Zelený poklad

Tenounké stéblo travičky, nesměle vykukující z doposud prokřehlé země, se zachvělo. A znovu. A ještě jednou. Nebylo to ovšem kvůli chladu, který jen neochotně ustupoval před doteky zlatavých paprsků dopoledního slunce. Spíš za to mohlo ono slabé, avšak vytrvalé funění vycházející z dvojice nozder, jež se tohoto prvního posla jara téměř dotýkaly. Nozdry patřily černému čumáku, čumák štíhlé hlavě s elegantní bílou lysinkou a hlava psovi. Borderákovi, abychom byli konkrétní. Jmenoval se Markýz Chopper Alkyran III., ale kdybyste ho tak oslovili, hned by se ohradil, že pro všechny kamarády je prostě „Kubíček“, tak na co ty formality?

 

Tentokrát by ovšem hafan nechal podobné porušení protokolu bez povšimnutí. Měl práci! Musel přesvědčit jaro, že už skutečně nadešel jeho čas. Byl to důležitý úkol a on nehodlal nic zanedbat.

 

Fu. Fu. Fuuu, proudil z čenichu teplý vzduch na zelený výhonek, váhavě rašící u jižní strany kamenné studny.

 

Kubík ležel s hlavou položenou mezi předními tlapami a oříškovýma očima hypnotizoval to zelené nic, které vykukovalo na svět. Staral se o něj, jako by to byl největší poklad široko daleko. A žádný div. Zima, jíž se dlouhé měsíce nechtělo odejít, všechny pořádně potrápila. Ovečky se na seně tiskly k beránkovi Vendelínovi, kočky k ovečkám a myši ke kočkám, to vše, aby se aspoň trochu zahřáli. Takový to byl mráz. A i když ta největší sibérie už před pár týdny povolila, jaro se stále ne a nechtělo ukázat. Kdoví proč, možná se zapomnělo, možná mělo důležitou práci někde jinde. Každopádně tady na statku ho už všichni netrpělivě vyhlíželi.

 

Když tedy Kubíček po ránu náhodou narazil na tohoto jeho posla, neodvažoval se jej pustit z očí. Co kdyby se mu něco stalo a zima se zase vrátila? Proto u něj ležel, opatrně ho zahříval vlastním dechem a doufal, že pokud se bude opravdu hodně snažit, zazelená se konečně celý dvůr i pastvina a on zase bude moci dovádět s ovečkami na louce tak, jak to miloval.

 

Z myšlenek na zpěv ptáčků a válení se v pampeliškách jej náhle vytrhl hromský hlomoz. Vycházel z dřevníku a byl tak silný, až se nahrubo omítnuté stěny kůlny otřásaly. Rachot polen padajících jedno přes druhé zakončilo kovové zadunění plechového sudu, které jako obří činel ohlašovalo příchod…

 

„Pomóóóc, pomóóóc!“ vyletěla z přístavku rozčepýřená fenečka Kýnka s vykulenýma očima, ušisky přitisknutými až někam na zátylek a s nějakou tou hoblinou zatoulanou v hustém límci bílých chlupů. Doplachtila téměř až do poloviny dvora, kde se setrvačností několikrát překulila, načež vyskočila na své krátké nožky a rozběhla se ke Kubíčkovi.

 

„Zachraň mě,“ halekala, až vyplašila dvojici vran, které vyspávaly za komínem. „Sežerou mě zaživa! Nemám nějakou na zádech? Ne? Ani jednu? Přísahala bych, že je tam cítím. Kubínku, podívej se, prosím!“

 

Zastavila se smykem u borderáka a strčila mu záda pod čenich. A pořád se kroutila a vrtěla, jako by jí pod kůží rejdil taneční sbor mravenců.

 

„A co tam jako máš mít?“ zeptal se zmateně Kuba a tlapkou mírně odstrčil Kýnku od stébla, aby si na něj náhodou nesedla.

 

„Musí tam být,“ trvala na svém a snažila se zkroutit krk tak, aby si zkontrolovala hřbet sama. „Sápaly se po mně, lezly jedna přes druhou a kvičely, až mi z toho ještě teď píská v uších…“

 

„Ale kdo?“

 

„Krysy!“ vyštěkla fenka a otřepala se odporem. „Máte tady krysy! Celé stádo! “

 

„Myslíš asi hejno,“ opravil ji Kubíček a popolehnul si kousek bokem, aby zahříval výhonek travičky zase z jiné strany. Ve vzduchu byla přece jen pořád cítit zima a on měl strach, že by se mohla rostlinka leknout a schovat zpátky pod zem.

 

Kýnka ovšem neměla na žádné slovíčkaření náladu. „To je snad jedno, na co se krysy měří, aťsi třeba na věrtele. Prostě jsem spokojeně spala, měla jsem krásný sen o větroních z jitrnic, a najednou… Brrr,“ otřásla se, až se hobliny rozletěly vzduchem, „najednou byly všude kolem.“

 

„Jitrnice?“

 

„Krysy přece! Ty mě snad vůbec neposloucháš!“

 

Kubíček se na ni soucitně podíval, zuby jí z kožichu vytáhl pár zatoulaných stébel slámy a zeptal se: „A nezdálo se ti to náhodou? Každý o tobě přece ví, že máš představivost živější než mraveniště před deštěm.“

 

„No vážně! Chtěly mě zblajznout zaživa. Klidně ti to odpřisáhnu – na mé uši, na psy v buši,“ hájila se huňatá Kýnka a vrhla na svého kamaráda ukřivděný pohled. Do hlasu se jí náhle vetřelo neblahé tušení. „Hele, nechybí mi někde něco?“ natočila se ke Kubíčkovi bokem a začala s kontrolou jednotlivých součástek. „Kormidlo mám,“ zamávala ocasem, „směrovky taky,“ zastříhala ušima, „a co podvozek?“ podívala se ze strany na břicho. „U všech huňatých! Ony mě vážně kus sežraly! Poslední měsíc si spokojeně tloustnu, už mě byl pořádný kus, a najednou? No podívej se na mě, jak jsem teď hubená! To ještě včera nebylo!“

 

Pak nahrbila záda, aby se mohla podrbat zadní nohou na břiše, a znejistěla. „A co je tohle?“ Drb, drb. „To vypadá jako...“ Drb. „… boláky! Nejen, že mě ty krysy sežraly, ale ještě jsem od nich chytila mor!“

 

Kubíček však na rozdíl od ní zachoval klid a dokonce se trošku pousmál. „A jiné vysvětlení tě nenapadá? Opravdu ne?“

 

„Tak mně tady jde o život a tobě to je k smíchu?“ zadurdila se Kýnka, otočila se k borderákovi a s výhrůžným výrazem kolem čenichu k němu udělala pár kroků. Velká tlapka, jejíž rozměry zdaleka neodpovídaly její veskrze drobné konstituci, dopadla jen těsně vedle osamělého stébla trávy.

 

„Ne, to rozhodně ne,“ pospíšil si Kubík. „Jenomže... Žádné krysy tě neohlodaly a už vůbec tě nenakazily morem. Žádné tu totiž nemáme.“

 

„Tak se běž podívat sám, ty chytráku! Jasně, že tam jsou. Vždyť to jejich pištění je slyšet až sem.“

 

„Kýničko,“ řekl laskavě Kubíček a pokusil se odkormidlovat rozezlenou a zmatenou čubičku dál od svého pokladu. „To nejsou ani myši, ani krysy, ani žádní jiný hlodavci. To jsou přece...“

 

„No co?“

 

„Nic tě nenapadá?“

 

„Brzo asi napadnu tebe, jestli to ze sebe nevyklopíš,“ zavrčela varovně.

 

„Štěňátka přece.“

 

Kýnka se zarazila, pozvedla tázavě obočí a naklonila hlavu na stranu. „Kde by se tam vzala? Jako že někdo přišel a vysypal na mě pytel štěňat, zatímco jsem spala? To je nějaký nesmysl, ne?“

 

„Nikdo je nepřinesl. No přemýšlej, jak se tam asi mohla dostat?“

 

Feneččina hlava ani obočí se nepohnuly byť o bleší pšouk. Stále vyjadřovaly zmatené nepochopení a čekaly, až Kubíčkova řeč začne dávat smysl.

 

„Jsou to tvoje štěnda,“ řekl pes pomalu a s důrazem na každé slovo. „Tvoje vlastní.“

 

Kýnce začalo svítat. A to nejen obrazně, nýbrž doslova. V očích se jí pomalu rodila záře, která v nich dosud nikdy nebyla, ale jež už neměla nikdy odejít. Podívala se znovu z boku na svou siluetu, pak na Kubíčka, na pískací dřevník, pak zase na borderáka a nakonec si ohromeně sedla na huňatý zadek.

 

„Moje štěnda,“ zašeptala. „No jasně, moje štěnda!“ zvolala najednou nadšeně. „To dává smysl! Konečně vyletěla z hangárků, letadýlka moje! A to znamená…“ svalila se na záda, vytrčila packy k nebi a přitiskla hlavu k hrudi, aby si zamžourala na břicho poseté malými zarudlými hrbolky, „… aha, jasně! To není mor, tohleto, že ne?“

 

Kubík se usmál a tlapkou opatrně ometl zrnko hlíny, které Kýnka vymrštila na jím opečovávané stéblo. „Ne, to jsou přece cecíky.“

 

„Houbeles cecíky,“ vyštěkla rozjařeně huňatá fenka. „Nemám přece žádná obyčejná štěňata jako nějaká hej počkej. Zapomínáš, kdo já jsem? Já jsem Kýnka. Takže mám štěnda-letadýlka! Jsem jejich mateřská loď a tohle jsou tankovací ventily na přisávací ploše. Což mi připomíná – ta moje érka asi chtěla doplnit palivo, že jo? Proto se po mně tak sápala. Asi bych se k nim měla rychle vrátit, nemůžu je nechat dlouho čekat. Tak se měj a pokračuj v tom, co… co ty tady vlastně děláš?“ zeptala se Kýnka zvědavě.

 

Kubíček byl rád, že má konečně příležitost ukázat jí to, co tady od rána opatroval. Hrdě vypjal svou hustou, zářivě bílou náprsenku a ukázal čumákem ke křehkému stéblu: „Podívej, co jsem tu našel.“

 

„Ty bláho, ty jsi čaroděj!“ zvolala čubinka obdivně. „Jak jsi to věděl? Přesně tohle potřebuju! Od rána mám žaludek jako na vodě.“

 

A než stačil borderák jakkoliv zasáhnout, chramst! Kýnka osamělé stéblo uhryzla, párkrát si ho převalila na růžovém jazyku a bylo to tam.

 

„Jo, to bodlo,“ zamlaskala spokojeně.

 

Kuba na ni zíral jako opařený. „Ale… to přece… to bylo… nemůžeš… zima teď...“

 

„No co je?“ podivila se. „Děláš, jako bych provedla kdoví co. A přitom tamhle raší další tráva. A vedle další. A u špejcharu hned celý trs, jen se podívej.“ Pak zamyšleně naklonila hlavu a prohlásila: „Hele, vypadá to, že zatímco ses tu povaloval, přišlo jaro. Všiml sis toho vůbec?“

 

Kubík zamrkal. Měla pravdu. Zatímco tak fascinovaně hlídal ono jediné stéblo, nepozorovaně se kolem vyrojila spousta dalších. Jestli bylo na dvoře u studny o jedno víc, nebo míň, na tom nemohlo nic změnit.

 

Zadíval se za kamarádkou, která s ocáskem nahoru klusala zpátky k dřevníku za svými kníkajícími „letadýlky“, a spokojeně si povzdychl. Ačkoliv na to bylo ještě brzy, přísahal by, že už teď k němu vlahý vánek nese vůni rozkvetlých zahrad a zelených pastvin.

 

Podíval se dolů k tlapkám, mezi nimiž mu zvolna rašilo jaro. Zamyslel se a opatrně jeden lístek ukousl.

 

Kýnka měla pravdu. Tohle mu opravdu bodlo.

 

Léčivá moc princezny Prejty

Přestože bylo brzké dopoledne, na dvoře panovalo ticho. Jako by překrásné pozdní jaro uondalo samotnou přírodu a ta si chtěla dát před obědem dvacet. Nikdo neštípal dřevo. Větve smrku, kde s oblibou cukrovaly hrdličky, zely prázdnotou. Přes střechy okolních domů se sem z pastvin neneslo ani bečení ovcí, ani štěkot psů, dokonce ani bzučení včel. Akorát listy bříz si tiše něco šuškaly s vánkem, ale to se asi nedá počítat. Všude vládl klid.

Podezřelý klid.

Kubíček se opatrně rozhlédl. Ospalá nálada visící ve vzduchu samozřejmě padla i na něj. Táhlo ho to do milovaného pelíšku v dřevníku, ano. Jenže moc dobře cítil podlou léčku, která se kolem ně stahovala jako smečka vlků kolem pastviny. A on nebyl dnešní. Pokud byste hledali hlupáka, kterého utáhnete na vařenou slepičí nohu, museli byste se po něm poohlédnout někde jinde. Místo do svého království, kde by ho každý hned našel, se vydal opačným směrem – ke garáži, ve které se zdviženou kapotou odpočíval stařičký modrý traktůrek.

Čumákem pootevřel vrata a třikrát rychle zavětřil. Necítil nic podezřelého. Proklouzl tedy dovnitř, stáhl z bedny s nářadím starou děravou deku, která chránila věkovité pilníky před prachem a zvědavými vlaštovkami, a udělal si z ní provizorní pelíšek. Vůně oleje, benzínu a železa se zde mísila s pachem pavučin a zapomenutých hadic. Vzato kol a kolem to tady nebylo nijak špatné.

Dvakrát se na dece zatočil, aby se na ní mohl uvelebit, když tu se z rohu pod stropem ozvalo potměšilé zamňouknutí: „Podívejme, kdo se sem přišel zašít. Jestlipak o tom vědí tvoji kamarádi?“

Ztuhnul a překvapeně zvedl hlavu. Nahoře na trámu seděla Jackoule. Její zavalité tělo se ztrácelo v přítmí, takže z ní viděl jen ocas švihající ze strany na stranu a široký zlomyslný úsměv.

V duchu zasakroval. Hrome, vždyť přece ví, že sem ta lstivá šibalka chodí strašit myši! Jak je možné, že na to zapomněl?

„Ne, Jackulko, prosím… to bys přece neudělala,“ zaškemral, ale bylo mu jasné, že zcela zbytečně.

„Přece vám nepokazím hru,“ zakřenila se kočka a vyvřískla: „Tady ho máte, caparti! V garáži!“

Ze všech koutů dvora se v ten okamžik vyřítil chlupatý uragán a těsně před Kubíkem se spojil do jednoho nepřehledného víru zkázy.

„Na něěěj!“

„Ucho je moje, nechte mi ho. Ucho je moje, povídám!“

„Jauvajs! To bylo moje ucho!“

„Útoook!“

Do dlouhé černobílé srsti se zahryzly čtyři sady zubů ostrých jako jehličky a strhly nebohého borderáka k zemi. Ani se chudák moc nebránil, jen se odevzdaně svalil na bok jako skolený mamut.

Zase ho dostali. Proti štěňatům je dospělý pes prostě bezmocný.

Zatímco neohrožený Janek seděl Kubovi na hlavě a zakusoval se mu do krku, Pulec se zaměřil na jeho pravou přední a tahal ho za ni, jako by si ho chtěl odvléct do doupěte. Rozdováděná Čarnota hopsala kolem nich, tu hryzla, tu ďobla a do toho používala psův bok jako trampolínu. A ani Ještěrka nezůstávala pozadu. Zaryla svůj drobný chrup do Kubíkova ocasu, a kdykoliv s ním velký hafan pohnul, nakabonila svůj princeznovský kukuč a vysokým štěněcím hláskem na něj zavrčela.

Všechna čtyři štěňata se o psa přetahovala jako o uzenou hovězí kýtu. Ne snad, že by ti rarachové neměli dost hraček, jenže žádná z nich nebyla tak parádní jako strýček Kubík!

Kdo ví, jak by nebohý borderák dopadl, kdyby na zápraží náhle necinklo nádobí. Sedm uší vyletělo jako na povel k nebi – jen sedm, jelikož Pulec to své levé zatím tak docela neovládal – a sevření trochu povolilo. Ve dveřích do stavení stál vyčouhlý vousáč s rukama plnýma misek a pod nohama se mu propletla fenečka huňatá tak, že vypadala spíš jako medvídě než jako ovčácký pes. Rozhlédla se po dvoře, zaklonila hlavu a táhle zahoukala jako lodní siréna.

Chumel těl u garáže se rázem rozpletl a ocásky vystřelily plnou rychlostí za mámou. Podával se oběd!

Kubík zamrkal, trochu nejistě se postavil na nohy a pořádně se otřepal, aby se vzpamatoval. Ti lotři mu zase dali do těla, jako pokaždé.

Když procházel kolem Kýnky, podmračeně si ho změřila pohledem a pronesla: „Taky by sis už mohl dát jednou pokoj a přestat je poňoukat k nějakým nepravostem. Kdo je má pořád rovnat?“

Jako by snad on za to mohl. On, který se tomu všemožně snažil vyhnout! Ale nebyl ani schopný říct cokoliv na svou obranu. Jen dopajdal k ovčákovi, který z dřevěné lavičky s úsměvem pozoroval ty čtyři krmící se piraně, a svalil se vedle něj.

Na chviličku zavládl klid. Pulec – který se nejmenoval podle toho, že jeho máma hopsala jako žába, nýbrž protože měl půlku hlavy bílou a druhou černou – zarazil čumák do misky tak hluboko, že mu z ní koukaly jen uši, a nevnímal okolní svět. Drobounká Ještěrka si k jídlu přinesla svou milovanou ovečku, kterou jí kdysi udělal ovčák z bělavého rouna, posadila si ji vedle sebe a teď po ní občas loupala pohledem a temně na ni vrčela pro případ, že by jí snad chtěla tu dobrotu sníst. To Čarnota se podobnými starostmi vůbec nezabývala. Do svého oběda jen párkrát ďobla a odběhla do kouta dvora, kde měl Kubík na večer odloženou kost. Popadla ji a teď s ní zápasila ve stylu štěndo-římském. Nedalo se říct, že by nějak jasně vyhrávala. Toho naplno využil Janek, rychle zlikvidoval svou vlastní porci a hned do sebe ládoval i tu Čarnotinu.

Že si takhle klid nepředstavujete? Inu, v porovnání s tím, co ty čtyři živly prováděly, když zrovna nejedly nebo nespaly, to byly pro Kubíkovy nervy vyloženě lázně.

„Že ale rostou, hadimrškové, co?“ pohlédl ovčák spokojeně na tu drobotinu, která právě teď připomínala spíš hladové gremliny než roztomilá štěňátka.

„Až moc,“ zafuněl unaveně Kubík a čumákem si opatrně kontroloval celé tělo, jestli mu z něj náhodou nějaký důležitý kousek neurafli. „Jeden aby se bál vykročit na dvůr.“ Pak se posadil a drknul ovčákovi do ruky v náznaku, že nemá zanedbávat své povinnosti. Byly tu přece uši, které po tom hrůzném zážitku potřebovaly podrbat!

Seděli tam vedle sebe a užívali si tu chvilku ticha, kdy se štěňata věnovala miskám. Jídlo už sice dávno zmizelo, ale to nikomu z těch čtyř nevadilo – nádobí bylo zapotřebí pořádně vymýt, vylízat a vyčistit. Co kdyby přišla nějaká molekula oběda nazmar! Samozřejmě jediný, kdo se toho rituálu neúčastnil, byla Čarnota. Ta černá ďáblice s uzounkou, téměř neviditelnou lysinkou a kraťounkými bílými ponožkami ještě pořád bojovala s kostí, válela se a koulela a očividně ji rozčilovalo, že má tenhle soupeř pořád navrch. Nakonec se zpod ní vyprostila, odskočila, vrhla na ni ošklivý pohled a ostře štěkla.

Pak zvedla ocásek a odběhla za ostatními.

„A co budeme dělat teď?“ poskakovala kolem.

Janek, který zhltnul dvě misky místo jedné, se svalil na bok a zafuněl: „Spát. Nebo máš lepší nápad?“

„Spaní je nuda. Spaní je pruda. Pojďte něco provést,“ ponoukala ostatní. „Něco pořádného.“

„Vždyť už děláme,“ zamumlala Ještěrka. Ta se na rozdíl od bratra napucla tak akorát a teď ožižlávala ucho své milované miniaturní ovečce, která se po jídle změnila ze sokyně opět v nejlepší kamarádku.

„No to je mi zábava, válet se s hračkami,“ ušklíbla se Čarnota, ale hned nato jí blýsklo v oku. „Mě ale napadlo něco lepšího! Pojďte na skutečné ovce! Osedláme si je a projedeme se na beráncích kolem pastviny. Co vy na to? Poslední u jasanu uklízí pelíšek!“

Ani na ostatní nečekala a sama tryskem vyrazila k brance, která dělila dvůr od loučky u ovčína. Ostatní se samozřejmě rozběhli za ní. Čarnota měla vždycky nejlepší nápady! Pulec jí byl hned v patách a chňapal jí po ocásku, aby ji zpomalil. Kousek za ním cválala Ještěrka, která ani teď neopustila svou hračku – ta malinkatá huňatá ovečka jí plandala z tlamičky jako kotě, které máma přenáší do nového doupěte. Řadu uzavíral Janek. Chudák, tížilo ho bříško plné dvou obědů, a tak nedokázal držet s ostatními krok. Zdálo se, že o tom, kdo prohraje, je předem rozhodnuto.

Jenže ouha! Uprostřed dvora stále ležela obří kost, která před chvílí porazila Čarnotu. Když ji Ještěrka míjela, zavadila o ni svou ovečkou a nabodla ji na ni. Setrvačnost vyhodila fenečku do výše, takže proletěla vzduchem a dopadla v kotrmelcích o dvě stopy dál. Nic se jí naštěstí nestalo, jen překvapeně vypískla a zmateně se koukala, co se to stalo…

… jenže její ovečka takové štěstí neměla. Nit, která držela pohromadě umně svázané chomáče vlny, se přetrhla a bílé chuchvalce se rozletěly po celém zaprášeném dvoře.

Nebohá Ještěrka zapomněla na všechno kolem sebe, nevšímala si Janka, který se kolem ní s funěním přehnal za ostatními, a měla oči jenom pro svou milovanou kamarádku. Honem honem sbírala vlnu, jenže kus odnesl vítr na pastvinu, kus se odkutálel do misky s vodou a jeden bílý obláček si dokonce hnedle odnesla straka – možná aby si s ním vyzdobila hnízdo, možná aby ho vyměnila s jezevcem za nějakou lesklou tretku.

Kamarádka se změnila na cáry látky, provázku a vlny a žádné ňufání malým čeníškem to už nemohlo spravit.

Zatímco ostatní tři štěňata řádila na pastvě, Ještěrka seděla uprostřed dvora jako hromádka černobílého neštěstí. Ani si nevšimla, že se u ní zastavily dvě nohy v pevných kožených botách, doprovázené čtyřmi tlapami.

Ovčák si vedle ní dřepnul, potáhl z fajfky a vzal si do mozolnaté dlaně, co z hračky zbylo. Zběžně si vše prohlédl, pak fenečku pohladil po hlavě a brouknul: „Proč ty slzy, maličká? Vždyť se zas tak moc nestalo. To dáme zase do pořádku.“

„Opravdu?“ zvedla Ještěrka ouška a smutkem v jejích očích zasvitla naděje.

„No samozřejmě,“ přidal se Kuba, který právě znalecky očuchával torzo hračky. „Zapomínáš, kdo ti ji vyrobil? No přece ovčák. A když ji vyrobil, dokáže ji také spravit.“

„Samozřejmě,“ přisvědčil dlouhán. „Budu potřebovat jenom trochu čerstvé vlny a ani nepoznáš, že se něco stalo.“

„Fakt? Tak to… to ji hned letím sehnat! Za chviličku jsem zpátky!“ vypískla Ještěrka a metelila k brance, až se jí za tlapkami prášilo.

Protáhla se škvírou u pantů a hned byla u ovčína. Jenže ten zel prázdnotou. No jistě, vždyť ostatní právě závodili! Že by si ale osedlali všechny jehničky a beránky, kteří tu bydleli? To snad ne…

Začenichala, ale nebylo jí to nic platné. Ovečky tu žily už drahně let a celé okolí nasáklo jejich pachem natolik, že ani sebelepší čmuchání jí nemohlo nic prozradit. Jen odkudsi z druhého konce zahrady sem doléhaly zvuky poděšeného bečení, dusání a nadšeného ňafání.

Hromada sena u zdi najednou slabě zašustila, nepatrně se otřásla a po chvíli se z ní vynořily dva úzké čumáky. Krátce zafuněly, odhrnuté pysky odhalily několik velkých zubů, tlamy si zručně nabraly pořádné sousto sena a zase zmizely v útrobách hromady.

„Přece jenom tady někdo je!“ zajásala Ještěrka a vrhla se po hlavě do té voňavé peřiny.

Seno se rozletělo na všechny strany a odhalilo dvě podmračené ovce, které si měřily štěně nepřátelskými pohledy.

„Aby ti syrovátka zkysla,“ ulevila si jedna z nich. „Takhle nás vyděsit. Nestydíš se?“

„Odpusťte, já…“ chtěla se Ještěrka zdvořile omluvit, jenže stará bahnice ji neposlouchala.

„Vás štěňata nám byl čert dlužný,“ láteřila. „Ani chvíli nás nenecháte na pokoji. Pořád byste jenom vymýšleli nějaká alotria. Na to vás užije. Ale projevit starším a zkušenějším respekt, pokoru –“

„… klid na zažívání…“ dodala druhá ovce.

„… jasně, to taky… Toho se od vás nikdo jen tak nedočká.“

„Promiňte,“ sklopila Ještěrka pokorně hlavu. „Slibuji, že se polepšíme. Ale mohla bych prosím –“

„Sliby – chyby,“ odfrkla si bahnice, až jí od úst odlétly kousky stébel. „Jste jeden jako druhý. Nemáte kouska vychování. Víš, kde máš právě teď ty svoje kumpány? Dělají si na druhé straně louky rodeo. Kdybychom se tady se Šňupkou včas neschovaly… teda, chci říct, kdybychom zrovna náhodou nedělaly inspekci sena, i my bychom tam lítaly jako nadmuté kozy. A na to jsme my ovce háklivé.“

„Už se to nebude opakovat,“ špitla fenečka, která nevěděla, co jiného říct.

„No a co pořád koukáš? Čekáš, že se taky rozběhneme za ostatními, jen tak pro tvoje pobavení?“

„Ne, já vás chtěla o něco poprosit,“ řekla Ještěrka a čumákem k ovcím přistrčila svou rozbitou kamarádku. „Potřebovala bych trochu vlny, tady pro Arnoštku. Aby byla zase v pořádku, víte? Ona pro mě moc moc znamená a já bych ráda…“

„Nech mě hádat,“ ušklíbla se Šňupka. „Řádila jsi, nedávala pozor a takhle to dopadlo.“

Ještěrka nemusela nic odpovídat, její svěšená ouška jasně přiznávala vinu.

„Tak z toho nic nebude,“ odmítla bahnice rázně. „Ať tě to pro příště naučí. A teď zmiz, než tě trknu.“

Malá pejska chtěla něco namítnout, ale nesmlouvavý výraz v ovčích očích jí přinutil stáhnout ocásek mezi nohy, vzít hračku do tlamičky a smutně odejít. Pochopila, že tady jí vlna nepokvete.

~~~

Sluníčko se už dávno přehouplo přes nadhlavník a vydalo se na druhou půlku své každodenní cesty. Tuhle část mělo radši. Nejen, že vedla z kopce, ale navíc na něj tam dole pod obzorem čekala peřina z červánků a hvězdného svitu, ve které bude moci až do rána sladce spát.

Jestli ovšem někdo neměl na spánek ani pomyšlení, byla to Kýnčina štěňata. Čarnota, Pulec i Janek sice po zběsilých ovčích závodech na pět minut odpadli, ale už zase dávno byli v plné síle, vloupali se do zeleninové zahrádky a prozkoumávali nebezpečnou džungli mezi mrkvovou natí, listy salátu a stonky rajčat. Kubíček jejich řádění dobře slyšel až na dvorek – a měl z toho velikou radost. Vždycky byl mnohem radši, když věděl, co zrovna dělají. Znamenalo to totiž, že je aspoň na chvíli v bezpečí.

Ještěrku ovšem nikde neviděl a to mu dělalo starost. Když nedováděla s nimi, tak co měla za lubem?

Opatrně vykoukl zpoza rohu statku k zahrádce, aby se přesvědčil, že ji nepřehlédl. Ne, nebyla tam. Potichu odklusal k potoku, kde se čtveřice ráda cachtala a lovila z vody různé žoužele. Tam však po ní nebylo ani vidu, ani čuchu. Obešel všechna její oblíbená místa, ale nikde nic.

Nakonec na ni ke svému překvapení narazil na dvoře statku, a to přímo ve svém milovaném doupěti v dřevníku. Ještěrka tam seděla vedle pelíšku… a na pelíšku ležela ta její ovečka. Ještěrka si zřejmě dala práci, aby shromáždila všechny chomáče vlny, které se z ní rozletěly, a poskládala je, jak nejlépe dokázala.

„Co to děláš?“ zeptal se.

„Jejda, to jsi ty, strejdo Kubíku?“ cukla sebou Ještěrka překvapeně. „Nevadí ti, že jsem ti sem uložila Arnoštku? Říkala jsem si, že jí tady bude nejlíp.“

„No… nevadí mi to. Vůbec ne. Ale proč tu je?“

„Nikdo ji tu nebude rušit, bude tady mít klid a…“ ošila se, „… víš, strýčku… já se snažila získat vlnu, aby mohl ovčák Arnoštku spravit, jenomže marně. Ale chytrá teta Jackoule mi řekla, že u hraček to je stejné jako u štěňat. Že stačí, když se o ni budu pořádně starat, a jestli ji mám opravdu, ale opravdu moc ráda, tak se uzdraví. Tak dělám totéž co moje máma, když mě bolelo bříško. Uložila jsem Arnoštku do pelíšku, mám tady pro ni nějaké jídlo a pití a teď jí vyprávím pohádku na dobrou noc. O princezně Prejtě. Tu umím taky od mámy!“ řekla pyšně. Pak ovšem znovu svěsila ouška a s obavami se zeptala: „Myslíš, že to bude stačit?“

Kubíček neměl srdce jí vysvětlovat, že mezi rozbitou hračkou a bolavým bříškem je trochu rozdíl. A že ačkoliv jsou některé kočky počestné a starostlivé, potměšilá Jackoule mezi ně rozhodně nepatří. Té se dají věřit jenom drápky v měkkých tlapkách. Přesto na tu huňatou hromádku neštěstí povzbudivě mrknul a řekl: „Možná ano. Ale bude to chtít opravdu spoustu péče a lásky a starostlivosti. A kdo ví? Třeba to Arnoštce skutečně pomůže. Stejně jako tobě pomohlo, když tě opatrovala tvoje máma Kýňa.“

Naděje v Ještěrčině hlasu popadla smutek za límec a vyhodila ho někam na smetiště. „Vážně, strýčku? Tak abych se do toho hned pustila, že jo… Leží se ti pohodlně, Arnoštko? Máš tady všechno? Nepotřebuješ něco? Ne? Tak já ti dopovím tu pohádku. Kde jsem to jen skončila? Jasně, námluvy u princezny Prejty! U trůnní boudy se tehdy sešla spousta nápadníků. Všichni měli vznešené předky a chlupaté zadky…“

Víc borderák neslyšel. Nemohl se zdržet a poslechnout si celý příběh, který nesl nezaměnitelný Kýnčin rukopis. Měl před sebou spoustu práce.

~~~

Doufat, že se rozbitá hračka uzdraví, když si to budete opravdu hodně přát a zahrnete ji spoustou lásky, je hloupost. Takové věci mohou fungovat možná v pohádkách, ale ne ve skutečném životě.

Nebo snad ano? Možná kdyby Ještěrka nemilovala Arnoštku tak moc, nepřiplížil by se v noci do dřevníku temný stín, nevzal by roztrženou ovečku jemně do zubů a neodnesl by ji pryč. Nevedl by dlouhý rozhovor s jinými stíny v ovčíně a nevysvětloval by jim, co může někdy znamenat pár kousků vlny pro malé štěně, které potřebuje věřit na zázraky a další síly, které hýbají světem.

Nebýt Ještěrčina odhodlání, třeba by všechno skončilo jinak.

~~~

Ranním dvorem se hnalo malé, huňaté, černobílé tornádo a svým štěkáním probouzelo každého cvrčka nebo vlaštovku, kteří dosud spali.

„Teto Jackoule, teto Jackoule!“ hulákal ten štěněcí živel na celé kolo a vlekl za sebou cosi chundelatého a zářícího novotou. „To musíš vidět!“

Od komína se odlepil stín, zívl si, protáhl se na krátkých špalíkových nožkách a zvolna se vydal dolů po příjemně chladivých červených taškách.

„Co je, ty jedno třeštidlo?“ zeptala se Jackoule, sedla si do okapu a vytírala si ospalky.

„Moc a moc děkuju, teto! Udělala jsem všechno, cos mi poradila, a víš co? Měla jsi pravdu! Arnoštka se přes noc uzdravila. Podívej!“

Jackoule přimhouřila oči a pohlédla na hračku. Pak je přimhouřila ještě víc, až z nich zbyly jen úzké zelené čárky, a otočila se ke Kubíkovi, jenž to vše opodál pozoroval ze zápraží a doširoka se usmíval.

„Taky mi musíš zkazit každou legraci,“ prskla jeho směrem. „Jen počkej, až se budeš chtít příště zase schovat, desetkrát mi to vynahradíš.“

Ale tím Kubíkovi úsměv z tváře nesmazala. Když viděl nadšení v Ještěrčiných očích… klidně to Jackouli vrátí dvacetkrát a stejně toho nebude litovat. A jestli mu ovčák opravdu udělá návleky na uši, o které ho prosil, budou aspoň ony při příštím štěněcím přepadu v bezpečí. Vlny na ně včera získal od Šňupky dost.

Letecký den

Rytmus, který vydupávaly tlapky běžící po louce, se zrychloval. Tududup. Tududup. Tududup-tududp-TUDUDUP. Okolní trsy trávy se změnily v zelené šmouhy a celý svět napětím zadržel dech.

„Držíš se?“

„Drvím!“ odpověděl Pulec. Přes zaťaté zuby mu nebylo skoro rozumět.

„No tak se drž!“

Země pod nohama jako kouzlem zmizela.

„Drvím, drvím…“ mumlal dál koutkem úst, ale vzápětí vykvíkl: „Ne, nedržím! Aj aj! Ouvej… au!“

Svět se roztočil. Černá – bílá – černá – bílá… Bordeří štěně válelo jeden kotrmelec za druhým, až nebylo poznat, kde má uši a kde ocásek.

Naštěstí to nebyl žádný velký let, jen dlouhý skok. Nemohlo se mu nic stát. Ale stejně ho to bolelo – tam někde uvnitř, v žaludku, kde normálně hřeje pochvala a hladí maminčina píseň. Už pátý dnešní pokus skončil karambolem! Měl pocit, že se mu smějí i pampelišky, jimiž byla louka posetá.

To byl samozřejmě nesmysl. Sytě žluté kvítky měly dost svých vlastních starostí s výrobou sladkého nektaru pro včelky, které se měly každým dnem objevit, a letecké pokusy nějakého bordeřího nedouka je nezajímaly, co by se za pestík vešlo. Ve skutečnosti se Pulcovi chichotali jen jeho sourozenci. Seděli na hromadě sena, jež na louce zbyla od zimy. Pyramida hranatých balíků se tyčila pod železnou konstrukcí, která byla potažená nepromokavým plátnem a připomínala obří stan.

Ještěrka, Čarnota a Janek se rozvalovali na nejvyšším balíku a společně s myškou Lenkou, která tu bydlela, vesele počítali jeho karamboly. Pulcovi už šli pěkně na nervy.

Kýnka se vrátila ke svému synkovi a zběžně ho očichala, jestli je v pořádku. Když se přesvědčila, že mu nic nechybí, povzdechla si a důrazně pravila: „Musíš se mi do toho ocasu pořádně zakousnout a nepouštět se.“

„Já vím,“ zakabonil Pulec svůj dvoubarevný kukuč. „Jenže když ono to vždycky tak cukne. Nešlo by to nějak bez toho cukání?“

„Nešlo,“ odtušila Kýnka. „Jestli se chceš naučit létat, musíš si na to zvyknout.“

Otočila se čumákem proti čerstvému větru, který se proháněl nad lukami, a chvíli ho nechala, aby jí čechral huňatou srst. Tak to měla ráda. Pak se ohlédla za sebe a zeptala se: „Tak co, Pulečku, zkusíme to ještě jednou?“

„Radši ne, mami,“ svěsil ouška. „Dneska mi to prostě nejde. Asi se to nikdy pořádně nenaučím.“

„Jak myslíš,“ nepřemlouvala ho a otočila se ke zbytku smečky, sledující všechno z výšky. „Tak kdo je teď na řadě?“

„Já já já, teď já!“ vypískla nadšeně Ještěrka a v sérii kotrmelců a pádů seskákala dolů. Ještě ani nedopadla na zem a už jí nožky kmitaly, aby honem honem vystartovala. A zatímco se zachmuřený Pulec s obtížemi hrabal vzhůru za ostatními, z louky se už ozývalo tlumené výskání, jak Ještěrka letěla vzduchem zahryznutá do máminy oháňky. Pardon, vlečného lana.

„Já vás stejně nechápu,“ poznamenala myš Lenka a zavrtěla ušatou hlavou. „Co na tom poletování vidíte? Jste snad nějací ptáci, že vám není země dobrá?“ Její tenký hlásek se ztrácel ve skřípění železné konstrukce, se kterou vítr cloumal sem a tam.

„Leni, ty vůbec netušíš, jak je to super,“ řekl Janek.

„To máš naprostou pravdu,“ přikývla myška, vytáhla odkudsi napůl ohlodaný kousek loňské mrkve a zakousla se do něj. „Nevím to a ani nechci. Létat… brrr! Zkusila jsem to jenom jednou a děkuji, nikdy víc. Ještě že mě to káně hned zase pustilo, protože jinak bychom toho asi litovali oba dva. A znovu mě tam nahoru už nikdo nedostane. Radši strávím zbytek života hezky na zemi. Tady mě otravují akorát tak kočky a blechy a jeden ví, na čem je. No podívejte, jaká to je hrůza.“

„Jupííí! Ještě! Ještě!“ podpořila její argument z druhého konce louky Ještěrka.

„Já bych tak moc chtěl umět létat,“ povzdechl si Pulec.

„To bys nesměl být takový zbabělec a nemotora,“ pošťouchla ho Čarnota.

„Já že jsem zbabělec?“ vyskočil na všechny čtyři.

„A nemotora!“

„Cože?!“

„A asi navíc nedoslýcháš,“ křenila se. „Nebo že bys nevěděl, kdo je to nemotora? Tak já ti to řeknu. TY!“

Asi byste měli vědět, že vzájemné pranice jsou pro štěňata třetí nejoblíbenější zábavou, hned po jídle a spánku. Stejně rádi mají už jen štěkání na pantofle a prohánění koček po dvoře. Zkrátka, malí hafani nepotřebují žádnou výraznou záminku k tomu, aby se pustili do křížku. Takže žádný div, že teď se Pulec na Čarnotu vrhl jako lev. Malinkatý lev s huňatou srstí, s jedním uchem rozverně svěšeným „na zajíce“, s tlapkami měkkými jako bleší postýlky, ale přesto lev. Za svou drzost musela zaplatit!

Stačily dva skoky a už se po balících sena válelo chlupaté klubko, ze kterého tu a tam trčela nějaká ta noha nebo ucho. Nedalo se poznat, kde končí Pulec a kde začíná Čarnota. A když se do akce o dvě štěknutí později vložil ještě Janek, byla z toho hotová hafokalypsa.

Myška Lenka seděla opodál, zvolna hryzala mrkev a nevěřícně kroutila hlavou.

Najednou – kde se vzala, tu se vzala – do vší té mely se po hlavě vrhla i Ještěrka a snažila se dohnat, co od začátku rvačky zameškala.

Vzpěry a úvazy plátěného přístřešku skřípěly a naříkaly už předtím, jak jimi lomcoval vítr a snažil se plachtu utrhnout, ovšem teď se zdálky mohlo zdát, že se celý obří stan snaží vyrvat ze svých kotev a odejít někam na vandr. Řádění štěňat muselo být slyšet až dolů do vesnice.

Kdoví, jak by to dopadlo, kdyby se zespoda neozvalo štěknutí: „Tak končíme, bando!“

Ještěrka pustila z tlamky Jankovo ucho a zaškemrala: „Mamí, ještě ne. Vždyť jsem teprve přišla.“

Ostatní tři raubíři sice vypadali, že by jim krátká pauza přišla vhod, žádný z nich by to ovšem nepřipustil nahlas.

Kýnka si změřila své děti zamyšleným pohledem a řekla: „Mno… dobře, klidně si tu ještě zůstaňte. Ale já musím zahnat stádo do ovčince, tak tady nezlobte víc, než je nutné, a do hodiny ať jste doma. Všichni čtyři. Nemyslete si, že na vás budu čekat s večeří.“ Kdo by dokázal číst v záblesku oka, ten by si mohl myslet, že představa hodiny strávené daleko od štěkotu a zoubků těch ďáblíků jí není vůbec proti srsti.

Sotva se otočila, štěňata se opět vrhla do víru plného kousání a škrabání a ňafání, jako by to bylo to nejdůležitější na celém světě. A trvalo dlouhé minuty, než ze sebe čtveřice štěkatýrů dostala všechnu energii, která se v nich nahromadila za celý den.

Když pak už i nezdolná Ještěrka jen znaveně odfukovala a nedokázala víc než na své sourozence cenit zuby, prohlásila: „To by stačilo, ne? Nevím jak vy, ale já mám dost. Aspoň do večeře.“

„Souhlasím, příměří,“ vydechl Janek a rozvalil se do sena. „Ale co dál? Domů se mi nechce, určitě máme ještě spoustu času.“

„Hele, pojďte si zamávat ocáskama na vlaštovky!“ navrhla Čarnota. „Aspoň Pulcovi ukážou, jak se létá.“

Bratr se na ni nejprve zamračil, ale pak pochopil, že to je vlastně bezva nápad. Od koho jiného by se to měl naučit? Borderčata doprovázená šedivou myškou tedy seskákala z voňavých balíků a než byste řekli „k odletu připravit“, nechali vrzající konstrukci za zády a už se hnali k nedalekému hrazení, které obkružovalo louku jako dřevěná stuha. Ještěrka, Pulec, Čarnota a Janek se opřeli tlapkami o spodní břevno a zvedli hlavy k nebi. A tam byly: sedm černých šípů, svištících vzduchem sem a tam.

Oháňky se rozvrtěly tak zuřivě, že štěňata chvíli vypadala jako obráceně postavená letadélka. Dokonce i Lenka sledovala ten úžasný tanec naprosto bez dechu. Vlaštovky se míhaly vzduchem, střemhlav se spouštěly z výšky skoro až k zemi a měnily směr tak rychle, že je oko nestačilo sledovat. Sílící vítr se jim opíral do křídel, jako by se i on chtěl toho baletu zúčastnit, a plachta natažená opodál nad senem oceňovala ten výkon nekonečným aplausem.

Vyplazené jazýčky to vše fascinovaně pozorovaly.

„Prckové, řeknu vám, že takhle to vypadá i docela hezky,“ hlesla maličkatá myška. „Myslíte, že by mě nechaly proletět? Třeba na zádech, nebo tak?“

Než jí však někdo stačil odpovědět, přerušilo kouzlo okamžiku hlasité rupnutí. Lenka se překvapeně otočila právě včas, aby viděla, jak se větru podařilo to, co měl za lubem už od rána. Jeden z úvazů železné konstrukce, pod kterou byly uložené balíky suché trávy, se přetrhl. Volný konec se teď třepotal volně ve vzduchu a nadšeně mával všem divákům. A tím to nemělo skončit. Celý plátěný přístřešek se vzpínal jako závodní kůň před startem. Nebo spíš jak závodní slon.

„Můj bejvák!“ vypískla zděšeně myš, padla na všechny čtyři a uháněla tak rychle, jak jen jí to drobounké nožičky dovolily. Bláhové sny o létání byly rázem tytam, z hlavy je během jediného nečekaného okamžiku vytěsnily starosti o vlastní bydlení. Tolik práce jí dalo, než si našla tuhle vysněnou voňavou haciendu!

Vyskočila co nejvýš a ostrými hlodáky se zachytila za roh plachty. Hnedle si užila létání víc než dost. Byla moc lehká, než aby ho stáhla dolů, takže vlála ve větru jako střapec na konci biče.

Najednou opět ucítila pod tlapkami pevnou zem a pleskání ustalo.

Aha. Otevřela oči a zjistila, že jsou vedle ní do látky v dokonalé souhře zahryzlá také čtyři štěňata.

„Nech to na náf, Leni,“ zahučel Janek, aniž by povolil sevření čelistí. „My fe o to poftaráme.“

„Děkuju vám, děkuju. Ale udržíte to?“ ptala se nejistě.

„Jafně, to je brnkafka,“ kasal se hnědobílý borderáček, jenže…

„…rrrRRR!“ ozvalo se z protějšího rohu. Úvaz držel, ovšem látka kolem něj se párala!

„Čarni, se mnou!“ zavelel Pulec a honem přeběhl k povolujícímu konci. Sestra ho následovala.

Dva rohy teď držely na úvazech, zbývající dva jistil vždy jeden pár odhodlaných štěňat.

„To nedopadne dobře,“ špitla Lenka prorocky.

„rrrrrrRRRÁÁÁp!“ dala jí za pravdu plachta, v silném náporu větru se utrhla ze všech úvazů naráz a vznesla se k nebesům jako obrovský drak.

A ten pohádkový netvor odnesl do oblak čtyři štěňata.

~~~

Na zídce vedoucí kolem statku seděla Jackoule. S hlavou zaraženou hluboko mezi ramena a nahrbenými zády vypadala jako chlupatá sova nehybně číhající na kořist, a kdyby jí vítr býval nevyfoukal na zádech rozvernou pěšinku, jistě by naháněla strach všem holdavcům široko daleko. Jenže ona nebyla na lovu. Prostě se nudila. Nudila se tak, jak jen to kočky dovedou. Na dvoře ani v ovčíně se nic nedělo a jí nezbývalo než pozorovat chomáče trávy a loňského listí, které unášel severák kolem ní po cestě k lesu.

Jeden z těch chuchvalců zaujal její pozornost. Koulel se společně s ostatními, v nárazech větru s nimi hopsal po hrbolech a kamenech, ale na rozdíl od ostatních při každém takovém skoku zadrmolil: „Šmankote, šmankote!“

Jeden obzvlášť veliký balvan ho vymrštil výš než všechny předchozí. Bědující chomáček vykvíkl, rozbalil se a jal se zběsile mávat rukama, nohama i ušima ve snaze nabrat ztracenou rovnováhu a dopadnout pokud možno tak, aby to moc nebolelo.

Jackoule napřáhla tlapku a zručně ho zachytila, zrovna když kolem ní letěl jako zmatený sršeň. Pečlivě si ho prohlédla a prohlásila: „Vida, vida. To je přece Lenka! Tebe jsem u nás už dlouho neviděla, sousedko.“

Otřesená myška si zřejmě vůbec neuvědomovala, kde se ocitla. Jen zrychleně funěla a mumlala si: „Uf, ne, já do vzduchu vážně nepatřím. Tohle už nikdy. Hezky na zem, to ano, to je tak akorát… jejda, ahoj Jackoule!“

Zavalitá kočka si ji za ocas pozvedla k očím a zvolna zamyšleně pronesla: „Mno… Slyšela jsem o zemi, kde do huby létají pečení holubi. U nás jsme očividně teprve u myší. Syrových. Ale co, já nejsem vybíravá,“ pokrčila rameny a otevřela tlamu.

Lenka vypískla: „Počkej, počkej! Na to teď nemáme čas! Jindy si s tebou budu hrát, ale teď musím pro pomoc!“

„Nemyslíš, že na pomoc je už pozdě?“ ušklíbla se Jackoule.

„Ale ne, ty mi nerozumíš! Kýnčina štěňata jsou pryč,“ snažila se myš úpěnlivě vysvětlit, co se stalo. „Odnesl je vítr. Fůůů a byla v trapu!“

Kočka zaváhala. Lenka jí navykládala už spoustu různých báchorek, jen aby se jí dostala ze spárů, ale tentokrát vypadala opravdu vyděšeně. Navíc pokaždé na ni Jackoule musela celou věčnost číhat u díry v zemi nebo u některé z cestiček vydupaných v luční trávě – ještě nikdy nepřišla Lenka přímo za ní. Vlastně nepřiletěla.

„Nevymýšlíš si náhodou?“ zeptala se podezíravě.

„Na mou duši, na psí uši, na kočičí svědomí!“

„No, tím bych se zrovna moc nezaklínala,“ zabručela si pod vousy Jackoule, „ale dobře. Budu ti věřit. Počkej tady, já to zařídím. Tebe by si nikdo nevšímal. Zato když něco řeknu já, jsou všichni jedno ucho.“

„A co když poslouchat nebudou?“

V zelených očích se zlomyslně zablesklo a mírný úsměv poodhalil několik zubů ostřejších než jehly. „Tak bude to ucho krvavé.“

~~~

O pár minut později už dusalo k lesu pět párů nohou. Ovčák s kapesníkem přitisknutým k uchu běžel vedle Kubíka, jemuž za krkem seděla Lenka, a před nimi pelášila Kýnka. Nedokázali s ní držet tempo, s každým skokem se jim vzdalovala. Neohlížela se vlevo vpravo, upalovala přímým směrem k lesu. Hledáním stop se nezdržovala, vítr jí jasně ukazoval cestu.

Na záchrannou akci se vypravili jen oni čtyři, Jackoule s nimi nebyla. Lenivě prohlásila, že svou povinnost už splnila zburcováním statku, a navíc si právě udělala drápky, takže stejně nikam nemůže. Nemluvě o tom, že někdo musí hlídat statek, ne? Co kdyby se něco stalo? Třeba pád meteoritu, zemětřesení nebo déšť žab? Ne snad, že by mohla čemukoliv z toho zabránit, ale přišla by o zábavu.

Čtveřice zpomalila, až když se ocitla pod klenbou stromů. Vítr je tu už nebičoval tolik jako na otevřeném prostranství, ale o to víc řádil v korunách nad jejich hlavami. Fičel a houkal, větve mu mávaly na uvítanou a kmeny se mu s táhlým vrzáním klaněly, div z toho listy nedostávaly mořskou nemoc.

„Dobře, tak jsme tady,“ řekl Kubík. „Co dál?“

„Já nevím,“ přiznala Lenka bezradně. „Viděla jsem jen, jak je to odnáší do lesa, nic víc.“

„No, směr známe, to je aspoň nějaká jistota,“ přemítal ovčák. „Když půjdeme pořád po větru, určitě na ně narazíme. Ta plachta byla velká, nemůžeme ji přehlédnout.“

„Pokud se udrželi,“ poznamenala Kýnka, která stála opodál a celkem zbytečně rejdila nosem u země.

„Neboj, budou v pořádku,“ snažil se ji uklidnit Kuba.

Ostře se na něj zadívala. „To vím taky!“ vyštěkla. „Nejsou to přece žádní plyšáci-gaučáci! Jsou to moje děti. Bordeří letadýlka, nejlepší piloti na světě! Nikdo se jim nevyrovná, nic jim neublíží!“ Jejím hrdým, bojovným tónem se však zrádně proplétaly nitky obav. „A teď pojďte, než… než… než budou mít hlad. Tak, to je ono. Proto je musíme najít. Vždyť už měli dávno večeřet!“

Rychlým krokem se vydali hlouběji do lesa, ale moc daleko nedošli. Hned za první zatáčkou spatřili na cestě cosi malého a chlupatého. Zrzavého. Lezlo to po zemi sem a tam a bez přestání si to něco hartusilo. A když si jich to všimlo, překvapeně to na ně pohlédlo, zvedlo se to na zadní a něco si to schovalo za zády.

Veverka. Stála před nimi obyčejná veverka s rezavou srstí a ublíženým pohledem.

„Ty jsou moje!“ vybafla na ně.

„Nikdo netvrdí opak,“ vykoktal zmateně Kubík, který vůbec netušil, o čem je řeč.

Zvířátko je všechny přejelo pohledem, a když dospělo k názoru, že ho nejspíš nechtějí okrást, trochu se uvolnilo. To, co se snažilo ukrýt, byl oříšek. Po zemi se jich válela ještě pěkná spousta.

„Tady už nebudu ani minutu,“ hudrovala veverka dál a pustila se znovu do sbírání. „Nejdřív mě tu v zimě obtěžuje tlupa divočáků. Nezdvořáci, jeden hrubián vedle druhého. Skoro všechny oříšky a žaludy v lese si nasyslili pro sebe a vůbec se nechtěli podělit. Pak se vzadu na kopci začnou dít divné věci, že by se tam jeden bál chodit. A teď ještě tohle. Nějaká vzducholoď nebo stan nebo co to bylo… Proletí kolem a narazí do mého stromu, že se mi vysype spižírna na zem,“ stěžovala si a celou dobu kmitala po cestě tam a zpátky, jak skládala rozkutálená jadérka na úhlednou hromadu. „No mám já tohle zapotřebí?“

Lenka vyhupsla Kubovi mezi uši a radostně vypískla: „To museli být oni! Neviděla jsi tam čtyři štěňata? Nevíš, kam až je ten vítr odnesl?“

„Copak jsem měla čas si takových věcí všímat?“ zamračila se zrzka. „Měla jsem plné tlapky práce s přípravou večeře. Víte, co to je, třikrát denně štěpit jádro? A najednou BÁC, všechno bylo vzhůru nohama. Neměla jsem čas sledovat, kde ta obludnost skončila a kdo na ní letí.“

Borderákovy uši se postavily do pozoru. To znamenalo, že se mu mezi nimi zrodil nápad. „Nemohla by ses prosím podívat teď? Ty se snadno dostaneš až do nejvyšších větví a uvidíš, jestli ta plachta není někde v okolí. Z nás tak vysoko nikdo nevyšplhá, ale pro tebe to bude hračka.“

„To bych tedy nemohla,“ odsekla veverka. „Mám spoustu práce, nevidíš? Musím všechno honem sesbírat, jinak mi to ta místní sebranka rozkrade. Než bych se nadála, byla bych bez proviantu.“

„My ti to tady pohlídáme,“ nabídl se pes. „A nejen to, rovnou všechno i sesbíráme. Že ano, Kýnko?“

„Fove?“ zvedla čubička hlavu jako surikata přichycená při činu a rychle vyplivla oslintaný oříšek. „Jasně! Postaráme se o to. A vůbec ti nebudeme ujídat, co tě nemá!“

Veverka jim věnovala poslední pochybovačný pohled, ale nakonec přece jen jako ryšavá šmouha vystřelila vzhůru po kmeni nejbližšího stromu. Než se stačili nadechnout, už byla zase zpátky.

„Tu plátěnou příšernost jsem viděla na severu, u Mrchového kopce,“ oznámila a jala se kontrolovat zásoby, zatímco úkosem házela podezíravým očkem po Kýnce a Lence.

„Výborně,“ zaradoval se Kubík. „Tam to znám. A je to kousek, budeme tam co nevidět.“

Zrzka k němu překvapeně vzhlédla. „Vy tam chcete jít? Takhle navečer?“

„No… a proč ne?“ nechápal pes.

„Prý se tam dějí divné věci. Těžko říct, o co přesně jde, každý říká něco jiného. Ale všichni se odtamtud stěhují, nikdo tam už nechce bydlet. A rozhodně to není místo, kam bych se dobrovolně vydávala po setmění,“ zakončila rozhodně.

„Hrome,“ zašeptal Kuba. „Tak to tam musíme hned! Co kdyby se jim něco stalo?“

Rychle poděkovali, rozloučili se a vyrazili plnou rychlostí směrem k tajemnému Mrchovému kopci. Slunce se pomalu chýlilo za obzor a skrz mohutné kmeny borovic, dubů a akátů pronikaly už jen poslední paprsky světla. Aniž by zpomalili, vyměnil si Kubík s ovčákem ustaraný pohled. Ani jeden z nich to neřekl nahlas, ale oběma se hlavou honilo totéž. Co budou dělat, když štěňata do setmění nenajdou? Zkusí je hledat potmě? Vrátí se na statek pro lucerny? Budou riskovat, že na vlastní kůži poznají, proč se všechna zvířata z okolí toho mohutného vrchu stěhují? Jedno ale bylo jisté: určitě v tom Kýnčiny děti nenechají!

Svět se chystal ke spánku a okamžik, kdy se budou muset zastavit a rozhodnout, co dělat dál, se nezadržitelně blížil. Naděje je však poháněla stále kupředu. Třeba stačí udělat ještě pár kroků, podlézt tenhle padlý kmen a doběhnout za další zatáčku, třeba za ní štěňata budou. A když ne tam, tak za tou další. Co na tom, že už není vidět skoro na krok?

Když už klopýtali přes kořeny a výmoly takřka poslepu, zaslechli dusot. Kubík se zarazil, zda se k nim neblíží nějaký houf strašidel, ale Kýnce vystřelily uši vzhůru a tlama se jí roztáhla v širokém úsměvu. Byli to oni! Cválali jim naproti, všichni živí a zdraví! V čele houfu utíkala Čarnota, za ní Janek, Ještěrka a řadu uzavíral Pulec. Tomu zářily oči, v zubech držel kus látky jako vzácnou trofej a už z dálky volal: „Mami, mami, mami! Já jfem fe nepuftil!“

Pokud jste ještě nikdy neviděli čtyři rozjásaná štěňata, vůbec si nedovedete představit, kolik radosti se na té lesní pěšině najednou kutálelo. To bylo ňafání a štěkání a oblizování.

Po chvíli však Kýnka zvážněla a nechala děti, ať si před ní nastoupí do řady. Zamračila se na ně a řekla: „Mám radost, že se vám nic nestalo, ale tohle se dělá? Takhle jsem vás vychovala? Každý chytrý pes – a chytrý pilot dvojnásob! – přece zná svoje síly. Nepouští se do zbytečného rizika a nikdy, za žádných okolností se nepere s přírodou. Ani ve čtyřech proti ní nejste v přesile. Pamatujte si to! Je to jasné?“

Ještěrka, Janek, Čarnota i Pulec před ní seděli s čumáčky svěšenými hanbou a sborově zamumlali: „Ano, mami…“

Pak Kýnce zasvítilo v očích, postoupila k nim o krok blíž, vztyčila uši a zeptala se: „A jaké to bylo? Povídejte, přehánějte! Vsadím se, že to stálo za všechny kýty světa!“

~~~

Když dorazili domů, štěňata hned usnula, jako když je do peřin hodí. Akorát Janek se v pelíšku až do půlnoci převaloval z boku na bok a spánek se mu vyhýbal obloukem. Musel totiž pořád myslet na ten obrovský temný stín, který je mlčky pozoroval z hloubi lesa poté, co s utrženou plachtou konečně přistáli na zemi. Jeho sourozenci si ho nejspíš na rozdíl od něj nevšimli, ale on věděl, že se mu to nezdálo. Skutečně tam byl, tyčil se výš než mladé stromky a jen se díval.

Janek se rozhodl, že musí zjistit, kdo to byl. Děj se co děj.