„To snad není pravda! Poslední den, má odmaturováno a stejně chrní na mojí hodině!“ Hlasité nadávání se rozlehlo třídou spolu s klepnutím.
Suzume, zrzavá absolventka ninja akademie v Konohagakure, se s výkřikem vytrhla ze snu a polekaně se narovnala. Ve třídě zbyla sama. Zmateně si pohladila hlavu na místě, kde jí jistě rostla boule, a otočila se. Malý postarší učitel držel v ruce tlustou knihu a netvářil se příliš spokojeně. Zřejmě čekal vysvětlení. Ona také jedno chtěla.
„Eh, kde jsou všichni?“ zamrkala a hned dotazu zalitovala. Usnula a neprobudilo ji ani zvonění. Ani Satoya. To mu spočítá.
„Kde by tak mohli být?“ přemýšlel mužík a hraně si probíral šedivé vousy na bradě. „Už vím!“ vyhrkl náhle. „Jsou doma, protože už dávno zvonilo!“
Suzume mu zůstala zpříma hledět do očí, což jí nečinilo žádný problém, protože mužík byl prostě prťavý.
„Každopádně,“ oznámil s úlisnou spokojeností, zvedl nos vzhůru a zavřel oči. „Týmy byly rozřazeny a mě ani nenapadne ti povědět, ve kterém jsi. Mělas dávat pozor a ne spát. Spát můžeš doma. Navíc se mi líbí představa, jak běháš kolečka po Konoze v naději, že snad najdeš někoho ze třídy. Taky se budeš jednou snažit. To bude skvělé.“
„Tak si to užijte.“
Učitel se překvapeně rozhlédl, jelikož dívčino doporučení rozhodně nepřišlo z lavice před ním. Místnost zela prázdnotou, jediný průvan, přicházející z otevřeného okna, dělal muži společnost. Otevřené okno.
„Ty malá!“
Suzume dopadla do dřepu, ze kterého přešla do běhu. Bylo velmi výhodné mít třídu v přízemí. Vesele se zazubila a zabočila k bráně z areálu školy. Očividně nespala tak dlouho, stále ji nezavřeli.
Zastavila se teprve o několik ulic dál, kde se konečně vydýchala. Ostražitě se otočila, hledajíc stíhajícího naštvaného trpaslíka, a když nikoho takového nespařila, uvolněně vydechla a zahihňala se. Natřela mu to solidně, jen jí bylo líto, že neviděla jeho výraz. Musel být k nezaplacení. Ostatně jako vždycky.
Zrzka, a ani většina lidí z její třídy, neměla mužíka ráda. Choval se nadřazeně, zesměšňoval děti, kterým něco nešlo, a neuměl pořádně nic naučit. Po dvou letech, kdy se smířili s faktem, že jim učitele nevymění, se zrzka rozhodla, že jeho hodiny vesměs prospí. Avšak, jejím školním dnům byl počínaje dneškem konec. Úspěšně odmaturovala a stala se geninem. Vše bylo dokonalé. Až na jedno.
Pořád ještě musela najít svůj tým.
Z jejích modrých oček se malinko vytratil lesk. Nerada pobíhala přeplněnými ulicemi a hledání jí připadalo jako nudná otrava. Svěsila ramena a povzdychla si. ‚Tohle bude dlouhej den…‘
„Suzume-cháán!“
Dívka se zarazila. Hlas poznávala až moc dobře a popravdě řečeno, zrovna jeho majitele podvědomě hledala. Otočila se a napjala, protože hrozilo, že do ní vrazí blonďaté pometlo jménem Satoya, které zastavilo pár centimetrů od ní.
„Ahoj, Suzume-chan!“ vyhrknul znovu nadšeně. „Celou dobu jsem tě hledal!“
Dostala tik do oka. „Ach, výborně,“ zavrčela, „víš, žes mě vůbec hledat nemusel?“ dotázala se a její obličej připomínal ticho před bouří, jež se následně změnilo v hotovou vichřici. „Mohls na mě prostě počkat před akademií, když už se ti nechtělo mě budit!“
Satoya se o dobré dva kroky stáhl a zvedl dlaně před sebe ve stavbě pomyslné zdi. „P-promiň, ale sensei řekl, ať tě nebudím, že potřebuješ spát. Věřila bys, že je to nakonec dobrák?“
Chlapcova zmatená teorie zabránila v dalším výbuchu a naštvanost nahradila bezradným svěšením ramen. Nemusela na něj křičet. Přeci jen, spala z vlastní iniciativy.
„Ani trochu, Satoyo,“ vysvětlila s povzdechem. „To byla ironie.“
Blonďáček zamrkal. „Takže on tě nechtěl nechat vyspat?“
„Chtěl,“ pokrčila rameny, „ale určitě ne proto, abych se vyspala. A zrovna dneska si to vyčítám. Netuším, kdo je se mnou v týmu,“ oznámila zkrachovale.
„Já,“ odpověděl okamžitě a usmál se jako sluníčko. „Není to super?“
„Ty?“ podivila se. „Počkej, tys dal maturitu?“
Chlapcovo nadšení částečně opadlo. „Jsi zlá,“ zafrfňal.
V Suzume hrklo. „Eeh, promiň Satoyo, já to tak nemyslela!“ dušovala se, chystajíc se omyl nějak zamluvit. „Každopádně! Jdem najít zbytek týmu?“ Začala se velmi rychle otáčet všude možně a předvádět, že hledá.
Blonďák se tiše zahihňal, sleduje dívku. Byla jeho dobrou kamarádkou a on byl rád, že se dostali do stejného týmu. „Maeda Naoto,“ oznámil, čímž si znovu vysloužil zrzčinu pozornost.
„Naoto?“ zopakovala a zamrkala. „To je ten brejlatej podivín, co s sebou vždycky tahá to divný jídlo?“
„Zdravá strava.“
Oba dva kamarádi sebou trhli a strojově udělali čelem vzad. Vysoký hnědovlasý chlapec si povzdychl a popondal brýle na nose. „Tak jím zdravě. Jestli vám to vadí, máte problém. Byl jsem přiřazen do stejného týmu.“
První se probrala dívka. „O-omlouvám se, nechtěla jsem, aby to vyznělo ošklivě. Já proti tobě vůbec nic nemám. Hehe, vlastně tě ani neznám. Opravdu jsi chodil s náma do třídy?“ Kousla se do rtu. Ani ne před minutou udělala stejnou věc.
Naoto svěsil hlavu. „Opravdu přemýšlíš dřív, než něco řekneš?“
„Promiň…“
„Neber si to osobně, ona je prostě taková,“ vložil se do řeči Satoya, který konečně procitl z dosavadního šoku.
Suzume po něm loupla pohledem. „To bolelo.“
„Jó, pravda někdy bolí,“ ozvalo se od Naota a zrzka k němu trhla hlavou.
Satoya v její tváři zpozoroval výraz, který nepatřil k nejbezpečnějším, a raději se mezi ně znovu vložil. „Teď, když už jsme všichni, tak bychom mohli hledat senseie,“ navrhl s úsměvem.
Naoto povytáhl obočí. Pozitivní energie z toho blonďáka jen sálala. I na tu zrzku měla očividně vliv, protože se narovnala a usmála.
„Máš pravdu,“ řekla a otočila se na hnědovláska. „Takže, soutěžní otázka. Jak se ten náš sensei vůbec jmenuje? Já to bohužel nevím, protože…“
„Jsi spala, my víme,“ doplnil ji Naoto a založil si ruce na prsou. „Jmenuje se Matsumoto Yuujiro, je docela vysoký a vypadá dost mladě. Hnědé krátké vlasy, vypadal zvědavě.“
Suzume zamrkala. „Tys ho potkal?“
„Pálí ti to,“ řekl, čímž si vysloužil dívčin zamračený pohled. Začínalo ho bavit popichovat ji. „Zatím co ty jsi spala a Satoya vyběhl ze třídy se slovy ‚prááááázdninýýýý‘…, prošel jsem branou a narazil na něj. Působil trochu zmateně, nejspíš tu byl nový…“
„Ááá!“ ulevila si dívka. Naoto povytáhl obočí a Satoya se lekl. „Znova ta otázka. Proč jste mě nevzbudili? Mohli jsme už trénovat,“ zaúpěla. Zdálo se, že dneska bylo všechno její chyba. Aspoň ji mohli jako týmoví kolegové pomoci, no ne?
„Kdybys mě nechala domluvit,“ povzdychl si hnědovlásek, „tak bych ti ještě řekl, že se omlouval, že potřebuje ještě něco zařídit a že se ve čtyři hodiny sejdeme na hlavách hokage.“
„Ach, aha,“ pravila inteligentně.
Satoya pokýval hlavou. „Je za pět čtyři,“ oznámil docela v klidu.
Reakce byla dvojhlasná: „COŽE?!“
…
Hnědovlasý mladík otevřel oči, do kterých ho hned uhodilo odpolední světlo. Nevrle zamrmlal a zastínil slunce zvednutou paží.
Musel usnout během čekání na své studenty. Věc, kterou měl zařídit, překvapivě netrvala tak dlouho, jak očekával, a on se na smluvené místo dostal s půl hodinovým předstihem. Kromě toho šli určitě pozdě.
Zamrkal. Celým tělem cítil podivné dunění přicházející z půdy pod ním, které zesilovalo a přibližovalo se. Překvapeně se posadil a rozhlédl se. Zanedlouho uslyšel i oddechování a občas nějaké hlasy. Dětské hlasy.
Yuujiro si povzdychl a vstal ze země, přičemž si oprášil kalhoty. Na stezce vedoucí na monument se objevily tři postavičky následované oblakem prachu zvířeného po cestě. Dva chlapci a jedna dívka se hnali vzhůru, jako by je pronásledoval medvěd.
Mladík si zastínil oči a druhou rukou zamával. „Jdete pozdě!“ zahulákal. „Teda jestli jste tým třináct.“
První doběhl hnědovlasý brejloun a skoro na stejně s ním malá zrzka. Teprve za nějakou chvilku se u nich zastavil i blonďatý klouček. Všichni tři vypadali, že před návštěvou monumentu oběhli vesnici pětkrát tam a zpět.
„Ta cesta sem nahoru vás nějak zřídila,“ prohlásil Yuujiro a dal ruce v bok, prohlížeje si své zadýchané žactvo. „Myslel jsem, že maturanti by měli bejt nejlepší z nejlepších,“ rýpnul si. Docela jej zajímalo, co v děckách je.
Suzume vyskočila na čele žilka. „Co jste to řek?! Jasně, že jsme nejlepší z…!“ Dívka se narovnala, chtíc se podívat, kdo ji to považuje za slabou, a zarazila se. Jejich sensei byl vážně fešák. Vysoký, hnědé, ležérně rozcuchané vlasy, fialkové oči… Jak nějaký model z časopisu.
Satoya se narovnal a nepatrně se schoval za Naota. „N-nejsme tak špatní,“ pípnul, „nemůžete říkat něco takového, když nás neznáte…“
Naoto, stoje mezi blonďákem a zrzkou, si povzdychl, oba chytil za krkem a tlakem je donutil se lehce uklonit. Sám je následoval. „Omlouvám se, sensei, za jejich chování a taky za naši nedochvilnost. Naneštěstí se přihodilo pár událostí, které nám nedovolily dostavit se včas.“
Yuujiro povytáhl obočí. „Klid, klid,“ zamával před sebou dlaněmi, „nemusíte bejt tak přeslušnělý, mně je to ve výsledku jedno. Dneska jsem s váma stejně nechtěl trénovat.“
Trojice se zarazila.
„Nechtěl trénovat?“ zopakovala Suzume. „A co jste teda s náma chtěl dělat?“
Hnědovlásek dal jednu ruku v bok a druhou si podepřel bradu v zamyšleném gestu. „Abych řekl pravdu, ještě netuším. Jste můj první tým. Co třeba, kdybychom se vzájemně představili?“ Hlavou pokynul k lavičce, ke které přešli, a děti se usadily. Yuujiro zůstal stát před nimi. „Tak povídejte.“
Genini si vyměnili pohledy a Suzume pokrčila rameny. „Mohl byste začít? Nevíme, co říkat…“
Yuujiro si povzdychl. „Jméno, věk, koníčky, co já vím. Co vám přijde na jazyk.“
„Začněte.“
„Tak fajn. Jsem Matsumoto Yuujiro, jounin Skrytý listový…“
Okolím se rozlehlo takové ticho, že byl slyšet i vítr. Suzume napjatě čekala, jenže pokračování stále nepřicházelo. „To je jako všechno?!“ vyhrkla se zatnutou pěstí. „To jste nám toho moc neřek!“
Mladík si založil ruce na prsou a tajemně se pousmál. „Takže kdo dál?“
„Já,“ přihlásil se chlapec a popondal si brýle na nose.
„Povídej.“
„Jsem Maeda Naoto, těší mě…“ oznámil.
„Vše?“ povytáhl Yuujiro obočí.
„Ano, víc mi toho na jazyk nepřišlo.“
Zrzka se tiše zahihňala do dlaně a kouzelně se na jounina usmála. „Tachibana Suzume, jméno mé,“ prohlásila nevinně, čímž skončila.
Satoya hlasitě polkl a pokýval hlavou. „J-já Ishikawa Satoya!“ vyhrknul nebojácně a nenápadně loupnul očkem po Yuujirovi, jestli se nezlobí za takové suché představení. Hnědovlásek však vypadal zaujatě.
„Máte pravdu,“ prohlásil po krátké odmlce jounin. „Nejste tak špatný.“
Z trojice spadlo napětí. Pošťuchovat neznámého člověka se mnohdy nevyplácelo, ale tenhle vše očividně bral s nadhledem.
Yuujirovi zacukal koutek, načež vyprsknul, čímž si od geninů vysloužil nechápavý pohled. „Hej, děcka, ale vy se mně vážně líbíte,“ oznámil a dal ruce v bok. „Jestli toho víc říct nechcete, nevadí. Větší zábava je shánět informace za běhu, ne? Je nuda, když vám je jen tak vykecaj. Takže končíme s tlacháním.“ Významně je přejel fialkovýma očima. „Zejtra se sejdem tak v šest ráno na vnějším cvičišti.“
Suzume zamrkala. „Vnější cvičiště? Vždyť je mimo Konohu. Tam nás samotné nepustí.“
„Na to jsem už myslel,“ uklidnil ji jounin. „Zítřejší hlídka o vás ví, řek jsem jim, že tam jdete na mojí zodpovědnost.“
Naoto povytáhl obočí.
„Ale sensei,“ ozval se Satoya, „proč na nás nepočkáte u brány?“
„Jednoduchý. Chci si ozkoušet, jak budete bloudit. Budu vám stopovat čas, fajn?“ zazubil se na blonďáka.
„A-ano, pane…“
„Co je to za výraz, Satoyo?“ obořila se na chlapce zrzka. „Musíš víc zapáleně! Takhle to vypadá, že nechceš hledat!“
„Ale já opravdu nechci hledat…“
„Neuvěřitelný,“ povzdychl si Naoto. „Vy nevíte, kde to cvičiště je? Co jste dělali při hodině?“
„A-asi jsem si kreslil,“ přiznal Satoya.
„Je možný, že jsem spala,“ zamyslela se Suzume s ukazovákem na rtech.
Brýlatý genin dostal tik do oka. „Poslouchej…!“
„Ááá!“
Zrzka s hnědovláskem nadskočili a otočili se na blonďáka. Tvářil se zděšeně a prstem kamsi ukazoval. „Co blbneš?!“ vyhrkli dvojhlasně.
„J-je pryč!“ odvětil vyjeveně blonďák.
Dvojice se překvapeně otočila a zamrkala. Yuujiro zmizel.
…
Druhého dne se genini sešli před bránou vesnice. Březnové počasí začínalo pomalu hřát, nad obzorem vykukovaly první paprsky slunce.
Naoto je dovedl na domluvené cvičiště, jež bylo vlastně část lesa, které vévodila jedna právě rozkvetlá sakura, jejíž lístky se s každým poryvem větru snášely na zem jako růžový voňavý sníh.
Suzume se usadila na zem a vyhlédla si okvětní lístek, kterému do cesty nastavila dlaň.
„Jaro je super, že jo?“ obrátila se na týmové kolegy.
„Je!“ vyhrknul zvesela Satoya a zasadil si květ do vlasů. „Jak vypadám?“
„Jako šašek,“ povzdychl si Naoto. „Kytky si dávaj do vlasů holky. A vůbec, nechte toho oba. Za chvilku přijde Yuujiro-sensei.“
„To je fakt,“ potvrdila zrzka a vyhledala kvítek, který si zastrčila za ucho.
Satoya se začervenal.
Hnědovlásek si popondal brýle na nose a ušklíbnul se, chystajíc se zase provokovat.
Suzume tyhle výrazy začínala rozeznávat a na čele jí naskočila žilka. „Oi! Opovaž se říct, že nejsem hol…!“
„Pšt!“
Suzume se Satoyou polekaně pohlédli na Naota, který přerušil jejich rozhovor. Dívka se zamračila. „Co se děje?“ zašeptala.
Naoto naznačil dlaní, aby zůstala na místě a přestala mluvit. Sám zíral kamsi stranou.
Zrzka okamžitě pochopila a začala se rozhlížet také. Sem tam nepřirozeně zašustěly lístky. Ucítila lehké mravenčení v břiše. Měla pocit, jakoby na ni každou chvíli měla vyletět salva shurikenů.
Satoya, pozoruje své nové kolegy, se roztřásl. Tvářili se tak obezřetně a oběma se očima míhaly záchvěvy strachu. „C-co se děje?“ zopakoval chlapec přiškrceně.
Okolní vzduch se začal zhušťovat. Nastalé ticho nevěstilo nic dobrého.
Než Suzume stihla cokoliv říct, srazil ji Naoto i se Satoyou k zemi a nad nimi proletělo několik házecích hvězdic. Brýlatý chlapec nelenil a hned se zase zvednul, aby nebránil svým dvěma kolegům v pohybu. Ti se okamžitě postavili na nohy.
„C-co to bylo?“ vypadlo ze Suzume přiškrceně.
Naoto se zamračil. „To do háje fakt nevím,“ odpověděl napůl polekaně a napůl naštvaně, zatím co se divoce rozhlížel. „Zády k sobě!“ zavelel hlasitě.
Oba ho trhaně poslechli, jenže už tehdy bylo pozdě. Za jejich zády se ozval tlumený, do žaludku vrývající se smích. Všichni tři se prudce otočili. Víc nestihli.
Mrštný Naoto ještě stihl uskočit, Suzume a Satoya dostali ránu tyčí, která je odhodila vzad.
‚Kdo to u všech kage je?‘ proběhlo dívce hlavou, když se sbírala ze země. Pro odpověď vzhlédla. Spatřila vysokého muže s delšími rozevlátými bílými vlasy v dlouhém černém plášti.
Suzume se roztřásla. Bělovlasý se zlověstně usmíval. Oči, které jindy člověka zradí, měl zakryty tmavými brýlemi. Dlouhou dobu nemluvil, jen stál a se zájmem si ji a její kolegy prohlížel. Mráz si brázdil cestu jejími zády. Chtěla utéct, ale ztuhla na místě.
„Rád bych věděl, kde máte Yuujira-chan, děcka,“ promluvil ledovým hlasem plným posměchu, který div nemrazil půdu pod nohama. „Ptáčci si štěbetaj, že je váš sensei.“
Suzume ztratila hlas. I kdyby stokrát věděla, kde se sensei nachází, nedokázala by ani naznačovat gesty. Nejen ona.
Naoto ztuhl krátce po doskoku a nyní stál rozkročen, hlavu schovanou mezi rameny. Dovolil si spustit oči z muže a zkontrolovat zrzku. Byla mimo. Satoya na druhé straně pro změnu vypadal, že se každou chvíli pozvrací. Musel něco udělat. Prostě musel. Stiskl dlaně v pěst, až mu zbělely klouby, a nadechl se na kuráž. Ve vyschlém hrdle vydoloval hlas. „Nevíme, kde je,“ pravil překvapivě pevně.
Muž si dal na čas a na chlapce se obracel snad celou věčnost. Vzduch dále houstl a chladl. „Copak, ty se na mě mračíš?“ dotázal se prve.
V Naotovi hrklo. Jeho ztuhlé obočí se okamžitě uvolnilo.
Bělovlasý se pobaveně ušklíbl. „No co naplat, je škoda, že nevíte, kde je. Myslel jsem, že se s vámi pobavím trochu dýl.“
Děsivý muž se znovu zasmál. Pomalým pohybem ruky si sundal brýle a odhalil pár ledově šedých očí, který se okamžitě upřel na Suzume. „Holky vždycky hodně křičí,“ zamyslel se. „Jak moc křičíš, když ti někdo trhá části těla? Aj, počkat, ty jsi děcko, co ještě moc nezažilo, co? Tak to dneska dostaneš lekci,“ oznámil, jako by mluvil o počasí.
Dívka vytřeštila oči a tělo ovládl neskutečný třes. Žaludek měla jako na vodě, srdce bušilo rychle a důrazně. Cítila a slyšela každý jeho tep. Pomněnky zůstaly připoutané k muži, nemohla se podívat jinam. Zabije ji, určitě ji zabije. Pomalu a bolestivě. Nikdo jí nepomůže.
Chtěla utéct, ale nemohla. Alespoň ne po svých. Nohy zdřevěněly, tělo též. V paralyzovaném mozku jí vytanula jediná myšlenka. Ano, byl tu i jiný způsob útěku. Na pravé noze ucítila pouzdro. V něm byl házecí nůž. Mohla… Mohla…
Ticho prořízlo zasvištění. Dívka vytržená z transu začala znovu vnímat okolí. Muž přerušil oční kontakt a uskočil. Do stromu se zabodlo několik házecích hvězdic.
‚Ten směr,‘ prolétlo zrzce hlavou.
„Haa?“ narovnal se bělovlasý a ledový pohled padl na Satoyu. „Ale podívejme se, ono to umí i kousat?“
Chlapcův obličej, bledý jako stěna, ovládl hněv smíšený se strachem. „Nech Suzume-chan být, ty… ty…!“
Muž se ušklíbl. „Tak Suzume-chan? Ona je tvoje…,“ popíchl chlapce a zvedl malíček, načež si odplivl a zkřivil výraz v děsivé grimase. „Víš, že nesnáším, když…?!“
Nedozvěděli se, co nesnáší. Slova bělovlasého přerušil výbuch a okolí zahalil kouř. Suzume ucítila stisk na zápěstí a tah, který ji nutil se rozběhnout. Překvapeně vzhlédla a v řídnoucím oblaku po chvilce rozeznala Naota, který vláčel nejen ji, ale i k smrti vyděšeného Satoyu. Co dodat, mohla si s blonďákem podat ruce.
Za to hnědovlásek před nimi vypadal jinak. Nechápala ho. To se opravdu nebál?
„Suzume, Satoyo,“ vyhrkl hlasitým šeptem. Dívka zamrkala. Chlapec stiskl její zápěstí silněji. „Potřebuju, abyste běželi sami, tohle mě fakt vyčerpává.“
Polkla. Bál se. Stejně jako oni. Hlas měl ztuhlý, přiškrcený. Přesto dokázal strach překonat a přebrat jakési velení. A co dělala ona? Nedušovala se jejich novému učiteli, že jsou nejlepší z nejlepších?
Zamračila se a kývla. „Promiň.“ Přidala do kroku, čímž uvolnila napětí na ruku brýlatého kolegy. Pohledem stranou zjistila stav blonďáka. Netvářil se příliš sebejistě.
„Satoyo,“ oslovila jej a počkala, než se jejich oči setkají. Pokusila se o úsměv, vlastně si nebyla jistá, jestli se nezašklebila. Musela mu něco říct. Něco, co by ho uklidnilo. Vždycky to dokázala, proč by neměla teď? Sama sice v klidu nebyla, ale při pohledu na hnědovláska, jak se snaží, dokázala alespoň trochu zachovat chladnou hlavu. Dodával jí odvahu. A ona ji teď musela kus propůjčit i blonďákovi. „To dáme. Naoto má určitě plán!“ vyhrkla.
Před sebou zaslechla mírné zahekání. Naoto dostal tik do oka. Jistě, že už měl plán, ale nevěděl, jak moc dobře zabere. Alespoň měl konečně volné ruce. Vytáhl dva kunaie a hodil je každý na jinou stranu. Následně tasil další dva a krok zopakoval.
Suzume si všimla několik zvláštností. Na každém noži byl uvázaný lístek a u jednoho dokonce jakási koulička z plátna. Výbušné lístky a světelná bomba? To znělo jako plán. Náhle si připadala o něco lépe.
Po několika metrech Naoto změnil směr a zanedlouho se zastavil u jakéhosi převisu. Bez okolků se schoval pod převis a naznačil kolegům, ať ho následují.
Zrzka se zhrozila. „P-proč zastavujeme? My nebudeme utíkat?!“ vyhrkla přiškrceně, snažíc se mluvit potichu.
Satoya se usadil a hleděl za sebe, jako by mohl prohlédnout půdu a sledovat pohyb bělovlasého.
Naoto zavrtěl hlavou. „Fuubaku houjin, složená ze čtverce kunaiů, je aktivovaná a jištěná flashbangem, ale nemyslím si, že ho zdrží nějak dlouho. I kdyby do čtverce opravdu vběhl a ten pak vybuchl a oslepil jej, máme stále jen pět minut, než se rozkouká. Dával jsem si záležet, aby naše stopa byla jasně čitelná až k lístkům a tak trochu doufám, že nás podcení, ale vážně? Pět minut nám na útěk nestačí. Jsme od vesnice moc daleko.“
Suzume naštvaně sykla a chytila chlapce za límec. „Tak proč to všechno? Tos nám jako chtěl dávat falešný naděje? Prodlužovat život o pět minut? To je fakt plán, ti povim! Za všechny prachy!“ šeptala nasupeně.
Znovu nastupující paniku utnula facka od hnědovláska. Dívka jej překvapeně pustila a chytila se za tvář.
„Promiň, na hysterický záchvaty není čas,“ pousmál se omluvně chlapec a popondal si brýle na nose. „Chtěl jsem to ještě dokončit. Jasně, že jsem nám nedával zbytečný naděje. Jen jsem zvýšil pravděpodobnost našeho přežití. Sensei sem má dorazit. Nejspíš má zpoždění. Do té doby se musíme ubránit.“
„T-takže jsme získávali čas, abychom se mohli schovat?“ ozval se tiše Satoya. Mluvil zastřeně a vyděšeně, přesto bylo vidět, že tahle myšlenka ho trochu povzbudila.
Zrzka polkla a pomalu zavrtěla hlavou. „Ne schovat…“ Začalo jí pomalu docházet, na co Naoto naráží. „Bojovat,“ vysvětlila s knedlíkem v krku.
„Bojovat?“ zděsil se blonďák. „Vždyť… Vždyť jsme jen děti. A on… On je nějakej šílenej nukenin… Tohle nechci… Nechci umřít…“ Chlapec sklopil pohled k zemi a roztřásl se. Po tváři mu tekly slzy.
Dívka stiskla pěsti a do očí jí padl stín. „Naoto? Jakou šanci máme dva?“
Hnědovlásek překvapeně vzhlédl. „Jdeš do toho se mnou?“
Odhodlaně se zamračila, snažíc se potlačit neústupné hlodání strachu. Vybavila si obličej své starší sestry. Její jediné příbuzné, kterou znala. Suzume se přeci stala ninjou, aby ji ochránila. Tady rozhodně nemůže zemřít. „Nejsme jen děti,“ odvětila. „Jsme genini… Ninjové z Konohagakure. U všech kage, když se budeme schovávat, akorát nás zaskočí nepřipravený.“
Naoto si oddychl. „Jsme ninjové. A budeme se tak chovat. Zaútočíme ze zálohy.“ Odvrátil pohled od dívky a pro vyděšeného Satoyu vydoloval něco, co připomínalo povzbudivý úsměv. „Počkej tady, zachráníme tě. Při nejhorším ho navedeme na falešnou stopu, abys měl čas utéct. Jen… Nedělej ukvapené závěry.“ Jinak by naše možná oběť byla zbytečná, dodal v duchu.
Ne, tady nesměl zemřít. Žádná oběť na životech se konat nebude. Tentokrát všechny ochrání.
Satoya ohromeně vzhlédl a neschopen slova pomalu kývnul.
Hnědovláskovy zelené oči se setkaly s dívčiny pomněnkovými. „Jdeme.“
***
Bělovlasý muž zaslechl rychlé kroky, a ačkoliv díky kouři nic neviděl, bylo mu jasné, co se děje. Přesto je nepronásledoval. Alespoň ne hned. Jako by je chtěl trochu podusit. Jako by chtěl, aby si zdánlivě mysleli, že ještě mohou přežít. Jako by se chtěl bavit jejich zoufalstvím, až děti ztratí i znovu nabytou naději. Jako by jim chtěl dát polední lekci. Svět ninjů není pro zbabělé a neschopné parchanty.
Prach se usadil a nukenin se rozhlédl. Okamžitě našel stopu a ušklíbl se. Nejspíš to byli jen neschopní parchanti. Nebo ne? Vydal se zjistit, jak se věci mají.
Po několika minutovém běhu ho do koutku oka uhodila nepřirozená změna. Kovový záblesk, i když jen vteřinový. Okamžitě se zastavil a rozhlédl se. Z blízkého stromu zel kunai s výbušným lístkem. Zkušené ledové oči hledaly další, podobný. Našly jej o kousek dál a zlověstně se usmály.
„Amatéři,“ odfrknul si a málem by se rozběhl. Co kdyby si mysleli, že se do pasti chytil? Výbuch by se tichým lesem určitě roznesl. Ledabyle vytáhl vlastní kunai s lístkem a vhodil jej mezi dva cizí. Vše naráz explodovalo, dle očekávání. Až na jednu věc. Spolu s výbuchem okolí zahalil ostrý bílý svit, který bělovlasý nečekal.
Když se konečně rozkoukal, zvlnil koutek v jakémsi úsměvu, načež znovu našel stopu. V prvním kroku mu zabránil kunai hozený přímo pod nohu. Bělovlasý na nic nečekal a uskočil hvězdou vzad. Další výbuch otřásl lesem. Čas na údiv nezbyl.
Nad mužem se ozval bojový křik. Vzhlédl a ušklíbl se. Odkudsi se na něj řítila zrzka s tyčí. S rukama v kapsách ukročil vzad a tyč zapraštěla o tvrdou zem. Okamžitě ji přišlápl.
„Hezkej útok ze zálohy,“ pochválil ji, „ale kdybys tak neřvala, možná bys mě i štrejchla.“ Zdálo se, že dívka ztuhla. Se šíleným úsměvem začal skládat pečetě. Při čtvrté ucítil tah na zádech a jeho ruce se od sebe oddělily. Někdo se na něj pověsil.
Bělovlasý se ohlédl a setkal se se zeleným nazlobeným pohledem.
***
„Není to nějaký světoborný plán, ale mohlo by nám to získat čas. K jeho dokončení se potřebuju ujistit, v čem jsi dobrá. Slyšel jsem, že učitel na boj se zbraněmi si tě dost vychvaloval, stejně jako učitel taijutsu,“ vysvětloval Naoto, když opustili převis.
„Vážně?“ podivila se dívka. „Nic mi neřekli.“
„Suzume, prosím, věnuj se tématu.“
„Promiň.“
„Budeš schopná… Jak bych to řekl… Nechce se mi to dělat, po tom, co ti řekl, ale já nejsem moc dobrý v boji na blízko…“
V zrzce hrklo. Tušila, co po ní chce. Znovu se jí zpotily ruce. Opravdu to musela udělat? Musela. Jestli chtěla být schopna ochránit sestru, musela. Zatnula pěsti a věnovala chlapci odhodlaný úsměv. Tedy, pokusila se o něj. „Teď zas zdržuješ ty,“ popíchla ho s mžitkami před očima. Vážně to chtěla udělat. „Vymáčkneš se už konečně?“
Bledý Naoto se jí zadíval zpříma do očí. „Jistě, promiň. Zaútočíš na něj zblízka a já ho znehybním. Když budeš hodně křičet, přepne nejspíš celou svou pozornost na tebe. To mi dá šanci.“
„Nejspíš?“ zopakovala dívka. „Co když si dá pozor?“ Samozřejmě věděla, co přijde.
Chlapec se hořce ušklíbl. „Tak nás zabije. A nejspíš to nebude ani bezbolestná, ani rychlá smrt. Jestli Yuujiro-sensei nepřijde včas…“
Zrzka na pár vteřin sklopila hlavu, aby znovu zvedla pohled. Pomněnky odrážely mnoho věcí, stejně jako Naotovi smaragdy. Strach ze smrti, strach z toho neznámého po životě. Ale i odhodlání. Pokud se vše povede, mohli by přežít. A pokud ne, alespoň jeden z nich vyvázne. Dají Satoyovi šanci k útěku. „Naoto?“
„Hm?“
„Ještě jsem ti nepoděkovala, žes to na mě nehodil…“
„Co přesně?“
„Jak jsme přišli pozdě…“
„Aha… No… Nechtěl jsem shodit kolegu.“
Mlčeli.
Ticho přerušila Suzume rázným dupnutím. „Krucinál Naoto! To snad není možný! My tu děláme, jak kdybychom měli umřít!“
„Ale my…!“
„Neumřeme, dobře? Prostě neumřeme!“
***
Zrzka napjala tělo. Přesně na tohle čekala. Vší silou vytrhla tyč zpod nohy nukenina, čímž ho připravila o rovnováhu, a zasadila ránu koncem přímo na solar. Muž vykřikl bolestí a poroučel se k zemi.
Dívka vyvalila oči. To ji vážně nechal zasáhnout solar? Ukončila právě tuhle nechutně děsivou situaci jedním úderem? Dokázali to?
Odpovědí jí byla rána a bílý obláček kouře, který se hned rozplynul. Naoto ležel překvapen na zemi a objímal těžké poleno.
Kawarimi no Jutsu, technika záměny!
Suzume se ani nestačila vzpamatovat a něco ji udeřilo do zad. Rána byla hrozně silná a smetla lehoučkou kunoichi přímo proti stromu, o který se tvrdě zastavila. Dívčina tyč dřevěně zazvonila o výčnělek kořene a odkutálela se mimo zrzčin dosah.
Dal si pozor, proběhlo Suzume hlavou, když se kácela do hlíny. Následující výkřik jí málem zastavil srdce a donutil ji se i přes bolest otočit.
„Naoto!“
Muž se tyčil nad chlapcem, vysoký a děsivý, a jednou nohou šlapal geninovi na břicho. „Hezky jste to vymysleli. Ale nemyslíte, že ve třech by to byla větší sranda? Co ten blondáček? Neříkej, že se počůral a utek!“ Přenesl váhu a hnědovlásek vykřikl.
V Suzume se málem znovu vzedmul ten obrovský svazující nával strachu. Na zatnutých pěstích bělaly klouby. Sensei tu už každou chvíli bude, řekla si v duchu. Vydrž ještě!
Pomalu se dala do vstávání. Musela Naotovi pomoci. Přeci se nezhroutí. Vždyť tenhle život si konec konců vybrala.
„Ale, ale, my chcem ještě bojovat? Sama proti mně? Nevim, jestli tě teď mam zmlátit za odvahu nebo za namyšlenost.“
„Není sama!“
Zděšený vysoký chlapecký hlas tu nejspíš nikdo nečekal. Suzume ohromeně vzhlédla, nukenin se ohlédl a Naoto vyvalil oči.
Mezi stromy stál Satoya s taseným kunaiem. I z dálky se viditelně třásl, na tvářích měl zaschlé slzy. Bál se. Bál se jako nikdy. Jenže s vědomím, že kvůli němu někdo zemřel, žít nechtěl. Celá jeho bytost by jím pak opovrhovala.
„Vážně?“ zkoušel ho bělovlasý. „Ty máš taky koule, jo?“
Chlapec se zamračil. „N-nebudeš vyhrožovat Suzume-chan. Nebudeš ani ubližovat Naotovi-kun!“ křičel důrazně a vypadal, že omdlí.
Muž se uchechtl. A pak ještě jednou. A nakonec se rozesmál. Dětem v uších zazněl příjemný upřímný hlas.
„Vážně se mně děcka líbíte!“ Bělovlasého zahalil bílý oblak, z něhož vykoukl usměvavý hnědovlasý mladík s rukama v kapsách.
„Yuujiro-sensei?!“
***
„Yuujiro-san,“ zaslechl mladík sladce zvolané jméno a poněkud prkenně se otočil. Pohledná sestřička, která měla dnes v nemocnici službu na příjmu, se ďábelsky usmívala a prohlížela si jej i jeho tým. „Nemůžu tomu uvěřit. Máte je teprv den a už vypadají jako přeživší války!“
„O-oi,“ dostal tik do oka. „To trochu přeháníte, ne? Jen jsem si je krapet proklepnul. Ne, Suzume, netvař se tak! Už jsem vám to vysvětlil, ne? Ten bělovlasej týpek měl vymyšlenej charakter! Já se tak vážně nechovám!“
„Takže netrháte lidem nohy?“
„Ne, vážně.“
„Takže vás to ani nevzrušuje?“
„Hej, co je tohle za dotaz?“
„Jen čistě teoreticky.“
„Ani čistě prakticky, hergot… Chtěl jsem jen vědět, jestli zdrhnete nebo ne. Docela jste mě překvapili. Čekal jsem, že za váma budu uklízet hromádky.“
Hádku těch dvou přerušil Naotův povzdech. „Suzume, už senseie nech. Vlastně jsem rád, že tohle udělal.“
„Já taky,“ přiznal Satoya. „I když jsem málem po druhý viděl svojí snídani a snad i večeři…“
„Vidíš?“ přidal se mladík. „Jsou šťastný, že…“
„To jsme neře…“
„Ticho. Jsou šťastný, že jsem vás přezkoušel. Nechceš si v nich udělat vzor? Víš, jakej byl hlavní účel tohohle testu?“
Dívka se zamyslela a pomněnkami přejela Naota i Satoyu. Jejich úsměv ji rozhihňal.
„Vím. Teď vím, že se na ně můžu spolehnout.“
„Správně!“ zazubil se mladík, načež se zarazil. Upírala se na něj trojice dětských očí.
„A co na vás, sensei?“
„Oi…“
© 2017 Rozepiš.cz - Created by Hofmanix