1.

Nebyla to má vina, že jsem byl tak zlomený. Má kouzla a čáry už na lid přestala mít účinek a oni již nechtěli vzdávat hold mým dětem. Dětem, pro které bych udělal první i poslední. Ještě si vzpomínám na první tahy štětcem, projíždějíc po čistě bílém plátnu. Tehdy to byly zlaté časy. Moje rodina na mě byla hrdá a pyšnila se jakýmkoliv mým výtvorem. Sdělil jsem jim také moji cennost v podobě malby sebe a svých bratrů. Obraz, jenž visel na naší slavné a majestátní stěně, plné těch největších uměleckých děl. Jistě, má rodina byla od narození uměním sama. Pak však přišel obrat a ten dokonalý obraz, co stvořil sám půvabný surrealista – jak mě s radostí nazývaly ženy i postarší dámy, kterým jsem učaroval svou neskonalou touhou malovat a milovat ženské tělo – tak onen obraz naší společné události s mými bratry již dávno ležel pod rouškem prachu. Vyžívajíc se v abstrakci a využívajíc všechny možné způsoby, jak změnit, chápejte zdokonalit, lidské tělo, byli zavrženy spolu se mnou.

Zlomené srdce i duši vystřídala během několika týdnů sklenička skotské, ve které utápěl jsem svůj nekonečný žal. Už se na mě ženy nekoukaly jako na boha. Byl jsem jenom obyčejný muž, který propadl své největší slabosti a ukázal ji světu. Tehdy jsem byl kluk a má nerozvážnost doplatila na mé činy, kterých jsem se nemohl jen tak zbavit. Bylo to nanejvýš těžké, protože má nevymalovaná slova zůstala pohřbená kdesi hluboko v srdci a nechtěla ven. Jakkoliv jsem se snažil, nikdy víc jsem nenašel svou dávno zatracenou chuť, neboť má naděje a múza byla pohřbená jednou provždy. Spolu s obrazem, jenž nesl název Neukojitelný chtíč. Krásná… ne! Přímo nádherná žena jménem Mirena mi tehdy slíbila, že odhalí své tělo pro můj průlomový obraz. Když spatřila svou podobiznu, ke kolenům mírně křivě, bříško vypuklé a ruce mocné. Nevěděl jsem, co má mysl tehdy zplodila. Avšak neměl jsem ani zdání, že by onen výtvor mohl nějakou ženu urazit. Neboť každý chlap má na ženě rád, když není jako kost a kůže. Udělal jsem z ní ideál, za který jsem dostal bolestivou ránu do tváře a zavržení všemožnými občany našeho nemalého města.

Ptáte se, proč jsem jej neopustil? Nedokázal jsem. Něco mě tam drželo a já nedokázal opustit to místo, kde přišel jsem na své jmění a ke všemocné múze a slasti. Byl to jeden nechtěný omyl, který jsem si omlouval jednou jedinou větou: Umělce nepochopíte. Vysvětlovalo by to mnoho věcí, ale proč i má rodina se otočila vlastnímu synovi zády? Proč? Bylo to tak prosté. Nesnesli tu tíži, to, že jejich syn byl obviněn ze zneuctění vážené ženy. Pak ta moje přesvědčovací věta nedávala vůbec smysl. Umělce totiž nepochopí nikdo. Ani jiný umělec – to už určitě ne.

Z mého vnitřního boje, jestli vyjít ven z útulného domku a zajít si na malou procházku, nebo zase sedět v podkroví mezi všemi svými obrazy a sledovat převelice záživný strop, jsem nakonec zvolil první možnost. Ani ve snu bych tehdy netušil, že najdu znovu svoji múzu. Věděl jsem již na první pohled, kterou barvu použiji na její červené líce.

2.

„Vás znám,“ ozvala se mladá dívka, jakmile mě spatřila. Vyšel jsem vstříc ní, nevnímajíc okolí, s rukama schovanýma v teplé bundě. Tvář mi překrývala dlouhá tmavohnědá šála, ale ona i tak zahlédla mé temně hnědé oči, které přímo propalovaly chodník pod nohama. Nejistě jsem se na ni otočil, připraven čelit pohrdání. Na její tváři se však rozhostil úsměv a rychle přispěchala ke mně, aby si se mnou mohla potřást rukou. „Obdivuji vaši tvorbu. Přijela jsem sem právě kvůli vám.“
„Tak to jste jediná,“ vyjelo ze mě přiškrceně. Byl jsem dokonale šokován. Ovšem kvůli něčemu, co se ve mně opět vzbudilo, také z její pozitivní reakce. „Velice rád vás poznávám, slečno…“
„Říkejte mi Lana, na to oslovení jsem si již přivykla,“ odvětila s ještě širším úsměvem a já na ní jenom mohl nechat oči, „potěšení je na mé straně, Jamesi. Jste úžasný malíř a hodně jste ovlivnil můj život.“
„Skutečně?“ zeptal jsem se ji. Nemohl jsem věřit, že jsem našel někoho, kdo by mnou neopovrhoval. Přijal mě a ke všemu měl vůči mně respekt. Ty časy, kdy tohle bylo možné, byli dávno pryč.
„Vskutku ano,“ přikývla.
„Smím-li se ptát, Lano, proč hledáte právě mě?“ vyhrkl jsem a mé obočí vylétlo nahoru. Byl jsem tak ohromený a drzý, že jsem musel.
„Obdivuji vás a vaše umění. Proto chci právě vám svěřit svůj dárek pro mého budoucího manžela,“ promluvila po chvilce a mně se zatajil dech. Nebylo to tím, že už na první pohled tak dokonalá žena někoho měla. Bylo to tím, že přišla za mnou. Odstrčeným, nenáviděným.
„Budu poctěn,“ vyšlo ze mě jen. Nezmohl jsem se víc na slova, tak jsem jen dál pozoroval její tvář, lesknoucí se na denním světle, které má kůže nepocítila už hodně dlouhou dobu.
„Chci, aby to bylo něco skutečně osobní, chápete mě.“
„Jistě, budu na to však potřebovat nejméně dva týdny.“
„Prosím? Dva týdny?“ zasmála se. I mně samotnému se chtělo konečně smát, když jsem k tomu měl příležitost. Avšak příležitost znovu najít múzu byla mnohem přednější.
„Jestli po mně chcete něco osobního, musím vás poznat,“ řekl jsem a koutky úst se mi nadzvedli. Už tak dlouho jsem se necítil tak dobře. Najednou, jako bych sám sebe znovu našel. Najednou, vše bylo zase stejné a já mohl taky žít jako každý normální člověk, chodící po téhle kulaté planetě. Najednou jsem se cítil sám sebou, neuvědomujíc si, že jsem vůbec s někým navázal konverzaci. Ne to ještě s ženou a tak půvabnou. Jistě to byla ona. Moje ztracená múza. S dlouhými zrzavými vlasy, které si prohodila přes ramena. Sahajíc jí těsně nad pas a zvýrazňujíc veliké zelené oči spolu s plnými narůžovělými rty.
„Dám vám možnost mě poznat, Jamesi,“ svolila nakonec, „pokud však i vy dáte možnost mně poznat vás.“
Zprvu jsem byl šokován. Ztracen v jejích slovech, neboť mě má múza toužila znát i blíž než přes obyčejná plátna. Plátna, jenž visela v galeriích dlouhé roky, a pak byla zapomenuta. Spolu se mnou. Až na tuhle jednu jedinou osůbku, která mi prokázala milou laskavost. A to navození života do mého smutku.

3.

Ještě pozdě v noci byl jsem vzhůru, hledíc z okna zapadlého domu. Teď skoro ráno, pobíhajíc sem a tam, naprosto nevnímám. Byl to snad jenom pouhý sen? Nebo halucinace? Jsem až tak sám, že jsem si vybájil nějakou ženu? Snad jsem se dočista zbláznil! Ptám se sám sebe, jestli ještě pořád jsem normální. Takový, jak jsem býval. Jestli pohřbil jsem nadobro všechno své a vyměnil to za pouhou faleš v podobě masky. Nevím, zda smím se vůbec zabývat sám sebou. Nevím, zda je to ta správná myšlenka, nad kterou má mysl má přemýšlet. Přeci jen, už i mé myšlení vlastně není mé. Jediné, co jasné je, že jsem se dočista pomátl.

Vzal jsem do rukou malou žlutou krabičku, ze které jsem vytáhl jednu cigaretu. Odtáhl jsem od sebe rty, abych si ji mohl mezi ně vložit. Natáhl se pro zapalovač a zapálil si ji. Nahořklý kouř mě pálil v krku, div jsem nezačal kašlat. Bylo to už pár měsíců, co jsem kouření nechal tak. Chtěl jsem přestat, no teď jsem měl jakousi potřebu. Cítil jsem touhu vtáhnout tu zlou směs hlouběji a hlouběji do svých plic a hned na to vypustit páru nad svou hlavu. Abych viděl, jak kouř odplouvá a postupně mizí. Dříve jsem to pokládal za mou miznoucí naději a vášeň. Avšak teď, když jsem jí snad poznal, kouř byl pořád nade mnou a plul v jemném vánku, jenž vycházel z otevřeného okna. Mé vlastní oči mi lhaly. Alespoň jsem jim nevěřil.

Vlastní nohy mě zradili, když upadl jsem na posledním schodu, vedoucího na verandu malého domku. Byl vskutku útulný, takový ten, ve kterém cítíte blažený pocit domova. Ten pocit jsem znal, bohužel hodně dávno vyprchal. A tak jsem jen ležel předem dřevěných dveří, připomínajíc si, jak hloupý jsem. Je tohle normální? Jít za vdanou ženou a slyšet její půvabný hlas, jak mi káže. Malujíc na plátno ji samotnou, v potaz brát její krásu a ukázat nevinnost v jejích očích. Zahledět se na její jemnou tvář a odolat pokušení… Odolat pokušení si ji vzít a nikomu nedát. Takové city jsem přechovával ke své múze. Jenže pak na mě dolehlo uvědomění, jako že skutečně sedím na schodech mokrých od deště, přemýšlejíc nad tím čirým andělem, kterého podpatky začali klepat o podlahu. Rychle jsem se zvedl, oprašujíc se. A za malou chvíli mé oči vyhledaly ty její – kulaté a zelené, jako čerstvě pokosená tráva. Tiše hledíc na ni, složil jsem si z hlavy čepici, abych vzdal jí hold. Vřele se na mě usmála a beze slov pokynula mi hlavou, ať vejdu dovnitř.
„Ráda vás vidím, Jamesi,“ ozvala se první. Překvapen, jak měkce dokázala vyslovit mé jméno, stočil jsem se k ní.
„Nenechal bych si ujít tak jedinečnou příležitost,“ přikývl jsem a opatrně se rozhlédl po vstupní hale. Stanul jsem tváří v tvář svému obrazu, jenž mi přímo vyrazil dech. Můj Neukojitelný chtíč nyní obýval stěny jejího domu a já ztratil jsem snad všechna slova. Nevěřícně hleděl jsem pořád na ten samý obraz a nespouštěl z něj oči. „Taková bolest a ztráta času…“ zamumlal jsem si sám pro sebe potichu, jen aby to ona neslyšela. Mýlil jsem se. Zaslechl jsem jemné zakašlání a to jsem už stál tváří v tvář svému svědomí a vášní rovněž.

4.

„Je to moje oblíbená malba, Jamesi,“ řekla ještě toho dne, než jsem stihl bezhlavě, ale především zbaběle, utéct. Lekl jsem se a byl jsem víc než šokován. To ani nemohla být pravda! Můj, už tak šeredný obraz, na tak krásné zdi! Jak jen mohla pokřtít tu meruňkovou barvu takovou ohavou? Nehoráznost! Činí mě to ještě mnohem zoufalejším a čím dál více se cítím mnohem hůř. Nemohu už na to myslet. Zmiz z mého mozku! Ty bezostyšná stvůro, jež si mi zničila život a ukradla všechno světlo v téhle proklaté temnotě! Nyní, když konečně nacházím ve tmě malý plamínek, i ten mi musíš zhasnout… Ach, Lano.

„Proč jsi tak hloupý?“ ptal jsem se sám sebe, pozorujíc se v zrcadle. Vousy už mi narostli za těch pár dnů do hustého strniště, jenž mě tak štvalo. Nenáviděl jsem svou pichlavou chlapskou tvář, která zranila srdce mnoha žen. A taky nemohl jsem dopustit stárnout své mladosti, která mi ještě jakž-takž jediná zůstala. Bylo to však marné. A proto vzal jsem do rukou ostrou břitvu a zbavil se té starosti a staroby, která na mě doléhala. Byl jsem naprosto ztracen. Nedát se vykoupit. Nemoct najít spásu. To by se však nemohl rozezvučet zvonek celým domem. Zvonek, jenž roztřásl moje srdce, pevně doufajíc v mou malinkatou naději, co mě měla pozřít.

„Jste v pořádku, Jamesi?“ zeptala se opatrně, když jsem ji usadil ve svém pohodlném křesle. U tváře držíc si bílý kapesník, jako by se snad měla každou chvíli rozbrečet, sledovala mě jako oko v hlavě. Byl jsem pro ni snad až tak zajímavý?
„Ovšemže,“ přikývl jsem a spěšně se zvedl ze židle. Prodral jsem se až ke dveřím do kuchyně, ve kterých jsem se však zastavil. „Dáte si čaj?“
„S radostí, Jamesi,“ odvětila prostě. Při mém jménu nadobyl jsem jakousi zvláštní energii, které jsem však naprosto nerozuměl. Bylo zvláštní slyšet ho vycházet z ženských úst, nýbrž tak měkce, jakoby se jí snad rozplývalo na jazyku. Naprosto okouzlen její mocnou aurou, položil jsem pak před ní žlutý hrníček s kytičkami, ze kterého unikala pára z čerstvě zalitého černého čaje. Jiný jsem taky doma neměl.
„Proč?“ vyslovil jsem jen. Nezmohl se na víc jak na toto chabé jedno slovo.
„Umělce nikdo nepochopí. Ani umělec umělce. Možná se však najde někde zlomený človíček podobný vám, který porozumí. Nebo někdo, kdo zná smysl,“ mluvila a já ji překvapeně naslouchal.
„Smysl čeho?“
„Smysl všeho,“ pokrčila plecemi, „bytí, lásky, smrti. Čehokoli, na co si vzpomenete, Jamesi. Čehokoli.“
„Říká se: být, či nebýt? Není však podstatnější, ptát se sám sebe: Milovat, či nemilovat?“ utrousil jsem celý bez sebe. Nechápajíc vlastní slova, jen jsem čekal na její reakci.
„Zemřít nebo nezemřít?“ odpověděla mi otázkou. Měla stejný nádech. Stejnou myšlenku. I tak však byla o něčem jiném a samotná byla něco jiné. Děsilo mě to. Jako bych se bavil sám se sebou, což přišlo mi tak absurdní. Dnes jsem byl totiž na čerstvém vzduchu, tím pádem musel jsem být naprosto v pořádku a při smyslech. Nebo jsem se nadýchal až příliš? To je přeci vyloučené! Tahle žena mě jen pokouší. Je to jenom ohnivá zkouška, kterou musím podstoupit. Jaký je však její výsledek neboli cíl? 
„Umělci neumírají,“ dostal jsem ze sebe nakonec, úplně spokojen se svou myšlenkou. Byla tak pravdivá, anebo ne?
„Ach, jistě, Jamesi. Máte naprostou pravdu.“
Určitě ano.

5.

Následující den procházel jsem městem. Čepice zasazená hlouběji do tváře, jen aby lidé kolem mě nemohli poznat mé trápení. Nebo já sám, abych neviděl jejich pohrdavé výrazy a mračení se. Přivádělo mě to k šílenství. Proto mé nohy nikdy více nebloudili městem, mezi mnoha lidmi. Teď jsem k tomu však byl téměř donucen. Alespoň mě něco v mé hloubce nutilo tam jít. Kamže vůbec jdu?

Stojím na náměstí, lidé kolem mě pobíhají ve velkém shonu. Je jich snad sto, nebo dvě stě. Cítím, jak ze mě pomaloučku vyprchává energie a mé tělo se začíná třást. Jsem zděšený z takové početné přítomnosti. Mám pocit, jako bych se snad již měl zhroutit, když do mě vráží nějaký chlap. Myslím, že jsem vykřikl. Ale nebylo to jen v mé hlavě? Lidé jdou dál, jako bych snad ani neexistoval. Nebo mě ignorovali? Zasazen do svých myšlenek, téměř jsem prošel obchod, který jsem hledal. Avšak po těch letech byl již zchátralý a vlastně ani nebyl. Hlasitě jsem si povzdechl a složil tvář do dlaní. Mohl bych… Mohl bych snad naškubat nějaké kytky po cestě. Nebo… nebo zajít na louku za městem. Ne, na tohle je času málo a já teď nejdřív musím někam zmizet. Tápám ve tmě a úzkosti, již to dál nezvládám. Potřebuji kyslík, čerstvý vzduch. Dostat ho do plic, ať se mohu znovu nadechnout a dát se do pořádku. Místo toho jsem si zapálil cigaretu a poddal se kouři, který mi vycházel ze rtů. Najednou byl ten pocit snesitelnější, jako by snad ta štiplavost měla i jiný smysl, než člověku jen ublížit. I když, člověk člověku ublíží mnohem více, než kdy jakákoli věc.

Jelikož jsem neznal jiné květinářství ve městě, donucen jsem byl k nehorázným činům. Mé ruce opatrně začaly odtrhávat kytky před jejím domem, aniž bych se ohlédl. Byť jen na malou chvíli jsem zaváhal, i tak to zmizelo. Jediné, co chtěl jsem vidět, přímo jsem to potřeboval, byla její reakce, až je uvidí. Když jsem ji měl poznat, tak jedině tak něžným způsobem. Jinou cestou to nešlo, to bylo snad nad slunce jasné. Má hlava tedy tehdy vůbec nepřemýšlela, prostě jenom kázala rukám, aby utrhly hned několik růží. Pak se mé tělo ocitnulo před dveřmi jejího domu a mě čekaly dvě ukrutně divoké a rovněž také průlomové reakce za poslední dobu.
„Ach, Jamesi,“ vyřkla překvapeně. Beze slov jsem jí strčil kytky do rukou, abych to měl čím dříve za sebou. Tváře jí mírně zrudly. Oči nabraly živější odstín a doslova se smály spolu s vykrojenými rty, jenž jejich koutky nadzvedávali se nahoru. Nadchla se pro takovou maličkost. Ano, to byla ona. Má překrásná múza. „Jsou tak dokonalé. Nebude se ale mé předzahrádce po nich stýskat?“
Maličko zaražen její otázkou, zprvu jsem na ní jen bezostyšně hleděl. Prokoukla mě. Jak to? Sledovala mě oknem? Čekala můj příchod? Jaká to náhoda… Pak jsem se však chopil slova a přikývl jsem. „Lépe jim bude v přítomnosti svých, když se tedy u vás mají koukat na takovou krásu. Měly by závidět.“
„Snažíte se mi polichotit?“
„Jistě, má paní, krásné ženě vždy sluší komplimenty,“ odvětil jsem zdvořile a pak, doprovázen jejím vřelým úsměvem, pozvala mě dovnitř. Následujících několik vteřin jsem čelil svému dosavadnímu strachu. Ten však po malé chvilce vystřídal mnohem jiný pocit. A já ho prostě nedokázal popsat. Ani teď to nedokážu. Cítil jsem se, jako bych snad něco postrádal.

7.

Ironií všeho bylo, že následující ráno klepala na mé dveře. V ruce držela zvadlou kytku a hned se mi vetřela do náruče, slzy spouštějíc se jí po tvářích. Mluvila jedno přes druhé, že jsem ani nedokázal postřehnout, o čem její řeč vlastně byla.
„Copak ta růže?“ zeptal jsem se naráz, čímž jsem ji zastavil a ona se mohla konečně zase nadechnout. Hluboký nádech, následován hlasitým výdechem. Na podlahu odhodila růži a zaťala pěsti, až jí zběleli klouby. Nestačil jsem se divit.
„Cítím se jako ona,“ zamumlala jen a svezla se na kolena. Snažíc se jí pomoci, klekl jsem si před ní a opatrně schytl její útlou malou dlaň do té své. Byla tak studená, až jsem se musel podivit.
„Pokojně mluv, Lano, já tě vyslechnu,“ vyhrkl jsem, neuvědomujíc si, co jsem to vlastně řekl. Má zdvořilost byla nadobro pryč, neboť i ona si toho všimla. Zděšeně jsem jí pohlédl do očí, očekávajíc naštvanou tvář.
Avšak ona se tvářila úplně normálně. Její líce nabraly růžovou barvu a oči se mírně usmály, i když koutky úst zůstávali chladné. Pohladila mě dlaní po tváři, na co mi přešel mráz po zádech. Byl to přímo elektrizující dotek. „Jsem zvadlá jako ta růže. Je to metafora, Jamesi. Řekni mi, že jí rozumíš. Prosím, řekni ano.“
Slyšíc její zoufání z něžného hlásku, nedokázal jsem strpět její neštěstí. Opatrně, ale především pomaloučku, jsem si ji přitáhl do objetí. V ten okamžik jsem překvapivě nečekal bouřlivou reakci na svůj čin, ale opětování. Dočkal jsem se hned. A smutek a bolest z ní tak velmi sálala. Až to mě samotného sžíralo.
„Ovšemže rozumím,“ odvětil jsem tichým hlasem, „někdy se proto stává, že i umělec pochopí umělce.“
„Jsem snad já umělec?“ Odtáhla se ode mě s podivením.
„I láska je umění. To jsi mě naučila ty, Elizabeth. I když nevím, jak se ti to povedlo. Ani to, jak je něco takového vůbec možné,“ vyšlo ze mě tiše. Jakmile uslyšela má slova, tvář rozjařila se jí a já z ní nedokázal odvrátit zrak. Několikrát jsem zamrkal očima, abych si mohl uchovat tuhle vzpomínku v mysli. Nesměl jsem si dovolit na ni zapomenout. Mohl to být klíčový okamžik k malbě mého obrazu její dokonalosti. Trápila mě však jedna věc.
„Důvodem tvé slabosti je on?“ vyslovil jsem svou otázku, nehledíc na následky. Musel jsem znát odpověď. A to za jakoukoli cenu. I kdybych ji tím měl urazit, zlomit, nebo pohoršit. Kdybych neznal pravdu, nedokázal bych ze sebe vypudit své umění. A všechen ten čas by vyšel nazmar. Bylo by to zbytečné. Avšak kdyby mě teď s odpovědí opustila, měl bych bohatý podklad. A její dokonalost črtala by se na bílém plátně. Jednou by ten obraz pak viděla a rozbrečela by se. Smíchy či dojetím, na tom by nezáleželo.
„Proč se mě ptáš, když znáš odpověď?“
„V tom je to – neznám ji.“
„Jsi příšerný lhář, Jamesi,“ náhle se zvonivě zasmála. Nestačil jsem se divit.
„Možná mě ovládl už za takovou dobu sebeklam. Lžu však jenom sám sobě. Když mluvím si k srdci, že tahle žena, jež klečí naproti mně, že tahle žena nikdy nebude mi blízká.“
„Taková nevědomost,“ opět se zasmála a mávla nad tím rukou. Pak se ke mně naklonila a věnovala mi letmý polibek na roztřesené rty.

8.

Bylo to několik dnů, co jsem zůstal opět sám zavřen ve svém skromném domku. Hledíc do stropu, přecházejíc se z kuchyně do ložnice, pak také do koupelny. Zabíjel jsem čas zabíjením sebe a své duše, která však již byla i tak rozcupovaná na kousíčky. Miniaturní střepy, které mi zůstávali u srdce a pomaloučku se k němu snažili dostat. Chtěli mě zabít a já tomu pocitu čím dál tím více podléhal. Začínal jsem si myslet, že se do mě zabodnou a už nikdy nevyjdou z krvácejících ran. Až na jedno další kouzelné ráno.

Přišel za mnou jeden chlápek. V ruce držíc čistě bílou obálku, s úsměvem mi ji předal. S překvapením ve tváři začetl jsem se a pak beze slov pohlédl zpět na něj. Přikývl jsem, avšak ještě se stočil na patě, abych shrábnul několik svých barev a štětců. Šel jsem si také pro veliké plátno, jenž jsem si strčil pod paži a vyřítil se ven do chladné zimy. Sníh nebyl nikde, co mě jedině těšilo. Nebyl také na dohled nikde kolem města. To bylo ještě lepší. Chlap v padesáti letech se na mě zase usmál a zdvořile mi pomohl s věcmi, které s naprostou opatrností ukládal do černého lesklého auta. Čekala mě jízda napříč městem, napříč strachem a přes svou veškerou nejistotu a úzkost, usedl jsem na sedadlo spolujezdce.

Míjeli jsme množství stromů i domů. Množství aut i lidí. Vše se mi před očima zatmívalo a já v jednu chvíli myslel, že zamdlím, neboť tohle nebylo zrovna pro mé já. Vedle mě seděl cizí člověk a já si to zprvu ani neuvědomil. Byl jsem tak pitomý. Prostě jsem se jen sebral a šel za ní? Za svou múzou? Tak naivní a hloupé. Nepřemýšlel jsem. Vlastně ještě pořád nepřemýšlím. Jsem jako tělo s prázdnou hlavou. Protože říká se, že mozek má každý, avšak rozum ne. Připadal jsem si tak hloupě. Jako by to přímo na mě sedělo a já se však jen pomrvil na sedačce. Vodič na mě hodil letmý pohled plný všech druhů emocí. Stihl jsem je postřehnout všechny za sotva několik sekund. Nepochopení, byl jsem přeci blázen. Nejistota, byl jsem přeci nanejvýš divný. Leknutí, to jsem vypadal nebo působil až tak odpudivě? Anebo jsem udělal něco až tak náhlého? Od té chvíle jsem se obával jenom nadechnout, aby ze mě ten člověk neměl opět smíšené pocity.

Nadechl jsem se čerstvého vzduchu, když mé nohy vyběhli z auta. Cítil jsem se mnohem lépe, když jsem nebyl uzavřen v tak malém prostoru. Mé tělo se opět mohlo hýbat a i když jsme šli jenom malou chvilku, docela se to na mně podepsalo. Promnul jsem si tedy oči a zadíval se na muže, jenž mi do rukou strčil mé věci. Hned na to bez emocí ve tváři kývl ke dveřím domu a já je probodl pohledem. Zprvu byl jsem nadšen z té příležitosti, teď na má ramena však usedl strach a já se mu tam téměř složil na kolena přímo před neuvědomělýma očima. Mírně mnou střáslo a vykročil jsem k domu. Tehdy jsem alespoň nezakopl o schod, co jsem bral nanejvýš pozitivně. Mělo by to být dobré znamení. Avšak s plnými rukami nemohl jsem se nijak dostat dovnitř, nebo alespoň zaklepat. Když jsem byl ochoten konečně minimálně kopnout špičkou boty do dveří, rázem se otevřely a já stanul tváří v tvář své nové noční můře. Alistair.

9.

„Takže ty budeš ten pošahanej maník, jo?“ zašklebil se Alistair a o malý krůček odstoupil ode dveří, aby mohla má roztřesená postava vejít dovnitř domu. Mračíc se, pohlédl jsem na něj. Už v té chvíli jsem věděl, že si nebudeme rozumět. Byl další z těch podřadných a pohrdavých lidí, kteří na vás hledí z výšky s pyšným výrazem a opovrhují vámi do morku kostí. Zaťal jsem čelist i obě pěsti, až mi zbělely klouby. Uvolnil jsem se, až jsem zacítil vůni ovocného čaje, jež se řinula z kuchyně. Zaslechl jsem jemný ženský hlásek. Zadíval jsem se tím směrem. „Tahle ohavnost je tvoje práce, že ano?“ najednou zasmál se ten proradný chlap.

Stočil jsem se zpět k němu a nadzvedl jedno obočí v čiré nepochopení. „Ach, jistě, pane. Předpokládám však, že nejste umělec. Ani zdaleka.“
„Prosím?“ nerozuměl mi, jak předvídatelné. Již jsem mu chtěl říct několik slov, jenž by prozrazovali mé rozhořčení, avšak někdo k nám přijel.
„Nejsi umělec, zlato, je to vidět,“ řekla prostě Lana. Když ji Alistair zpražil prapodivným pohledem, mykla plecemi a na malou chvilku mě objala. Nechápal jsem, proč to udělala, proč v něm musela i nadále evokovat zlost. Jenom jsem na ni nechápavě hleděl.
„Je to ohavný,“ syknul na mě přes zaťaté zuby a odkráčel pryč rozohněnou chůzí. Ignorujíc svou nastávající, objímajíc jiného muže. Ta se ode mě odtáhla, až když byl v nedohlednu. Pomaloučku se natáhla k mým rtům, avšak já od ní odstoupil hned o několik kroků. Nerozuměl jsem jejímu chování.
„Tak pro tohle tady jsem, Lano? Abys… abys mohla-“
„Ššš,“ přiložila mi k ústům ukazováček, čím mě zastavila. Zamračil jsem se, až se mi na čele utvořila vráska. Chtěl jsem dál mluvit, ale ona mi to nedovolila. Cítila se snad dospělejší než já, když určovala, kdo se může dostat ke slovu jako první, nebo si je jenom obhájit? Pocit to být mohl, skutečnost určitě ne. Tak jsem se opět nadechl, abych dořekl, co stálo mi na srdci, převalujíc se mi na jazyku. Udělala to znova. A mě to přivádělo k šílenství. „Proč se namáhat kvůli také nedůležitosti?“ zeptala se mě naráz. Nadzvedl jsem jedno obočí a odvrátil zrak někde do dálky, za ní, kde zbadal jsem stát dva hrníčky s teplým čajem. Ještě se z něj řinul obláček kouře.
„Jen jsem se ptal,“ vyhrkl jsem, přičemž má ramena samovolně mykla sebe samýma. Najednou můj hlas vůči ní nebyl tak sladký, cosi ve mě se pohnulo a já to nedokázal zastavit. Snažila se evokovat zlo v něm, avšak mihlo to jenom se mnou. On byl na to až příliš odměřený a… a nepřemýšlivý, sprostý. Nenacházel jsem hezká slova. A to jsem jej ani, upřímně, neznal. Byl jsem za to vlastně i rád. „Nebudu pracovat, když bude s námi v jedné místnosti. Potřebuji klid.“
„Ovšem, Jamesi,“ přikývla a zaráz se na její tváři rozzářil vřelý úsměv. Zchytila mi ruce a začala mě tahat nahoru po schodech. Nechápajíc, nechal jsem se táhnout a sledoval přitom její linii těla, jež jsem potřeboval dokonale zachytit. Až nakonec stanul jsem oproti ní, pohladila mě po tváři a okamžik na to rozhodila rukama. Ta místnost byla pro zrod nového díla, mého nového dítěte, přímo dokonalá. 
„Chci ti jenom napřed něco říct,“ začala mluvit a já jenom přikývl. Byl jsem v očekávání z jejich podmínek. „Chci, abych tam byla dokonalá, přímo idylická. Protože tohle bude tvůj poslední obraz a také jeho poslední vzpomínka na mě.“

10.

Držel jsem se přesné linie jejího útlého a krásného těla. Byl to teprve malý náčrtek tužkou, jenž se vynímal přímo noblesně na plátnu velkém téměř jako ona sama. Bylo to tak reálné, opojné a… dokonalé. Žasl jsem, pozorujíc její nahé tělo, jenž se přede mnou svléklo pro tak obyčejnou věc jako je obraz. Jistě, pro mě to znamenalo hodně, ani jsem nedokázal slovy popsat, jak převeliká čest to pro mě byla. Avšak pro nějakého bezcitného ubožáka, jakým byl například Alistair, to byl jenom pouhý výstřelek umění. Obyčejný akt, který on vídal každou noc, choulíc se pod vahou jeho mocného těla. Byl tak prostý, až mě střáslo.
„Vyžíváš se v tom?“ zeptala se najednou a s úsměvem na mě pohlédla. Svraštil jsem obočí.
„Neměla by ses usmívat,“ řekl jsem hrubším tónem, než jsem plánoval. S nadzvednutým obočím na mě zamrkala. „Promiň, jen se v tom skutečně vyžívám…“
Náhle se zatvářila vážně a zvedla pyšně hlavu, aby dodala na svém honosném vzhledu. Spokojeně jsem zamlaskal a vrhl zrak zpátky k plátnu. Uchopil jsem do ruce velmi úzký štětec a namočil ho do černé barvy, kterou obtáhl jsem její dokonalá nahá záda. Pokračoval jsem až k jejímu kulaťoučkému zadku, kde jsem svou černou linku zakončil. Užasle jsem sledoval jednou její skutečné já a jednou namalované. Mohl jsem na tom oči nechat. Vtáhlo mě to tak velmi, až jsem se dostal snad mimo čas a dění.
„Jsi tak sladký,“ zamumlala tiše, až jsem ji téměř nezaslechl. Na malý okamžik jsem odtrhl zrak od mé budoucí malby a zahleděl se jí zpříma do očí.
„Já? Spíše ty, Elizabeth…“ vyhrkl jsem přiškrceně a opět odvrátil oči tam, kde měly být. Vyměnil jsem štětec za druhý, o něco hrubší, abych mohl její tělo vybarvit velmi bleďoučce, neboť její pokožka byla jako z porcelánu. Povzdechl jsem si, když jsem se pomaloučku dostával k její tváři. Rty rudou barvou jsem jí vykrojil a něžně po nich přecházel štětcem, jenž byl vyroben z kravského chvostu. Byl to tak skvostný pocit, který mě mátl a užíral po kousíčcích. Řekl bych, že mě už i polapit chtěl, avšak vytrhl mě z jeho spárů konec. Přišel tak náhle, byl zcela nečekaný. Zvrat událostí, jenž dokončil mou pouť s touhle půvabnou ženou. Vydechl jsem. Mé dílo bylo dokončeno.
„Jak tam vypadám, Jamesi?“ vyslovila svou otázku něžně a já na ní zaměřil zrak. Sjel jsem ji od hlavy až po paty, když si oblékala župan. Skousl jsem si ret a sklopil hlavu k dřevěné podlaze.
„Přímá dokonalost,“ vyšlo ze mě prostě. Když ucítil jsem pohyb a náhlý dotek na mé tváři, jenž mě nutil zvednout hlavu k ní, zaťal jsem čelisti. Čelil jsem její hebké tváři, která rozjařeně hleděla na mě. Ustaraného, zděšeného.
„Vřelé díky, Jamesi,“ zašeptala mi těsně u rtů, načež se otočila, aby se mohla pokochat sebe samou. Viděl jsem, jak si přiložila dlaně k ústům, snažíc se zakrýt údiv a radost. Slzy jí stékaly po lících a já tam jen tak stál, neschopen slova. Reakci jsem čekal, avšak jinou. Ne s takovou hloubkou. A pak jsem se ocitl v jejím náručí. Objímajíc mě, její rty opouštěli vzlyky a já ji hladil dlaní po zádech.
„Bylo to krásné, děkuju, Elizabeth,“ má ústa opustila slova, když jsem prozřel. Nemohla mě chápat, ona již rozhodně ne. Jemně jsem se od ní odtáhl a s úsměvem pomalým krokem opustil její dům. Křičela na mě, volala mé jméno, utíkala za mnou. Čím jsem však byl od jejího domu dál a dál, tím se mi vzdalovala i ona. I když pořád běžela za mnou. Nechal jsem tam všechno. Svoje věci, cenný obraz, jenž způsoboval mi husí kůži, svou múzu, avšak především… především jsem tam nechal svou minulost.