Nevěděla, kdy se rozeběhla – jen tak, z čiré radosti ze života. Bosé nohy se bořily do vlhkého písku, šumění vln ponoukalo k pohybu.
Úsvit se roztříštil na nekonečné hladině. Běžela, dokud jí nedošel dech. Když zastavila, slaná voda jí v pravidelném rytmu omývala kotníky. Tep oceánu byl jako hudba. I když se sotva uklidnila, chtělo se jí tančit. Tanec byl její život, její láska.
Jen naslouchat... a udělat první krok... druhý... třetí už byl rychlejší. Otočka, její vlasy se rozlétly kolem. Když vyskočila a příliv znovu objal její chodidla, kolem se rozstříkla voda.
Rozesmála se, rukama opsala ladný oblouk a vítr se propletl prsty, jako neviditelný partner. Nechala se jím vést k další otočce. Pak se prohnula jako luk, stejně napjatá, připravená vykročit.
Její rychlé a přesné kroky za sebou zanechávaly nepravidelnou řádku stop. Vlny udávaly rytmus, melodie vycházela z jejího srdce. Každý její pohyb byl dokonalý svou přirozenou elegancí a živočišností, se kterou se poddávala tanci.
Ať jdou do háje všichni, co jí svazují technikou, ona chce ŽÍT!
Nakonec se rozesmála a vysíleně padla do písku. Přelila se přes ni další vlna. Bylo jí jedno, že jí zmáčela kalhoty i triko.
Žila, a to bylo to hlavní.
Za okny se snáší soumrak, slunce se dávno skrylo mezi střechami. Jsi unavená, tělo tě bolí, přesto se znovu vracíš k přehrávači a pouštíš part, který ti nejde. Jestli se to do zítra nenaučíš, bude to konec tvé kariéry, která ještě ani pořádně nezačala.
Zaujmeš výchozí pozici.
Dva, tři... krok... dva, tři...
Pořád stejně, do zblbnutí.
Tři, čtyři, otočka...
Nemilosrdně ždímeš z těla další taneční figury. Odřené nohy pálí.
Výskok...
Neustála jsi to!
Bolest vystřelila z kolenou až do kyčlí. Rukama praštíš do podlahy, zařveš. Stěny kolem ti vrací odraz zoufalství, zrcadla nemilosrdně ukazují kruhy pod očima i slzy.
„Jsi v pořádku?“ Dovnitř nakoukla známá tvář.
Nenávidíš ji, stejně jako nenávidíš sebe a celý svět. „Vypadni!“
Jen pokrčí rameny a zmizí.
Namáhavě vstaneš. Nemůžeš to vzdát!
Znovu stejná hudba, stejné kroky, ale každý nesnesitelně bolí únavou a modřinami. Už se ani nesnažíš zadržovat slzy. Tanec je krev a bolest. Víš to lépe, než jiné, přesto to nevzdáváš. Chceš být nejlepší, jenže tvoje tělo stojí proti tobě.
Nemilosrdná hudba žene dál, vlak ti ujíždí, nemáš sílu na něj naskočit. Nestíháš.
I když víš, že nemůžeš dál, stejně nepřestáváš. Zbývá jen bolest nevyhnutelného pádu. Jenže už nejde vstát.
Tančit, nebo zemřít...
„Tohle není pro tebe!“
Pořád slyším ten hlas. Proč zrovna teď!
V zákulisí je obvyklý shon, ale já ho skoro nevnímám. Jeviště je blízko, zalité světlem, a známá melodie mi vibruje v každém nervu. Cítím sílu publika v sále – děsí mě a přitahuje zároveň. Kostým je najednou nepohodlný.
„Box je pro chlapy, tanec pro teplouše!“
Zarývám si nehty do dlaní. Musím jim dokázat, že neměli pravdu! Všem, kdo mi nechtěli věřit, ponižovali mě... Musím to dokázat sobě!
„Holky ať si hopsaj, ty budeš dělat něco pořádnýho!“
Musím se soustředit... Jenže hlas v podvědomí nechce zmlknout a hudba žene dál – rozvášněné stádo not pod taktovkou dirigenta. Tóny nemilosrdně odpočítávají čas čekání. Co když padnu pod jejich kopyty a z mého prvního vystoupení zbude jen ostuda?
Tanečnice odchází z jeviště, její part končí. I když zhluboka oddechuje, usměje se na mě. Jsem tak nervózní, že to nevnímám. „Jsou tví... užij si to!“ šeptne.
Snažím se usmát. Zbývá několik posledních tónů.
Nemůžu se pohnout... je to nemožné... přeci...
Teď...
Svět se rozpadl v ostrém světle jeviště a zmizel. Zbývá jen hudba a já...
Nevšiml bych si, že je po všem, kdyby prostor kolem nevybuchl...
Lidé... stojí a tleskají.
Inspirováno filmem Billy Elliot.
© 2017 Rozepiš.cz - Created by Hofmanix