Jak jste je dokázali zastavit?“

„Nedokázali,“ pokrčil lovec rameny. „Sebrali sme, co sme unesli a zdrhali sme, jako by nám za patama hořelo rovnou dólu k Čvachtulám. Tydle potvory, na rozdíl vod svejch vodních bratříčků, vodu nemusej, i dyš plavat dovedou, to zase jó. Ale bažinám se vyhnou vobloukem. Jenže tenkrát to tady byla díra, na kterou sral pes. Celá vesnice čítala do dvaceti lidůch. To se jinak zdrhalo. Navíc bylo léto. Dneska sou bažiny zamrzlý na kámen, takže i dybys tam v tomdle marastu dokázal lidi nakrásně dostat, bude ti to platný jak kozí pšouk.

„Já bych nepanikařil,“ ozval se Piro. „Máme hradby, ty je zastaví ne?“

„Měl bys chodit častěji na vzduch, Piro,“ zavrčel Haruk. „Z těch smradů v koželužně už ti to nemyslí. Tyhle bestie projdou hradbami jak perníkem. Jejich klepeta, dokážou dělat díry do tvrdšího kamene než za kterým se teď schováváš,“ poklepal rukou na šedý lomový kámen. „Nebo prostě projdou branou,“ doplnil, poukazuje na zejícím otvor v kamenné zdi v místech, kde stávala brána. Sice ho částečně blokoval sníh, ale že by ten dokázal černý příval zastavit, nedoufal nikdo.

„A co lovci?“ Ani další nápad nebyl zrovna nejpromyšlenější. Bylo zřejmé, že pohled na valící se pohromu myšlení radních moc nepomáhá.

„Který lovci?“ zchladil navrhovatele Haruk. „Většina je někde v lesích a snaží se čapnout alespoň zapomenutýho králíka. Ve městě jich teď schrastíš možná pět. Navíc i kdyby tu nakrásně byli všichni, jakou šanci by asi měli? Ani ne padesátka chlapů, s lukama a nožema?“

„Co budeme dělat?“ fňukl kluk do nastalého ticha.

„Co by, scípnem,“ ozval se Dorko rozšafně. „Leda bys měl někde schovanýho nějakýho hrdinu.“

„Koho?“

„Hrdinu. Znáš to. I pozvedna svůj mocný meč, hned vrhl se v tu lítou seč,“ zadeklamoval stařík. „Takovýho hrdinu. Co by se statečně vrhnul z hradeb a rozsekal by ty přerostlý kraby na fašírku.“

„Přestaň klukovi motat hlavu povídačkama, říkám,“ zaburácel Haruk. „A ty přestaň fňukat a padej pro Merhina,“ dodal. Pro jistotu ještě poslíčkovi vrazil pohlavek, aby ho trošku popohnal. I když by to nahlas nepřiznal, Dorkovo žvanění mu vnuklo zoufalý nápad. Bájného hrdinu ve městě pravda nemají, ale mají mága. Sice věčně opilého mága, který v podstatě nečaruje, ale lepší než nic.

 

„Působivé.“ Merhin se dostavil překvapivě rychle. Dokonce byl zřejmě střízlivý, ačkoliv poledne se kvapem blížilo. Teď stál na hradbách, s rukama založenýma na hrudi a poklidně sledoval valící se masu. „Zavolal jsi mě sem, abych se mohl pokochat, nebo mi něco chceš starosto?“

„Radu, Merhine, radu, nebo ještě lépe pomoc. Existuje něco, co by ty potvory dokázalo zastavit? Případně aspoň přimět, aby se vyhnuly městu?“

„Armáda,“ odpověděl muž suše. „Plamenná zeď místo hradeb. Tornádo, které by je sebralo a odneslo ke všem čertům.“

„Dokážeš něco z toho?“ zadíval se na něj Haruk s nadějí.

„Nedokážu,“ zchladil ho Merhin. „Oheň bez paliva nehoří, ani když ho poháníš magickou mocí, a tornádo tak velké, aby odneslo tenhle příval, by smetlo i město, i kdybych ho náhodou dokázal vyvolat. Co se armády týče, myslíš, že kdybych si uměl přivolat armádu, která by svedla zastavit tyhle, seděl bych v tady, v prdeli světa, a napájel se špatnou kořalkou?“

„Co já vím,“ pokrčil Haruk rameny. Poznámku o kvalitě místního alkoholu raději přešel.

„Tak já ti to usnadním. Neseděl a neumím. Spokojen?“ Merhin nečekal na odpověď, otočil se na podpatku a klidným krokem zamířil z hradeb.

„Počkej, Merhine, kam jdeš?“ vyhrkl Haruk překvapeně.

„Jdu se opít. Když budu na mol, až dorazí, třeba mi ani nebude vadit, až se do mě pustí.“

„To nemůžeš udělat, Merhine. Jsi naše jediná naděje.“ Haruk ani nevěděl, proč do věčně opilého mága vkládal takovou víru. Snad že někde hluboko v něm přetrvávalo dětské přesvědčení, že magie dokáže téměř cokoliv. I když co pamatoval, nepředvedl Merhin v životě žádné složitější kouzlo než jednoduchou iluzi, pro pobavení místních děcek.

„Mistře mágu,“ zkusil to jinak. Ani nepamatoval, kdy tak muži naposledy řekl. Snad ještě jako uhrovitý mladíček, když Merhin dorazil do městečka, v drahém plášti a na drahém koni. S magickou výbavou, zabalenou v sedlových vacích. Kůň byl dávno pryč, utopený v kořalce, plášť nejspíš taky a na magickou výbavu padal prach. Oslovovat takhle formálně muže, oblečeného v ošuntělé kazajce, mu přišlo nepatřičné, ale zabralo to.

„Mistře mágu?“ otočil se Merhin a probodl starostu pohledem. „Když ti teče do bot, to si i na titul vzpomeneš! Vzpomeneš si taky, kdo vám byl pro legraci, když vás varoval, že z Kopců přijde ničivá záplava?“

Haruk se překvapeně otočil k pláním. Vlnící se masa těl opravdu neodbytně připomínala záplavu.

„Kdo mohl tušit, že myslíš tohle,“ bránil se omluvně. „Kdybys mluvil jasněji, nemohlo by dojít k žádnému nedorozumění. My tu jsme jednoduchý lidi Merhine, básnická přirovnání nám nic neříkají.“

„Kdybych věděl víc, řekl bych víc,“ odbyl ho Merhin. „Jasnovidectví není exaktní věda starosto.“

„No dobře, dobře. Omlouvám se, měl jsi pravdu a my jsme banda pitomců. Teď se nemá cenu hádat. Potvory jsou na cestě a město je v pasti. I kdybychom dokázali dostat lidi z města včas, kam by asi šli? A jak rychle, v tomhle sněhu? Možná pár chlapů by se dokázalo dostat dost daleko. Ale co ženské. A děcka. O starejch lidech ani nemluvím.“

Merhin se na starostu zamračil a znovu se obrátil k výjevu na pláních. Ve tváři se mu rozhostil zadumaný výraz. Nikdo netušil, na co myslí, ale nikdo se ho neopovážil vyrušit. V tu chvíli totiž nevypadal jako ten pouťový kejklíř, za kterého si ho zvykli považovat, ale jako skutečný mág, hodný toho jména. Pak ten okamžik pominul a na hradbách stál zase starý známý Merhin. I když něco z té aury moci v něm přeci jen zůstalo. Možná to bylo tím neobvykle jasným a rozhodným pohledem.

„Ty,“ ukázal na Jarmala prstem tak prudce, že chudák strážný leknutím nadskočil. „Nehneš odtud na krok, jasný? Až budou na dvě míle od města, pošli pro mě.“

„Dvě míle pane?“ ujistil se Jarmal opatrně. Merhin se znova zadíval na pláně a něco si tiše mumlal.

„Raději tři,“ opravil svůj požadavek. „Pokud jde o tebe, starosto, jestli chceš být s tou svou slavnou radou k něčemu, postarejte se, ať zatím lidi nezačnou panikařit. Moc bych nedal za to, že ten váš poslíček už stačil vyslepičit novinky o humřím tažení polovině města. Příslušně podrobně.“

Radní se překvapeně rozhlédli. Střapatý kluk tu opravdu nestál. Nikdo si nevšiml, že se s Merhinem nevrátil.

„Neboj,“ ujistil ho starosta. „Vysvětlím jim, že nás zachráníš.“

„Hlavně jim vysvětli, že panika je nezachrání,“ ušklíbl se Merhin. O důvěře, kterou k němu budou mít místní, coby k zachránci, si nedělal iluze. „S panikařícím davem za zády se blbě čaruje,“ doplnil ještě a odkráčel zpět ke svému doupěti, které si v posledních letech zvykl nazývat domovem.

Lidé opravdu v záchranu pomocí Merhinova magického umění příliš nevěřili. Dokonce se ozvaly hlasy tvrdící, že jediný způsob, jak by mohl Merhin blížící se klepetnatce zastavit, by bylo nechat je uřechtat k smrti, zatím co se na ně bude neúspěšně pokoušet seslat nějaké kouzlo. Případně, že by je mohl vyzvat k závodu v pití a celé hnízdo uchlastat. K Merhinovi se tyhle řeči nedonesly, ale i kdyby ano, pramálo by se staral. Hlavu mu dělaly úplně jiné věci. Jako třeba to, jestli je vůbec schopen dotáhnout svůj plán do konce. Pravda, před lety by to, co právě chystal, zvládl levou zadní po probdělé a proflámované noci, ale léta, strávená spíš pitím, než provozováním magie, si vybrala svou daň. Proto teď vytahoval ze starého, pavučinami omotaného kufru jednu knihu za druhou, aby je po letmém prolistování s klením zase odhodil stranou.

„Mistře mágu! Mistře mágu! Prý jsou, kde jste chtěl.“ hlasité zabušení na dveře vyrušilo Merhina od knihy s titulem Magoické ritouály živlův všelijakých. Zdvihl hlavu a přejel pohledem po místnosti. Pokoj vypadal, že v něm ještě před chvílí řádilo tornádo. Mezi špinavým nádobím se válelo ještě špinavější oblečení a teď navíc i spousta knih. Na stole pak na čestném místě trůnila láhev kořalky a hromádka velmi realistických kreseb spoře oděných žen. Pustit poslíčka dovnitř nepřipadalo v úvahu. S chlapcovou neschopností udržet jazyk za zuby, by přesný popis toho, jak žije, měl ještě dneska každý.

„Dobře,“ houkl přes zavřené dveře. „Vrať se na hradby, dorazím za chvíli.“

Vyčkal, až utichnou vzdalující se kroky, naposled přelétl pohledem odstavec, který právě studoval a nervózně si urovnal odřený kabátec. Původně zvažoval oblečení svého starého pláště, ale když ho vytáhl ze dna skříně, zjistil, že si na něm pochutnali moli tak, že spíš než vznešený oděv mága, připomíná ementál. Se smutným pohledem na zbytky kdysi honosného kusu oděvu a s ne právě povzbudivou myšlenkou, že je možná podobná troska, sáhl po klice.

***

„Jsou tady, mistře. Teda tam. Tři míle, jak jste si přál,“ hlásí Jarmal, jen se mág objeví na hradbách. Oči vyvalené, div mu nevypadnou, uctivě pozoruje příchozího. Není divu. Ať už měl Merhin o sobě jakékoliv pochybnosti, cestou se mu je podařilo úspěšně pohřbít pod maskou sebejisté arogance mága, obklopeného aurou moci. Merhin se v duchu ušklíbne. Některé věci se prostě nezapomínají. Dokonce i radní, shromáždění opodál, se nedokáží ubránit lehké nervozitě, při pohledu na nečekanou proměnu muže, kterého roky považovali na neškodného opilce. Jen starý Dorko nevypadá oslněně. V životě už koneckonců viděl všelijaké věci. S přátelským úsměvem pokyne Merhinovi korbelem a spokojeně si lokne. Merhin si ale nikoho z nich nevšímá a rovnou obrátí svou pozornost k pláním. Humři už jsou opravdu blízko. Jednolitá masa se už i bez použití dalekohledu trhá na viditelné proudy těl. Nejvyšší čas, začít s magií. Zdvihá ruce a hlubokým, dramatickým hlasem začíná recitovat.

„Quanta caligo detinet humanos animos rationales, et divinos, ut non ab re quis credere possit ...“

Přihlížející tiše naslouchají, věříce, že jde o mocné zaklínadlo. Ve skutečnosti je to část textu z učebnice vznešeného jazyka pro začátečníky. Merhin si navykl využívat při čarování recitaci ve staré řeči už jako student. Pomáhala v soustředění, a navíc měla tu výhodu, že byla při správné deklamaci velmi působivá. Skutečná magie se však odehrávala na zcela jiné úrovni, pro necvičené oko nepostřehnutelné.

„ … omnia humana simillima esse his quae dicemus phantasmatis. Sunt qui credunt mulieres quasdam ...“

Sníh náhle začíná zhruba půl míle od města, navzdory přetrvávajícím mrazům, tát.

„ … maleficas, seu potius veneficas medicamentis delibutas , noctu in varias animalium formas verti, et vagari,...“

Na pruhu téměř míli širokém se hluboká sněhová pokrývka postupně mění v příkop naplněný vodou.

„Působivé,“ ozve se chraplavý hlas starého lovce. „Ale to, že ty potvory nemaj rády vodu, neznamená, že neuměj plavat. To už jsem koneckonců řikal.“

Merhin jeho poznámku nevnímá. Veškerou jeho pozornost zabírá snaha, udržet vyvolanou magii pod kontrolou. Teď už ví, že dokáže vyvolat dostatek síly na dokončení svého plánu. Ale před lety bývalo mnohem snazší ji udržet na uzdě a nedovolit, aby se mu vymkla. Po spáncích mu začínají stékat kapky potu.

„... seu potius volare per longinquas regiones, ac nuntiare, quae ibi aguntur, choreas per paludes ducere...“

První humři dosahují vzdálenějšího břehu a po krátkém zaváhání sklouzávají do vody magicky vytvořeného příkopu. A za nimi další. A další, a další. Teď jen jestli správně odhadl potřebnou šířku.

„... et demonibus congredi, ingredi et egredi per clausa ostia et foramina, pueros necare, et nescio quae alia deliramenta…“

Voda, zvířená masou těl, vypadá, jako by vřela. Už se ponořila i královna se svými mohutnými strážci. První plavci jsou zatím již za polovinou příkopu. Merhin hlasitě deklamuje a v duchu se modlí k Urhusovi, patronu všech mágů, zatímco přihlížející muži téměř nedýchají.

„.... et quo maxime mireris sunt in hac re gravissimae Pontificum censurae ...“

A už do vody kloužou poslední klepetnatci. První zatím téměř dosáhli druhého břehu, ale jen téměř.

„Et viventes! Et mortui!“

Mág ostrým tlesknutím zakončí zaklínání, zmlkne a vyčerpaně spustí ruce podél pasu. Má co dělat, aby se udržel na nohou. Poslední vlna moci proletí nad plání a vířící vodní masa náhle ztuhne. Už ne voda, ale led. Blýskavý a pevný, odrážející paprsky zapadajícího slunce.

***

O slavném vítězství mocného Merhina nad Humří pohromou se v Birutálu vyprávěly legendy ještě dlouhá léta. A také o úžasné záchraně města před hladomorem. Zima toho roku byla dlouhá a krutá, ale birutálští během ní rozhodně nezhubli. Ba naopak! I ten nejubožejší obyvatel města se během těch měsíců nacpal lahodným humřím masem víc než kdejaký zbohatlík z nížin.

Jen starý Dorko, když líčil události té zimy, nezapomněl nikdy dodat: „Humři nás nesežrali a hlady jsme taky nescípli, to je pravda. Ale je fakt škoda, že tenkrát netáhli na Birutál taky erteple. Humr je sice fajn, ale po měsíci už člověku pořádně leze krkem.“