I. kapitola

Nebylo by špatné mít kancl na hradě, napadlo ji při pohledu na staříka, co se šourá za hůlkou a neustále komentuje, jak dobře mu to dnes jde.

VYPADÁ SMĚŠNĚ!!!

Nikdy neměla politické ambice, dokonce jí to přišlo tak odporné, že nebyla víc jak deset let u voleb.

„Ahoj drahoušku,“ políbil ji na tvář.

Chtěl se zeptat, jak se měla, ale při pohledu na její zakaboněnou tvář si to rozmyslel a zamířil k lednici. Zeje prázdnotou. Nebylo divu, když neodklepla objednávku, mrknul na tablet, co ležel na lince místo prkýnka.

„Čína nebo Mexiko?!“

„Indie.“ Nepřemýšlela na co má chuť. Prostě odpověděla, a přitom si dál psala poznámky k obhajobě, dokonce stihla vnímat povolební odmítání Alexe jako premiéra.

Vytočil rychlou předvolbu, nadiktoval oblíbená jídla, adresu a zavěsil. Taky způsob, jak uvařit večeři, usmál se. Přišlo mu to šílené. Nejenom že nešli do restaurace, ale objednali si donášku až do domu jako v Americe.

Usedl ke stolu a pohlédl na vytáhlou blondýnu s velkými brýlemi zabořenou do pohodlného gauče, co ho uhranula před víc jak dvaceti lety.

Pamatoval si to jako dnes, kdy přišel pozdě na seminář o počítačové bezpečnosti a za ním vlítla do posluchárny ONA – energická, štíhlá blondýna s velkými brýlemi a údivem ve tváři. Zřejmě měla namířeno jinam, ale nechtěla na sebe upozornit, tak ho doslova nacpala do volné lavice hned u dveří.

Usmál se vzpomínce, kdy na sebe nechtěla upozornit vysoká blond holka s rozcuchaným účesem, protože ona vzbudila pozornost, kamkoliv přišla. Vlastně ji budí dodnes.

Byl si jistý, že otevřela nesprávné dveře, ale to mu bylo jedno. Snažil se přijít na to, jak ji oslovit. Působila odměřeně, nepřístupně a byla vysoká. I když seděl, byl si celkem jist, že si na svatbu nevezme lodičky s jehlovými podpatky.

Imponovaly mu vysoké ženy, tahle byla navíc blond a působila sebevědomě.

Prostě ideál, kterého se každý chlap lekne a na druhé rande už nepřijde. Druhé? Neměl by předbíhat, když nemá ani první.

„Evropské právo je v posluchárně o patro výš.“

Vrhla na něj nechápavý pohled, proč by zrovna ona měla jít na Evropské právo. Pohybem hlavy ukázal na skripta. Nechtěla přiznat, že trefila blbé dveře, tak jenom zavrtěla hlavou a snažila se pochopit, o čem ten rastafarián u pultíku mluví.

Byla statečná, vydržela až do konce.

„Další termín je za týden.“

Opět ten nechápavý pohled.

„Evropského práva.“

Ušklíbla se, jako by o tu informaci vůbec nestála. Stejně jako o pozvánku na kávu k automatu v přízemí. Nechal ji odejít, protože si byl jistý, že ji za týden uvidí.

„Chudák Alex,“ vytrhla ho ze vzpomínek.

„Nikdo ho nechce.“

„Je hodný, přítulný, neočurává rohy, nekouše pantofle,“ imitovala herce, co nabízel psy z útulku.

Zaklapla „jablko“, odložila brýle a pohlédla na svého muže. Chtěla k němu natáhnout ruce, ale jeho mobil byl rychlejší. Poslíček přinesl večeři.

Usedli k jídelnímu stolu a začali se přetahovat o papírové krabičky plné jídla. Každý chtěl to, co měl zrovna ten druhý. Byli jak malí a moc si to užívali.

Nebyla výjimka, že zapomněla nakoupit, ale bylo moc málo dní v týdnu, kdy spolu jedli. Ani tato večeře netrvala dlouho, když se ozval její mobil.

„ANO!“ zněla odměřeně, „za hodinu.“ Pohlédla automaticky na hodinky, i když neřekla, v kolik přesně přijede.

Teď by se měla zvednout a odjet do vazební věznice, kde na ni čeká další výtečník. Dnes se rozhodla, že dojí, už tak měla náběh na žaludeční vředy. Nejprve měla málo klientů a teď zase moc. Práce na volné noze není pro každého, stěžovala si. Na druhou stranu nebyla schopná chodit do „kolbenky“ od devíti do pěti.

Byla jak živelná pohroma a svou nespoutaností dokázala lidi kolem strhnout k absurdním nezřízenostem. Tahání kelímku zpod rukou bylo to nejmenší, čeho se od ní mohl nadít.

„Neměli jsme jít do divadla?“ pátrala v paměti po mimopracovní aktivitě.

„Včera.“

Místo omluvy mu ukradla krabičku s kuřetem na kari.

Nečekal něco, co by se nikdy nestalo. Nebyla omlouvací, stejně jako nebyla empatická. Vlastně nikdy nepochopil, jak mohla být žena. Věřit v Boha, myslel by si o něm, že je to velký šprýmař, co má pocit, že tu někdo takový prostě chybí. Vlastně by v tu chvíli zamotal do víry oblíbenou kombinatoriku.

Právnička a programátor je kombinace, kterou nikdo z jejich přátel nechápal. Vlastně ani oni ne, a nebýt Sašovy vytrvalosti v lámání neřešitelných algoritmů, tak nedošlo na třetí rande.

„Líbilo se mi to?“ vrátila kari a sáhla po rýži.

„Byla jsi z toho nadšená a celou cestu domů jsi pitvala jednu scénu.“

Naklonila hlavu, jako kdyby měla brýle a chtěla pohlédnout přes obroučky. Nebyla si jistá, zda si z ní dělá srandu, nebo to myslí vážně, protože si nic takového nepamatovala. Poslední případ ji pohltil tak, že nevnímala svět kolem. Což nebylo nic divného, ale tentokrát to bylo i na ni trochu moc.

„Potřebuješ dovolenou,“ ukradl jí rýži.

„Ještě týden a vypnu telefon!“

Chtěl si rýpnout, zda vůbec ví, jak se to dělá, protože by to bylo poprvé, ale zamluvený konec roku na lyžích dával malou naději, že by to mohlo vyjít.

„Tak jeď,“ sebral jí z ruky pálivou směs.

Než se stihla obléct, zabral si celý gauč a přepnul televizi na politické zpravodajství, což by se dalo považovat za jistý druh masochismu.

Jako první headline zahlédl: „V SENÁTU PROŠEL ZÁKON O SŇATCÍCH HOMOSEXUÁLŮ“. Na tváři se mu rozlil blažený úsměv. Jenom málokdo věděl, kolik je za tou větou práce.

„Budeš doma?“

„Ne,“ vypnul televizi, „zajdu do klubu, je čas slavit.“

„Vyzvednu tě,“ usmála se a s letmým polibkem vyšla ze dveří.

„AHOJ SENÁTORKO!!!“ uvítal ho pingl, sotva otevřel rozvrzané dveře.

Výkřik utišil hlahol, který k tomu prostoru patřil od prvního dne, kdy ho kluci otevřeli. Všichni se otočili směrem k Sašovi. Zaskočili ho pískotem a hlasitým tleskáním, které se dělo maximálně na konci roku.

Ti, co k němu byli nejblíž, mu začali tisknout ruku a snažili se zamáčknout nejednu slzu. Byl to jejich hrdina, i když nikdy nepřiznal, že je jeden z nich, a dokonce se oženil.

„Vážně nejsem na kluky,“ opakoval v každém rozhovoru.

„Moc děkujeme,“ slyšel od všech, kolem nichž se musel protáhnout.

Byl moc rád, že jim dokázal pomoci. Vlastně s tím kandidoval do horní komory. I tohle mu často předhazovali, jak mohl postavit kandidaturu na trojce s podporou sexuálních menšin.

No, mohl, a nebylo to zase až tak vykalkulované, protože si byl vědom síly jednoho hlasu. Byla mizerná a on nebyl diplomat. Nedokázal lidem podkuřovat, ani obchodovat něco za nic. Na druhou stranu šel od prvního dne za tím, co slíbil. Vlastně ještě ani nesložil slib a už obcházel budoucí kolegy, pak došlo i na poslance.

Kdybych prosadil jenom tohle, říkal Klér, tak budu spokojený.

A co víc, byl na sebe i pyšný. Jako sólista prosadil něco, co se nepovedlo celá desetiletí. Stal se mluvčím homosexuální lobby a odrážel jednoho homofoba za druhým.

I když neměl půlku Káčkova seznamu jako Mirek Krok, předseda konzervativců, dokázal nemožné. Možná to bylo tím, že většina z těch, na něž měl Míra nějaké kompro, už neseděla ve svých kancelářích.

S oblibou tomu říkal Politika 2.0 – generace se vyměnila. Pachuť opoziční smlouvy tak připomínal jenom stařík na hradě a poslední na seznamu kandidátů – bývalý premiér, jehož „muž na černou práci“ skončil za katrem.

Možná bych to měl taky zkusit, napadlo ho po úspěšném hlasování. Najednou měl pocit, že nemá co dělat. Práci na šest let stihl za půlku, a i kdyby už neudělal nic, tak si ty peníze rozhodně zasloužil. Jednou provždy bude spojen s tímto zákonem.

„Senátorko, pojď na moji hruď,“ rozvášnil se jindy klidný spolumajitel, „dneska jde všechno na náš účet.“

I na něm bylo vidět, že nedokáže skrýt dojetí. Pevným objetím a drtivým stiskem to dal najevo. Dokonce došlo i na pusu.

„Já vím, že jsi náš,“ pošeptal mu do ucha a pak spiklenecky mrknul: „běž, už na tebe čekají.“ Konečně ho pustil.

Ještě pár schodů do podpalubí, aby si mohl vychutnat další várku emocí a gratulací. Provolávání slávy nebralo konce, stejně jako přípitky. Kluci nestačili nosit vychlazené láhve sektu. Všem bylo jedno, že drží pořád tu první, z níž neupil ani hlt.

Slavili jako snad ještě nikdy – lhostejno, že je zítra pracovní den. Všichni si beztak nahlásili volno, a ty, co to ještě neudělali, to čeká ráno s pořádným bolehlavem.

„Tak už to konečně můžeš přiznat,“ tulili se k němu a bylo jedno, zda zrovna zadaní nebo šťastně rozešlí.

Dokonce došlo na provolávání, aby se stal prezidentem. Připomnělo mu to polistopadovou euforii, kdy na trůn posadili buržoazního synka, který byl utlačován postapokalyptickým zřízením.

Zpočátku se tvářil odmítavě. Jak by mohli zvolit člověka, co pošlapal tradiční manželství, i když sňatku stejnopohlavních párů fandí nadpoloviční většina obyvatel. No a ty všechny by musel získat na svou stranu, stejně jako deset podpisů.

Když se nad tím zamyslel, tak podpisy senátorů by byly ten nejmenší problém.

NE!!! Tady to má skončit. Udělal, proč přišel, a nechtěl se dál rochnit v bahně politické galerky, která devastovala jeho milovanou zemi skoro tak dlouho jako muži s hvězdou na čele.

Ano, na začátku neměl šanci prosadit něco tak kontroverzního, ale dokázal to.

Na mysli mu vytanul další neřešitelný úkol. On, PAN ČISTÝ, může změnit politiku. Tak to je fakt utopie, blbost, bláznovství nebo spíš šílenství.

Miloval výzvy a tahle byla s hodně velkým V. Když opadlo nadšení a společnost se zabrala do diskuse, měl chvilku na přemýšlení. Vlastně už nad tím pár let dumal a jediné, co ho napadlo, bylo prakticky nemožné.

Musel by založit stranu, vyhrát volby, sestavit jednobarevnou vládu a zlomit několik stovek tisíc úředníků, nebo… zase se vrátil k volbě prezidenta. Místo kobercového náletu by stačilo pár všeho schopných ostřelovačů, co začnou likvidovat dojiče kapitalismu.

Druhá možnost mu přišla schůdnější. Na prezidenta by sice nekandidoval s protikorupčním balíčkem jako Alex, ale mohl by ho pak využít. Usmál se, jak snadno přešel k politické manipulaci.

Něco před třemi lety nemyslitelného se stalo naprosto přirozeným. Nediplomatický tah na branku vyměnil za obratné kličkování mezi padajícími minami.

STAL SE ZE MĚ POLITIK, otřásl se nad tím konstatováním.

Přestože dál dělal webové stránky, aby neztratil kontakt s oborem, co ubíhá mílovými kroky vpřed, nebyla mu politika zase tak odporná, když odfiltroval 90 % balastu. Což ji v jeho očích degradovalo z vysoké politiky a politikaření na komunální úroveň, která jako jediná dávala smysl.

Najednou nešlo o vzletné projevy v parlamentu, které nikoho nezajímají, ale o praktické věci, co trápí každého z nás. Nešlo o zhasnutí a bezprecedentní krádež za bílého dne, která nebude potrestána, protože si to galerka ošéfovala.

Nejspíš bylo naivní čekat, že organizovaný zločin pod hábitem demokracie vystřídá čistý altruismus, ostatně se tak nestalo, jenom mocenskou chobotnici vystřídal jediný člověk.

Je to nebezpečné? JE!!!

Je to na věčné časy? NENÍ!!!!

Viděl to jako začátek druhé republiky, trochu menší, ořezané nenávistí „utlačované“ třetiny, ale pořád ještě naší, než si nás namaže mocný soused na chleba a všichni ho budou plácat po rameni jako před osmdesáti lety.

Viděl to jako začátek něčeho nového, co by mohlo být ku prospěchu všem a nejenom vybraným pár desítkám. Víc jich rozhodně není a všichni tihle „vyvolení“ se nám smějí, jak jsme pitomí, že pořád skáčeme na kecy o demokracii.

Nejvíc ho v obraně statutu quo udivovali novináři. Ostatně většina z nich z toho nic neměla. Možná snad jenom dobrý pocit, že mohou natřít arcilotra na rudo.

ANO, byl ve straně a v kontaktu se Statní bezpečností, ostatně dělal na zahraničním obchodu, to nebyli kavárenští povaleči s hubou plnou vzletných ideálů hodných romantických spisovatelů.

ANO, vytvořil ekonomické impérium a nebral si při tom servítky. Určitě šlápl pár poctivcům na kuří oko a zaklekl na pár krků. Není a nebyl to Mirek Dušín.

Ale ukázal, že se může krást o něco méně a dát konečně lidem vydělat.

„Ahoj senátorko,“ překvapil ho Buddy a jeho o dvě hlavy vyšší přítel Villy.

„I ty, Brute?“ usmál se na oba kluky, měl je moc rád pro jejich otevřenost a nechuť k intrikám.

Vždy, když je potkal, měl pocit, jako by se vrátil z jiné planety, a navíc mu připomněli, proč do toho vlastně šel. Oba přemýšleli o svatbě, ne hned, ale jednou.

„Nemohl jsem odolat,“ přiznal Buddy.

Villy se jenom usmál pod černým chmýřím, pokrčil rameny a objednal si sklenku sektu, aby netrhal partu.

„Máš splněno,“ usmál se drobný blonďák a pozvedl sklenku. „Co dál?“

„Zrovna nad tím přemýšlím.“

Nechtěl prozradit nic z toho, co se mu honilo hlavou. Ne že by jim nevěřil, ale byl zvyklý to nejdřív probrat s Klér, která ho v mnohém usměrňovala anebo přinesla jiný pohled.

Jak říká stařík na hradě: „Jenom blbec nemění názor.“ A on ho posouval v posledních letech velmi často. Nikdy to nebylo zbrklé nebo vykalkulované, ale rozvážné na základě nových vstupních informací.

Nebyl programátor jenom proto, že ho to bavilo – on tak prostě myslel, což bylo pro mnoho lidí neuchopitelné. Mohl být čitelný, protože si každý týden nemyslel něco jiného, ale posun ve vnímání problematiky býval dost nečekaný.

„Logika je neúprosná,“ usmíval se nad rozpaky spolupracovníků i ostatních kolegů, když vystupoval k tématům, která by mu měla být cizí.

Podobně jako v dolní komoře se i mezi zákonodárci v horní části našlo pár odborníků na vše, což je asi podobně divné jako poslankyně, jejíž jedinou kvalifikací pro členku zákonodárného sboru je, že přišla před lety o obě nohy, a která nedokázala redaktorce při rozhovoru odpovědět na nic jiného, než jsou náhrady za protetiku.

Smutné a těžko představitelné, že se to během čtyř let změní. No, bude mít slušný příjem, k tomu nějaké náhrady, a když náhodou přijede na vozíčku, nebude první a nejspíš ani poslední.

„Ahoj drahý!“ volá na něj od vstupu Klér.

„NA SENÁTORKU!!!“ ozve se sborově a ke stropu vyletí desítky skleniček.

„Nebudu se opakovat,“ zakabonil se.

Nejdřív měl pocit, že by měl seznámit kluky se svou ženou, ale pak si vzpomněl na jedno společné setkání.

„Ahoj kluci,“ přivítala se s nimi, „kdy do toho praštíte?“

Villy jenom pokrčil rameny a Buddy se zatvářil, že si nemůže vzpomenout, za kolik dní to bude.

„Není kam spěchat,“ odlehčila trapné ticho a objednala si skleničku sektu, přestože před ní skončila Sašova netknutá.

Nejspíš chtěla prohodit, že je nemusí zvát, ale nechtěla nastolit ještě dusnější atmosféru. Tak sáhla do excelentní paměti a vytáhla informaci, že Villy studuje práva na její alma mater.

„Nechtěl ses oholit?“ připomněl Buddy Sašův slib, že nesáhne na vousy, dokud nebude schválen zákon.

Klér se mezi tím zabrala s Villym do hodnocení profesorů na právnické fakultě.

„Nevím,“ prohrábl si pečlivě sestříhanou bradu.

Vypadal jako hipster. Chyběla mu snad jenom kostkovaná košile, protože je neměl rád, i pod sakem nosil tričko bez kravaty. Usmál by se a oblékl si přiléhavý svetr, který by nechal vyniknout jeho mužná zakřivení.

„Že vypadá příšerně?!“ přidala se Klér. „Já mu to říkám pořád, a teď když…“

„Mám tě s nima zlechtat?“

„Ale no tak děti, nezapomeňte, kde jste,“ popíchl je Villy svým jízlivým humorem.

Páchat heterosexuální nepřístojnosti v homosexuálním podniku je na pováženou. Oba manželé se tomu zasmáli. Často působili jako siamská dvojčata, která komunikují na pro ostatní skryté frekvenci bez jediného slova. Stačil pohled, posunek nebo prostě narážka jako tato, a přesně věděli, co na to ten druhý řekne.

Vlastně nešlo jenom o narážku na sexuální orientaci, ale na fakt, že je Villy o rok mladší než jejich mladická nerozvážnost, která studuje práva na Oxfordu.

„Neboj, něco si necháme na doma,“ ujistila ho Klér.

„Vážně?“ znejistil ji Saša svým typicky suchým ani ne tak humorem, jako spíš způsobem.

Dokázal to podat tak, že člověk nevěděl, zda si z něj utahuje, myslí to ironicky nebo naprosto vážně. Obvykle to bylo někde mezi všemi těmito možnostmi a Klér tím pořádně vytáčel.

Občas mu řekla, že by to měl zkusit s pokerem, protože umí počítat, číst v lidech a přitom na sobě nedat nic znát.

„Už chceš jít?“ zeptal se Buddy.

Saša kývnutím naznačil, že by se rád věnoval i jiným aktivitám, než je tlachání nad plnou sklenkou sektu, kterou postavil před Klér.

Trvalo další půlhodinu, než se prodrali ven z podniku a nechali se přesvědčit, že dnes vážně neplatí. Slovo dnes je podstatné, protože to vypadalo na časově neomezenou konzumaci všeho, co jenom hrdlo ráčí.

„Dobrou, senátorko,“ slyšeli za sebou, než zabočili do vedlejší ulice.

„Jo tak senátorko,“ rýpla si Klér a ani nevěděla, jak hluboko to bylo.

Znali se víc jak půlku života, a přesto o sobě nevěděli všechno. Některá tajemství měla zůstat navždy pohřbena.