Předmluva

V malebném podhůří kdesi na severu, kde nikdo nikam nepospíchá a kde ovce dávají dobrou noc, žije pes jménem Kubíček. Je to šikula, pro kterého není žádný úkol příliš velký. Dohlíží na stádo, aby na pastvě nevymýšlelo žádné lotroviny, v předstihu ovčákovi říká, že se blíží pošťačka, a pečlivě zahrabává všechny kostičky, aby se žádná neválela na dvoře déle než týden. Vlastně to je on, kdo celý tento malý statek vede.

A kdepak ho máme, toho všeuměla? Leží v pelíšku a tiše chrupká. Má toho za dnešek chudák dost. Naběhal se po okolí, až si málem tlapky ušoupal, a má právo na trochu odpočinku. Tak ho nebudeme rušit. Necháme ho spát, a než se vzbudí, povyprávím vám některé z jeho příhod.

S bílou náprsenkou v černém lese

Byl jednou jeden borderák a ten… Počkat, vy nevíte, kdo je to borderák? Tak to musíme rychle napravit. Je to pejsek. A ne jen tak ledajaký. Rád běhá po poli, hraje si, skáče, dovádí a ze všeho nejvíc miluje, když si může po ránu trochu přispat. V každém z nás je větší nebo menší kousek borderáka, ale tohle byl borderák stoprocentní, čistokrevný. Jmenoval se Markýz Chopper Alkyran III., kamarádi mu však říkali prostě „Kubíček“. A on měl vlastně jenom samé kamarády. Mladého kocourka Flíčka a jeho mámu Tygřísku, sousedovic čubičku Sáru, po níž občas házel očkem, rodinu vlaštovek, která bydlela pod střechou a každé jaro mu přinášela novinky z voňavých dálek, a ovečky. Ovečky! Ty Kubíček naprosto zbožňoval. Skotačil s nimi po pastvině, proháněl je chvíli doleva, pak zase chvíli doprava, a když už náhodou nemohl – i to se Kubíčkovi někdy stávalo – plácnul sebou na chladivou travičku a se širokým úsměvem pozoroval, jak se ty jeho chundelaté kamarádky ládují.

Jednoho rána, když se Kubíček dosyta vychrupkal… no dobře, spíš to už bylo dopoledne… Zkrátka když se probudil a najedl, protočil ocásek nahoru a zvesela se rozběhl k ohradě s ovečkami. Už se těšil, jak si s nimi pohraje, příjemně se tím unaví a zase si dá dvacet. Měl to dobře naplánované.

Jenže v ohradě něco nehrálo. Ovečky polehávaly, popocházely, tu a tam si nějaká ukousla travičky, ale všechny do jedné vypadaly jako tělo bez duše. U ohrady postával ovčák, zamyšleně si prohlížel otevřenou branku a drbal se ve vousech.

„Co se děje, ovčáku?“ zeptal se Kubík a drknul do dlouhána černým čumákem. „Budeme pást, nebo ne? Ta tráva se sama nesežere.“

„Dneska z toho asi nic nebude, Kubíčku,“ potřásl ovčák smutně hlavou. „Vendelín zmizel.“

Vendelín byl nejstarší beran z celého stáda. Kam šel on, tam šli i všichni ostatní – ovečky, mladší beránci i sotva odrostlá jehňátka. A on chodil, kam chtěl Kubík. Tedy, měl by chodit, kam chtěl Kubík. Jenže Vendelín byl liška podšitá, mezek tvrdohlavý, čertisko všemi mastmi mazané a navíc beran. Vždycky měl svou hlavu a na ní dva veliké, dokola zakroucené rohy, kterými vzbuzoval respekt široko daleko. Zkrátka Vendelín moc neposlouchal a Kubíka vždycky stálo spoustu bordeřích sil, aby ho přivedl k rozumu. Byla to pokaždé bitva vůlí: borderák a beran proti sobě, hlavy sklopené, oči upřené na protivníka, černobílý hafan krůček po krůčku zkracuje vzdálenost, huňatý beran podupává kopýtkem. Ještě krůček, korálkové oko sleduje přibližující se šelmu, další krůček, rohatá hlava se sklání k zemi. Další krok, nikdo ani nedutá, dokonce i ptáčkové přestanou zpívat… A pak Vendelín uhne pohledem, poskočí a odběhne směrem, který mu Kubíček ukáže.

Ještě nikdy Kubík neprohrál, ale moc dobře si uvědomoval, že ve Vendelínovi má zdatného soupeře, jenž ho může kdykoliv překonat, porazit a – ach, ta hrůza – zesměšnit před ostatními zvířátky. Ne, Kubíček neměl Vendelína zrovna v lásce. Ale věděl, že bez něj se ovečky nikam nehnou.

„Jak se to mohlo stát, ovčáku?“ podivil se Kubíček. „Branku jsi včera zavíral. Ještě jsem to po tobě přece kontroloval.“

„Už asi vím, jak to bylo, Kubíku,“ pronesl zadumaně vysoký vousáč. „Vidíš tady ten chomáč vlny a škrábance kolem petlice? Já myslím… myslím, že si Vendelín sám otevřel a odešel.“

„Vážně? To se mi moc nezdá,“ zapochyboval pes a očuchal okolí těžké závory. Představa, že si Vendelín jen tak dokázal otevřít branku, se mu vůbec nezamlouvala. On sám na ni totiž ještě nevyzrál. A že by nějaký hloupý beran… „Ale když to říkáš, asi na tom něco bude. Co teď?“

„Nemám tušení,“ povzdechl si bezradně muž. „Stádo nějakého vůdce potřebuje. Ale trh bude až příští týden a dřív nového zkušeného berana neseženu. Do té doby to musíme holt nějak vydržet.“

„Počkej, počkej, ovčáku,“ ohradil se Kubíček. „Měli bychom přece Vendelína najít, no ne?“

Sedlák jen bezradně rozhodil pažemi. „A kde ho chceš hledat? Může být kdekoliv. Jestli utekl už včera večer, klidně mohl doběhnout i do vedlejší vesnice. A pokud šel na druhou stranu na blata…“

„Neboj se, ovčáku, já ho najdu,“ nabídl se Kubík. „Mám skvělý čich, vynikající sluch a bílou náprsenku, podívej! Než se naděješ, budeme oba zpátky.“

„Já ti nevím, Kubíčku,“ zapochyboval ovčák. „Najít ho nebude nic snadného… Ale dobře, utíkej. Ovšem do setmění ať jsi doma, rozumíš? S ním, nebo bez něj. To by tak hrálo, abych kromě berana přišel ještě i o tebe.“

„Jasná věc,“ vyštěkl nadšeně borderák. Tohle vypadalo na ještě větší švandu než pasení! A až Vendelína přivede, dostane určitě nějakou dobrůtku, možná dokonce lahodnou, křupavou kostičku, se kterou si bude moct až do večera hrát a pak si ji na dvoře zahrabat na horší časy. Jako třeba na ráno. Nemluvě o tom, že mu Vendelín bude dlužit laskavost, a znáte to – nikdy nevíte, kdy se vám bude nějaká ta službička hodit. Jo, dnešní den bude stát za to.

Kubík zavětřil, okamžitě chytil Vendelínův pach, dvakrát ostře štěkl a s čumákem těsně u země vyrazil. Stopování není tak těžké, jak by se mohlo zdát. Schválně si to někdy zkuste, až budete mít volnou chvíli. Stačí nasát správnou vůni, naladit se na ni, přivřít oči a nechat se vést jen nosem. Stopa se před vámi povine jako pestrobarevná pentle a je celkem jedno, jestli je stará minutu, nebo několik hodin. Zvlášť, když vás pohání pomyšlení na ony krásné chvilky, jež pak strávíte o samotě s morkovou kostí, kterou dostanete za odměnu.

Stopa vedla přímo do lesa. Před Kubíkovým nosem se odvíjel příběh Vendelínova výletu. Tady si ukousl čerstvé travičky, tu se otřel o křoví, tam na tom holém vršku si na chvilku odpočinul a vychutnával si vyhlídku. Tak se náš borderák taky na moment zastavil a pokochal – vždyť bylo teprve dopoledne, sluníčko krásně hřálo a na obloze se pod několika mráčky proháněli ptáčkové. Ale přece tu nemůže jen tak chytat lelky, má důležitý úkol! Takže zpátky čenich k zemi a hurá do stopování. Přeběhnout polom, levá-pravá-levá-pravá proklusat po dřevařské cestě, přeskákat po vodou ohlazených kamenech přes potok, zastavit se, zamyslet se, vrátit se k potoku, trochu se nachlemtat a zase utíkat dál. Vendelínova stopa ho vedla kličkami kolem Spáleného vrchu přes Mrchový kopec a mizela někde v nedohlednu. Vlastně nedočuchnu. Kubíček už dávno přestal počítat mýtiny, loučky a paloučky, které nechal za sebou, a pomalu se dostával do míst, kde to už moc neznal.

Sluníčko začínalo připalovat, blížilo se poledne. Nedalo se nic dělat, musel si odpočinout. Tamhle v té proláklině se udělalo malé jezírko, tam bude určitě příjemně. Plácnul sebou na břeh a chtěl se napít, když náhle v houští kousek od něj něco zapraskalo.

„Pozor! Rychle pryč! Utíkejte! Pomoc!“ ozvalo se do dusání kopýtek.

Kubík okamžitě vyskočil na nohy. „Co se děje?“ zavolal.

Dupot utichl. Křovím zašelestily váhavé kroky. Z mlází, asi metr nad zemí, se váhavě vynořil velký černý čumák. „To jsi ty, Kubíku?“

„Jasně, a kdo je tam?“

Za nosem následovala úzká hnědá hlava a ladný krk. Srnka. A druhá a třetí. Kubíka dobře znaly, často se potkávali v lese a občas spolu prohodili pár slov.

„Čau holky, co blbnete?“ zajímal se Kuba.

 „Uf, to je dobře, že to jsi ty,“ řekla jedna ze srnek a bylo znát, že jí spadnul kámen ze srdce. „My jsme si myslely, že jsi vlk.“

„No vážně,“ přitakala hned druhá. „Jeden se tu potuluje, víš? Nedávno přišel kdovíodkud, zabydlel se na blatech a pořád nás prohání a vrčí na nás a vyhrožuje nám, že nás zakousne. Lekly jsme se, že jsi on. Nezlob se, ale ty totiž vypadáš… tak trochu jako vlk.“

„A co tady vůbec děláš?“ zeptala se třetí srnka.

„Ále… Vendelín se ztratil, tak ho hledám,“ mávl packou černobílý hafan.

„Vendelín? To je ten váš beránek? Hele, holky, neviděly jsme ho teď někdy?“ zamyslela se první srnka.

„Počkej… ale ano, dneska ráno přece,“ vzpomněla si druhá. „Šel kolem nás, nesl se jako páv, ani na pozdrav nám neodpověděl. A já si říkala, co tady dělá. Tak on se ztratil? Ale nevypadal, že by ho to nějak trápilo. Spíš se tvářil jako na výletě.“

„Máte pravdu, holky,“ přidala se třetí. „Teď si také vzpomínám. A šel někam směrem na blata, že ano?“

Ostatní jí sborem přitakaly.

V Kubíčkovi hrklo. „Tak na blata, říkáte?“ zeptal se s obavami v hlase.

„Jo jo, na blata.“

„Promiňte, dámy, ale budu muset letět,“ omluvil se Kubík a tryskem vyrazil po Vendelínově stopě, která mířila obávaným směrem.

„Co mu je?“ podivila se nechápavě první srnka. Měli byste vědět, že tahle ladná zvířátka nepatří v lese zrovna mezi ty nejchytřejší. Možná jsou nejhezčí, ale rozumu moc nepobraly. Asi proto chodí všude ve skupinkách. Jenže Kubíčkovi okamžitě došlo, že pokud se Vendelín vypravil na blata, kde se usadil krvelačný vlk, může se stát něco hrozného. Třeba si dnes večer skutečně někdo pochutná na morkové kosti, ale proboha, jen aby to nebyl vlk a ta kost nebyla Vendelínova! 

Kubík běžel, co mu síly stačily. Stopa se klikatila, jednou zatočila doleva, po chvíli zase doprava, různě se kroutila a vinula, jak si Vendelín chtěl tu čichnout ke kytičce, tu ukousnout šťavnatý lísteček planých ostružin, tu prohlédnout zajímavě vypadající choroš… ale stále se víc a víc blížila k blatům. Nebohý Kuba. Věděl, že pokud beránek skutečně zašel až do mokřadu, hrozí mu veliké nebezpečí a každá sekunda je drahá. Jenže kdyby se do něj rozběhl přímo, mohlo by se stát, že by Vendelínovu stopu nadobro ztratil a už by ji nikdy nenašel. A když se jí bude držet, sice ho nakonec objeví, jenže už možná bude pozdě. Co teď, co teď? Kubík udělal to jediné, co mohl: zrychlil. A pak ještě víc. A ještě. Ale rychlejší než čas stejně nebyl. Blata se blížila.

Když už měl jazyk doslova na vestě, na té své slavné bílé náprsence, uviděl ho. Na malém zeleném paloučku obklopeném ze tří stran mokřadem stál Vendelín, čuchal ke květinkám, oďobával travičku a celkově se tvářil, jako by se nechumelilo. Kubíkovi spadl kámen ze srdce. Doklopýtal z posledních sil k beránkovi a svalil se na zem.

„Ve… Ve… Ve…“ polkl a zhluboka se nadechl. „Vendelíne… Tys mi dal…“

Beran se na něj úkosem podíval a uštěpačně poznamenal: „Á, sám pan markýz. Co vás sem přivádí, pane Choppere Alkyrane já nevím kolikátý?“

Kubíček byl tak unavený, že se ani neohradil proti tomu, jak ho Vendelín oslovil. Všichni kamarádi mu říkali „Kubík“, až na tohohle tvrdohlavého beránka. Teď ale nebyl na žádné malichernosti čas.

„Musíš domů, Vendelíne. Rychle. Od rána tě hledám.“

„A proč?“ podivil se Vendelín a ukousl si další hrst trávy. „Vždyť statek je… tamtím směrem hned za zatáčkou, nebo ne? Nebo tamtím? Hm, nemůže být daleko,“ přemýšlel s plnou pusou. „Šel jsem se jenom trochu projít, poohlédnout se kolem. Ale už jsem dávno na cestě zpátky.“

„Máš vůbec tušení, jak daleko ses zatoulal?“ zakroutil hlavou Kuba. „Prostě ses ztratil, přiznej si to.“

„Já se neztratil, já se nikdy neztratím! Jenom jsem se trochu… Já jsem se neztratil!“ dupnul si rozčileně Vendelín a prskal, až mu od tlamy odlétávaly kousky trávy. „To jsou pomluvy a sprostá lež. Jestli to někomu povíš, tak tě…“

„To je jedno, na tom nesejde,“ jal se ho borderák rychle uklidňovat. „Tak ses neztratil, nebudeme o tom mluvit.“ Beránek si něco tiše zabečel pod vousy, ale utišil se a začal zase žvýkat.

Kubík pokračoval: „Důležité ale je, že musíš domů. Tady ti hrozí obrovské nebezpečí.“

„A proč?“ podivil se Vendelín, a jak žvýkal, stébla trčící mu z tlamy se pohybovala nahoru a dolů. „Co by se mi tady asi tak mohlo stát?“

„Ty to nevíš? Potuluje se tu vlk.“

„Vlk?“ Nahoru-dolů udělala tráva. Nahoru-dolů. Nahoru… „Myslíš toho, co stojí za tebou?“

Za Kubíkem se ozvalo tlumené uchechtnutí. Borderák se prudce otočil.

„Jejda! Ahoj vlku,“ vykoktal Kuba překvapeně. „Jseš… jseš tady dlouho?“

„Jo, chvilku už jo,“ přitakal vlk, který postával opodál a se zájmem je oba pozoroval.

„Panečku, ty teda umíš chodit potichu. A jakou máš velkou tlamu. A ty tlapy, jejdamane… Hm… Tak my bychom už radši šli, no ne?“

„Ale kampak byste chodili?“ zapředl sladkým hlasem vlk. „Jsem tady pořád tak sám, nikdo mě sem nepřijde navštívit… Nemám totiž žádné kamarády, víš?“

„Opravdu?“ podivil se Kubík. „Tak to bychom možná… co říkáš, Vendelíne? My bychom se s tebou klidně kamarádili,“ nabídl se a váhavě máchnul ocasem vlevo a pak zase vpravo. Nešlo mu to sice od srdce, ale zkusit to musel.

„A víte, proč nemám žádné kamarády? PROTOŽE JSEM VŠECHNY SEŽRAL!“ zaburácel vlk a jediným mohutným skokem se ocitl až u Kubíka s Vendelínem. Borderák s poděšeným kníknutím couvnul, ale… co to?

Nahoru-dolů. Nahoru-dolů. Polk. Kous. Nahoru-dolů. Nahoru-dolů. Vendelín tam dál stál, pásl se a pozoroval vlka s přezíravou lhostejností.

Toho se to ovšem dotklo. „A ty, ty se mě nebojíš?“ zavrčel na beránka.

„Tebe? Hm… měl bych?“ Nahoru-dolů.

„No to bych řekl,“ zaskřípěla šelma krvelačně zuby. „Takové jako ty si dávám ke svačině. A pak si ještě jdu pro přídavek!“ Výhrůžně sklopil hlavu, oči upřel na Vendelína a krůček po krůčku se začal přibližovat. Jenže tohle beránek dobře znal. Dupnul, rohy sklopil skoro až k zemi. Vlk udělal krok, Vendelín frknul. Vlk postoupil o další krůček. Hrábnutí kopýtkem. Zvednuté pysky odhalují ostré tesáky, nikdo ani nedutá, dokonce i ptáčkové přestali zpívat…

… a vlk mrknul.

Na tu chvíli Vendelín čekal. Rohatá hlava nabrala protivníka přímo do tlamy takovou silou, že odletěl v kotrmelcích až na druhý konec mýtiny, kde zůstal bezvládně ležet a jen bolestivě kňučel.

„Žabař,“ zabručel beránek.

„Teda Vendelíne,“ hlesl ohromeně Kubík. „Kde ses to naučil?“

„No kde asi? Od tebe přece. Vždyť to hrajeme každý den. Jenomže tobě nesahal ani po kotníky. No, asi bychom měli jít už vážně domů. A hele, až se vrátíme,“ zamumlal beránek najednou rozpačitě, „mohl by sis nechat pro sebe, že jsem se… no, však víš…“

„Že ses zakoukal do krás lesa a já ti musel připomenout, ať jdeš na večeři?“ mrknul na něj Kubík. „Jasně, nechám si to pro sebe.“

Na statek se dostali až dávno po soumraku. To bylo radosti! Ovčák, který starostmi už skoro šedivěl, byl šťastný, že jsou zase všechna zvířátka pod střechou. Ovečky měly radost, že je má opět kdo vodit na pastvu. Vendelína těšilo, že je doma a nikdo se nedozvěděl, jak to bylo ve skutečnosti. A Kubík? Myslíte, že dostal vytouženou morkovou kost? Ne. Dostal DVĚ!

 

Vládce dvora

Bylo ráno jako vymalované. Po nebi se proháněly mráčky, na pastvině skotačili beránci a borderák Kubíček opravoval traktor. A jak mu to šlo!

„Ukaž, ovčáku, já se na to podívám. Jo aha, tam přijde dvacítka. To je tahle. Tahleta. Čumákem ti na ni ukazuju, nevidíš?… Utáhnul jsi to pořádně? Počkej, zkontroluju to… Jasně, hned ti ten klíč podám, jenom s ním musím ještě jednou oběhnout dvůr…“ Lepšího odborníka byste zkrátka nenašli. Nepomáhal ovšem jen radami. Vzal do tlamy baterku a svítil ovčákovi, aby lépe viděl, šlapal na pedály, jak bylo zapotřebí, a hledal v hromadě písku nářadí, které do ní předtím z roztržitosti tu a tam sám zahrabal.

Práce jim šla oběma hezky od rukou (a od tlapek) a ještě neodzvonilo ani poledne a oprýskaný modrý traktůrek zakašlal, zachrchlal a bublavě se rozběhl. Motor byl spravený.

„Uf, tak to bychom měli, Kubíčku,“ odfoukl si ovčák a podrbal borderáka pochvalně za ušima.

„Jsme prostě frajeři,“ vyštěkl Kubík. „Prý že už nikdy nepojede. To bychom se na to podívali!“

„Kdo říkal, že ho nedáme dohromady?“ zajímal se vousáč, zatímco si otíral zamazané mozolnaté dlaně do kusu hadru.

„Ale nic, toho si nevšímej,“ mávl Kubík tlapkou. „Vlaštovky si myslí, že když viděly půl světa, tak všemu rozumějí, a přitom nepoznají vačkovou hřídel od karburátoru. No nic, já to tady poklidím a ty mi zatím naplň misku, jo? Určitě si ji zasloužím, to vím natuty,“ řekl borderák a začal sbírat nářadí rozházené kolem stařičkého traktoru, jejž kdysi dávno smontoval v garáži ještě ovčákův dědeček. Kubík si dal záležet, aby na dvoře nezůstal jediný francouzský klíč, jediný šroubovák ani žádná z oněch desítek dalších tajemných pomůcek, které jsou k opravě takovéhoto veteránského vehiklu zapotřebí, a všechny je pečlivě skládal do bedny s nářadím. Když měl hotovo, sevřel její madlo do zubů, zvedl ji a vydal se směrem k dílně. Náklad to byl pořádně těžký, ale to Kubíkovi nijak nevadilo. Nemyslel na to. Myslel na misku, kterou mu nejspíš ovčák právě teď plní zelenými dršťkami s nakrájeným jablíčkem nebo nějakou podobnou dobrůtkou… Jak se zasnil, ani si neuvědomil, že už vešel ze sluncem zalitého dvora do ztemnělé dílny.

„UÁÁÁÁÁÁÁÁ!“ ozval se divoký řev a z překladu nade dveřmi se jako démon zkázy na Kubíka snesla chlupatá, naježená koule. Bedna dopadla na zem a řinčení momentových klíčů, kleští, pilníků, rašplí a dlát bylo slyšet až na druhém konci vesnice.

Kubíček chvíli nehnutě stál a pak kysele prohlásil: „Tak tohle si uklidíš sám, Flekatej.“

Kocourek Flíček uvolnil Kubíkovu hlavu ze svého bílo-ryšavo-mourovaného sevření a zatáhl drápky zpět do tlapek. „Jejda, to jsi ty?“ zapředl nevinně. „Já myslel, že to je nějaký zloděj. Nebo lupič. Nebo ajznboňák!“

„Flíčku, prosím tě...“ zakroutil hlavou borderák. „Co by tady asi tak nějaký zloděj chtěl? Kolik lupičů by nám sem nosilo nářadí? A co máš u všech všudy proti ajznboňákům?“

„Nemám je rád,“ zabručel temně Flíček. „Jeden z nich po mně hodil plácačku, když jsem na nádraží čůral do muškátů.“

„No, tak to tě chápu. Ale kdyby se tady nějaký objevil, nemyslíš, že zahnat ho a ochránit statek je práce pro někoho jiného?“

„A pro koho, prosím tě? Ovčák tady v jednom kuse není, Vendelín je zavřený v ohradě a slepice myslí jenom na to, jak ze země vyhrabat nějakou tu žoužel.“

„No moje práce to je, přece!“ vysvětlil Kubík a bojovně vystrčil svou bílou náprsenku.

Kocourek se pobaveně ušklíbl a začal pomalu skládat rozházené nářadí zpátky do krabice. „Promiň, Kubíčku, ale ty nejsi zrovna prototyp hlídacího psa.“

„No dovol,“ ohradil se borderák. „Jak to můžeš říct? Na borderu jsem veliký, se všemi těmi chlupy vypadám ještě větší, mám děsivou tlamu plnou zubů a...“

„A když tě někdo podrbe,“ skočil mu do řeči Flíček s francouzským klíčem v packách, „začneš mávat ocasem, vyplázneš jazyk, svalíš se na záda a zvedneš všechny ťapky k nebi, jako by ses vzdával nabitému banánu. To známe.“

„To je reflex,“ zamumlal Kubík. „Ale to se nestane! Jak sem někdo přijde, začnu na něj štěkat tak, že všeho nechá a hned se dá na útěk!“

Flíček přestal uklízet, sedl si na zem a s hlavou mírně nakloněnou na stranu se zadíval na kamaráda. „Jo? Tak to si rád poslechnu. Do toho, Kubíku.“

Pes se nadechl. Napjal celé tělo. Přivřel oči. Hrudník se mu nadmul... a spustil. „Haf(ííík)! HAF(ííík)! RAFBAFBAF(ííík)!“

Otevřel oči a pyšně se podíval na kocourka, co tomu říká. Když si Flíček konečně vytřel slzy smíchu z očí, popleskal černobílého ochránce statku po tlapce a laskavě mu řekl: „Dáváš do toho celé srdce, Kubíku, to je znát. Ale – a neuraz se, že to říkám – srdce bojovníka to není.“

~~~

 „Copak je s tebou, Kubíčku?“ zeptala se stará mouratá kočka Tygříska borderáka, který ležel na zápraží s čumákem mezi tlapkami a smutně pozoroval dvorek, na němž se zvolna dloužily stíny.

„Ale nic, Tygří,“ povzdechl si Kubík. „Tvůj synáček si ze mě zase dělal legraci. Že prý nejsem žádný hlídač, že nemám srdce bojovníka.“

„No... ale to měl přece pravdu, ne?“ namítla mourka, vylezla Kubíkovi na záda a tam se uvelebila. „To není žádné tajemství.“

„Vždyť já vím,“ zabručel černobílý hafan a trochu se zavrtěl, ale opatrně, aby kočku náhodou neshodil. „Jenže bych měl být, víš? Jsem přece pes. Měl bych vzbuzovat respekt, ne být pro smích koťatům.“

„Nemáš to snadné, Kubíku,“ zapředla Tygříska, zachrula se do borderákovy husté dlouhé srsti a slastně přimhouřila oči. „Jsi moc hodný – a to je tvůj problém. Jenže víš co? Jsi taky moc chytrý. Určitě na toho mého rošťáka něco vymyslíš. O tom vůbec nepochybuji.“

~~~

Venku se smrákalo. Kubík ležel před krbem, díval se do plamenů a usilovně přemýšlel. Když se o nějakém borderákovi řekne, že „usilovně přemýšlí“, většinou to znamená, že spí, poškubává čeníškem, kníká, cuká nohama a zdá se mu, že prohání po duhové pastvině stádo voňavých klobás. Kuba ale tentokrát neměl na spánek ani pomyšlení a lámal si hlavu, jak tomu mizernému kocourovi dokázat, že je pan pes a vládce dvora, žádná roztomilá atrakce pro školní výlety veverek.

Jenže ať se snažil sebevíc, nemohl na nic kloudného přijít. Někde si na něj počíhat a pak na něj vybafnout? Hm, to je zábava tak akorát pro štěňata. Počkat si, až nebude ve střehu, a pocuchat mu kožich? Ne, Flíček je přece kamarád, to by mu nemohl udělat. Ať se na ten problém díval z jakékoliv strany, žádný dobrý nápad nepřicházel. Jo, být to zatoulaná ovečka, která potřebuje dovést zpátky ke stádu, nebo morková kost zabalená v sáčku a ukrytá v tašce pod celým nákupem, která nutně potřebuje sníst, to by si věděl rady hned. Ale jak tomu drzému kocourkovi dokázat, že je Kubíček skutečný hrdina? Nebo ještě lépe, že je Kubíček hrdina, a Flíček ne? To je těžké pořízení, zvlášť když se zdá, že ten flekatý drzoun není žádný třasořitka. I on ovšem musí mít nějakou slabinu. Třeba...

Třeba...

Kubíček se prudce posadil a uši se mu samým nadšením rozbimbaly. To je ono! Příprava sice bude trochu složitější, ale určitě to vyjde! Flekatec dostane za vyučenou a pak se tam jakoby z čistého nebe objeví on, kocoura zachrání a získá si respekt! Hned ráno se pustí do shánění všeho potřebného. Hm... ráno? Ale kdo to má tak dlouho vydržet? Vždyť teď samým vzrušením ani neusne. Stačí, aby zamhouřil oči, a úplně vidí, jak se bude Flíček tvářit. Stačí, aby zamhouřil oči... zamhouřil oči... chrrr...

~~~

Když sluníčko vidělo, že Kubíček spí, rozhodlo se, že si toho už dneska také odpracovalo dost, a ulehlo do postýlky z mráčků. Pak ve správný čas zase vstalo, celý den usilovně svítilo Kubíčkovi na práci a zvědavě čekalo, co má ten hafan za lubem. Ten se ale tvářil jako by nic, jen si tu a tam odběhl za nějakými pochůzkami. Nakonec to sluníčko vzdalo a uložilo se zase ke spánku. Nemá přece na toho borderáka celý den!

A kam se vlastně poděl? S posledními slunečními paprsky někam zmizel i Kubíček. Naposledy ho viděl jeden starý a poněkud nahluchlý jezevec, jak míří do hustého mlází na kraji lesa. Ale nikomu to ten šedivec neřekl. Nikdo se neptal.

Když cestu od nádraží směrem ke statku osvítil měsíc, rozhrnulo se křoví a opatrně se z něj vysoukala podivná postava. Dlouhý plstěný kabát zakrýval hrbaté tělo s křivýma nohama, na protáhlé lebce seděla placatá čepice naražená do čela a při chůzi se ten tvor ztěžka opíral o mohutnou berlu, se kterou by se klidně dali odhánět vlci. Nebo mamuti.

Mladý lišáček, který se byl ještě před spaním chvíli projít, se připlížil k cestě přilákán šelestěním větviček. Při spatření toho zjevení by se v něm krve nedořezal. Určitě to znáte – v bledém měsíčním přísvitu získávají strašidelný nádech i věci, které za dne vypadají naprosto obyčejně. A na tohohle krpatce v zatuchlém plášti nemohl být příjemný pohled ani v poledním slunci.

Byl to on. Ajznboňák! Lišák si chvíli říkal, jestli ho nešálí zrak a není to jen strašák na poli. Postava se ovšem po chvíli protáhla v ramenou, zaklepala spokojeně berlou o zem a mírně vrávoravým krokem vyrazila směrem ke Kubíčkovu statku. A do kroku si notovala:

Jasná je věc
dnes spadla klec
počkej, ty mizero, s flekama vícero
kožich ti vypráším, než bys řek‘ švec.

Tak jen se těš
to bude řež
za každou kočku teď dostaneš čočku
teď já ti na zadku vyškubu pleš.

Na víc už lišák nečekal, stáhl ocas mezi nohy a ozlomkrk vyrazil pryč od toho divného zjevení, které ho teď určitě bude pronásledovat ve snech. Přestrojený Kubíček – protože to byl samozřejmě on, to jste určitě dávno poznali – se mezitím zvolna dokolébal až k brance na dvorek. Chůze po zadních mu moc nešla a nebýt berly, určitě by už spadl na všechny čtyři. Šosy ajznboňáckého kabátu se mu pletly pod nohy a čepice mu padala do očí, ale cítil, že tohle by mohlo zabrat. Až Flíček tenhle převlek uvidí, vezme určitě nohy na ramena a zastaví se až o tři vesnice dál. On sám pak jenom párkrát štěkne, shodí kabát na zem, dvakrát třikrát se do něj zakousne a bude se tvářit, jako že zahnal děsivý Postrach železnic, před kterým vzal i statečný kocourek do zaječích. Kubík se spokojeně zachechtal pod vousy.

Chvíli zápolil se starou tepanou klikou na dvířkách, která rozhodně nebyla uzpůsobena pro otevírání psí tlapkou. Kubíček ovšem viděl ovčáka stokrát, jak ji používá, takže to chtělo jen pár pokusů a trochu nespokojeného vrčení a cesta na dvůr byla otevřená.

„Grrrr, tak kdepak máme toho rošťáka, co mi čurá do muškátů?“ zavrčel ajznborderák. „Vylez, Flíčku! Přišel jsem si pro tebe!“

Odpovědí mu bylo mrtvé ticho, jen z ovčína se sem občas doneslo nějaké to dupnutí nebo beknutí, jak se jehničkám zdálo o seně s oblohou z pampelišek.

„Hm, kde se fláká?“ zabručel Kubíček. „Kasal se, jak hlídá celý statek, a přitom kde nic, tu nic. Snad někde nevyspává?“ Pomalu začal obcházet dvůr a nahlížel do všech koutů, jestli tam někde Flíček nečíhá, nespí… nebo se netřese strachy. Ale marně. Berlou prošťouchal hromady voňavé suché trávy v seníku – nic. Prošmejdil špejchar – nic. Nahlédl za pečlivě srovnané špalky ve dřevníku – nic. „Jestli je ten mizera někde na záletech a já tady dělám šaška zbytečně, tak si ho skutečně podám,“ pomyslel si kysele borderák. Ale pak najednou zaslechl ze zahrady od kompostu jakési tlumené hlasy. Že by? Jo jo, jeden z nich je určitě Flíček. Ale kdo je ten druhý? Ať namáhal svou štíhlou bordeří hlavu sebevíc, nemohl si vzpomenout, že by ho už někdy slyšel. Inu co, půjde se podívat. Potichu proklouzl na zahradu a schoval se za nízkou zídku, která oddělovala kompost od trávníku. Že by tu měl Tygřísčin synáček dostaveníčko pod hvězdami? No, uvidíme. Tak o čem si tam povídají?

„... tě tam vážně nepustím,“ říkal právě roztřeseně Flíček.

„A co TY do toho máš co mluvit?“ ozvala se zlobná odpověď. Ne, tohle asi nebyla žádná Flíčkova vyvolená. Už i ten hlas měl zuby. Co teprve jeho majitel? Možná by Kubík udělal nejlíp, kdyby se zase potichounku vytratil a nechal Flíčka, ať se o to postará on – konec konců, ten otravný mouratec se sám pasoval na strážce statku, tak je to jeho práce, ne snad? Ale lepší bude počkat a zjistit, co se tady vlastně děje.

„Půjdu tam a vezmu si tolik vajíček, kolik budu chtít,“ pokračoval tajemný návštěvník. „A kuřat. A slepic. A budu se vracet, kdykoliv si vzpomenu. A jestli se ti to nelíbí, tak si radši najdi nějaký jiný statek, jasné? Protože tenhle je MŮJ!“

Kubík už věděl, s kým má tu čest. Kuna! Usadila se nejspíš někde za humny a teď si chce z Kubíkova statku udělat spižírnu! Ale... ale to přece nejde! Byl to on, kdo naučil slepice snášet vajíčka na těch správných místech, je to on, kdo je večer shání do kurníku, je to on, kdo čumákem postrkuje kuřátka k těm nejzlatějším zrníčkům na zemi!

„J-já...“ vykoktal Flíček, „já se budu bránit! Mám drápy... a zuby... a....“

„A co, ty jedna flekatá nádhero,“ uchechtla se kuna. „Já mám taky drápy. A větší. I zuby. Taky větší. A víš, co ještě mám? Mám HLAD! Tak mi zmiz z cesty, ať to máme za sebou dřív, než se přižene ta bouřka.“

Bouřka? Jaká bouřka? Nebe je přece poseté hvězdami a úplně bez mráčků. To asi nebude vzdálené burácení hromu. To bude něco jiného...

Za zídkou se pomalu jako anděl zkázy vztyčila hrozivá postava. Přihrbená, připravená ke skoku, s očima žhnoucíma rudým světlem a s tlamou plnou vyceněných tesáků. Z hrudi toho tvora vycházelo hluboké vrčení, které znělo skutečně jako bouřka. Jako bouřka, co měla hodně špatný den a teď hledá někoho, na kom by se mohla vybít.

Krást vajíčka?

RAFHAFHAFHAF!

Zabíjet slepičky?

GRRRRAFAFAF!

Vyhrožovat Flíčkovi?

ARRRR-ARRRR-AF! RAF! GRRRRAF!

Tam, kde ještě před chvilkou dělala ramena kuna, zbyly jen čtyři rýhy od tlapek. A bylo by jich tam osm, kdyby Flíček strachy celý nezcepeněl. Příšera se ale netvářila, že by ho chtěla sežrat. Po chvíli se uklidnila, oheň v očích jí pohasl, spustila se na všechny čtyři a starostlivě se zeptala: „Jsi v pohodě, Flíčku?“

„Co… co… já… totiž… to… KUBÍČKU?!“ Kocourek vyvalil oči, div se mu vykutálely do kompostu. „To jsi ty?! To bylo něco úžasného! Nic takového jsem ještě nezažil. Viděl jsi, jak ta kuna pelášila? Až se za ní prášilo! Šla z tebe vážně hrůza. I já jsem si z tebe asi trochu učurnul,“ přiznal se a poplácal Kubíčka po tlapce. „Ani sis na sebe nemusel brát tenhle… hm… proč ses vlastně takhle vyparádil? Vypadáš v tom skoro jako –“

„Byla mi zima, je studená noc,“ skočil mu Kubík rychle do řeči. Flíček přece nemusí vědět všechno, no ne?

Zimní přízrak

Svět byl zavalený zmrzlinou. Ležela na zemi, pokrývala střechy, zasypala záhony a dokonce obalila i holé větve bříz, akátů a jasanů, jež se nakláněly přes zeď statku jako zvědavé staré tetky ze sousedství. Byla to nádhera, ale markýz Chopper Alkyran III., kterému v širokém i dalekém okolí nikdo neřekl jinak než „Kubíček“, si od té jiskřivé a mrazivé krásy potřeboval odpočinout. To víte: od rána se v ní válel, vyhrabal v ní spoustu nor a nacpal se jí tak, až mu lezla ven jeho špičatýma bordeříma ušima. Takže teď odpočíval v přístěnku na dřevo. Ať se o tu záplavu sněhu stará zase někdo jiný.

V onom dřevníku měl Kubíček své tajné doupě. Za hromadou vyskládaných špalků bylo sucho a teplo a nedostal se tam ani ten nejpronikavější vítr. Přitáhl si sem tedy obrovský proutěný košík, jejž si vystlal slámou, a jednoho dne, když se ovčák nedíval, dokonce z garáže ukradl deku, kterou tam byl přikrytý stařičký bicykl. No krásně si v tom vlastnoručně vyrobeném pelíšku hověl, doslova nebesky.

Zimní siesta dnes ovšem neměla mít dlouhého trvání, z toužebného rozjímání o procházce klobásovým sadem ho totiž přerušil ostrý hvizd z pastviny, jež sousedila přímo se statkem. Kubík zvedl uši, poté hlavu a v následujícím okamžiku i celého Kubíka. Ovčák ho potřebuje! Borderák vyběhl z dřevníku, proklusal přes zamrzlý dvůr a protáhl se pootevřenou zadní brankou.

„Co se děje, ovčáku?“ zeptal se, když ve víru vloček smykem zastavil před svým parťákem a rychle se srovnal do pozorného sedu. „Ať je to, co je to, jsem připraven!“

„To jsi moc hodný, Kubíku,“ řekl vousatý chlap a podrbal se na hlavě. „Nevím si rady s ovečkami. Včera jsem jim nachystal v přístřešku seno, jenže se ho vůbec nedotkly. Akorát postávají venku, chodí sem a tam jako těla bez duše, ale dovnitř ani čumák nestrčí.“

„A nepasou se třeba na trávě, co je schovaná pod sněhem?“ napadlo Kubíka. On sám sice na zelenou stravu moc nebyl (nejednalo-li se o neprané dršťky), ale říkal si, že ‚travní šerbet‘ by mohl být v určitých kruzích považovaný za lahůdku.

„Kdepak, jen se podívej sám,“ namítl ovčák. A opravdu, na pastvině ležela rovnoměrná, ničím neporušená sněhová přikrývka. Vypadala jako obří, čerstvě povlečená postel. Nikdo se v ní nevrtal čumákem a ani v ní nevyhrabal kopýtkem díru, aby se dostal k přemrzlým stéblům.

„Nic se neboj,“ pokusil se Kubík uklidnit ovčáka a jemně oblíznul ruku, která ho roztržitě drbala za uchem. „Však já přijdu na to, co se děje, a dám to do pořádku.“ A hned se rázným krokem vydal k ovečkám, které se před ním naučeně semkly do houfu.

„Tak co, panstvo a damstvo,“ zeptal se bez okolků, „co se to tady děje? Proč nejdete na seno? Nechutná vám? Copak v tom přístřešku straší? Nevloupali jste se snad zase sousedovi do sklepa a nepřejedli se tam jablek?“

Ovečky rozpačitě stály na sněhu a navzájem se vyhýbaly pohledem. Až po chvíli Sivka neochotně řekla: „No, Kubíčku, ono to je přesně tak, jak říkáš…“

„Boha jeho, ovce pitomý, vždyť víte, že vám jablka nedělají dobře!“ zaláteřil borderák. „A už na to soused přišel?“

„Ale ne, u něj jsme nebyli,“ ohradila se rychle mohutná ovce, která tradičně zastávala roli mluvčího stáda. „Ono tam… totiž u toho sena… vážně tam… tentononc. Straší.“

Kubík po ní nedůvěřivě loupl okem. „Děláš si ze mě legraci?“

„Říká pravdu,“ zastal se Sivky beránek Vendelín. „Začalo to včera večer, když jsme se vrátili domů. Ze sena najednou začaly vycházet příšerné zvuky. Kvílení, nářek, vřeštění… ale nikoho jsme tam neviděli. Každou chvíli to šlo z jiné strany. Musel to být nějaký duch…“

„Ano, ano, určitě to byl duch,“ souhlasily okolní ovečky a strachy se k sobě přitiskly ještě víc.

„Já vím, že tady v okolí moc strašidel není,“ pokračoval rozvážně Vendelín, „a stejně tak vím, že to je částečně i tvoje zásluha, Kubíčku. Ale nemohlo se stát, že při seči sbalili společně se senem i nějakou tu polednici?“

„Nesmysl,“ zabručel Kubík pod vousy. „Kdo kdy slyšel o polednici, která by se nechala zamotat do balíku? Ale dobře, já se tam podívám, vy tady na mě zatím počkejte.“

Ovečky s obavami, ale i s určitou nadějí v očích sledovaly, jak borderák vchází do přístřešku u stodoly, který stádu sloužil jako zimní jídelna. Přikrčil se, nastražil uši a pečlivě zavětřil na všechny strany. Pak zamyšleně naklonil hlavu a popošel k hromadě balíků, jež se tyčila podél zadní stěny. Nakračoval opatrně a dával si pozor, aby mu pod tlapkami nezašustilo ani stéblo. V jeden okamžik ztuhnul jako socha, z poškubávání uší a pulzování nozder však bylo znát, že se pečlivě soustředí. Další dva kroky, už stál přímo u balíků. Náhle zvedl hlavu, zhluboka nasál pach a nespokojeně zavrčel. Pak se otřepal od huňatého límce až po dlouhý ocas (což je takový psí ekvivalent pokrčení ramen), otočil se a normální chůzí se vydal zpět k ovečkám.

„Tak co, cos zjistil?“ zeptala se Sivka s očima navrch hlavy. „Je tam polednice? Bubák? Nějaké strašidlo?“

„Nikdo tam není,“ odpověděl zamyšleně Kubík. Ale než ovce stačily zaprotestovat, že si to přece nevymyslely, nadechl se a pokračoval: „Tedy, teď tam nikdo není. Někoho – nebo něco – jsem tam ale vyčmuchal… cítil jsem… rybinu, ptačí peří… čpavek? A trochu uhlí. Každopádně jsem chytil čerstvou stopu, která vedla nahoru pod trámy a pak někam pryč. Můžete jít dovnitř a v klidu se najíst,“ řekl a kývl hlavou směrem k přístřešku. „A já mezitím zjistím, kdo se nám to tady potuluje.“

„Tušíš, kdo to asi je?“ zeptal se zvědavě Vendelín. Kubík se chystal k odpovědi, ale v tu chvíli se z nedalekého kurníku ozvalo mnohohlasé rozzlobené kdákání.

„To zatím ne,“ odvětil zachmuřeně Kubík. „Ale asi vím, kde to zjistíme.“

S Vendelínem v patách se rozběhl k zasněžené boudičce, která se rozvážně opírala o zadní stranu garáže. Z jejích dvířek právě s divokým mácháním křídel a rozčileným štěbetáním vyskákalo několik slepic připomínajících rozčepýřené dělové koule.

„Tohle už nebudu dál snášet,“ kvokala nahněvaně jedna z nich. „Já tady nebudu nikomu pro legraci! Taková lumpárna!“

„Tohle poženu výš,“ souhlasila s ní další. „Copak takhle se dá splnit plán?“

„Tak, tak,“ přisadila si třetí. „Nehoráznost! To si radši sbalím svých pět čmelíků a půjdu o dům dál.“

„Jen klid, dámy, klid,“ utnul Kubík stížnosti a ladným skokem se přenesl přes plot, jímž byl prostor kolem kurníku obehnán, aby mezi ovcemi a drůbeží nedocházelo k nežádoucímu bratření. „Vysvětlete mi, co se tady děje. A jenom jedna, ne všechny zároveň! Třeba ty,“ ukázal čumákem na rezavou hempšírku.

Oslovená slepička si zobákem načechrala pírka, rozhlédla se kolem sebe a dvěma drobnými krůčky vystoupila z hejna. „No jak bych to… Jako každé dopoledne se připravujeme na předávku, ne? Abychom to ovčákovi usnadnily, vyskládaly jsme vajíčka hezky na kraj, kam na ně hned dosáhne. Počítaly jsme s tím, že za ně dostaneme pěknou hrst zrní – víš, co to je, snášet v takovéhle zimě? A jenom jsme se na chviličku otočily a… no podívej se sám na tu spoušť!“

Kubíček strčil hlavu do kurníku – a opravdu. Ve slámě na horní lavici bylo vysezených osm důlků, jen v polovině z nich však trůnil kulatý poklad, chlouba ovčákových slepiček. Co se stalo se zbylými čtyřmi, bylo celkem očividné: na zemi se válely rozbité skořápky a mokré skvrny ukazovaly, kam se do podestýlky vsákl žloutek s bílkem.

„Takového povyku pro pár vajíček,“ zabručel Kubík, když vytáhl hlavu ven. „Z toho se přece nestřílí.“

„Jenže tohle se nestalo samo od sebe,“ zaprotestovala slepice. „Někdo nám to udělal schválně. Počkal, až se nebudeme dívat, a šup! Jedno po druhém je poshazoval.“

„Opravdu?“ zeptal se borderák, kterému se to moc nezdálo. „Nespadla ta vejce sama od sebe? Ono takové vajíčko je neposeda – pořád se koulí sem a tam, a když nemá pořádný důlek, stačí trochu zafoukat a už je na zemi.“

„To si vyprošuju, Kubíčku!“ ohradila se hempšírka a pohoršeně zakvokala. „Myslíš si snad, že po těch letech praxe neumíme řádně vyskladnit zboží?“

„Ne, to jsem rozhodně říct nechtěl,“ omlouval se jí hned Kubík. „Spíš mě napadlo, že…“ Náhle se zamyslel a opět nahlédl do kurníku. „Hele, a to jste si všimly, že spadla na zem jen sudá vajíčka?“

„Máš pravdu... Holky, on má pravdu!“ otočila se slípka na své kolegyně. Pak se ale zarazila a pohlédla bezradně zpět na Kubíka. „No jo, ale co to znamená?“

„To znamená, že máte pravdu. Tohle skutečně nebyla náhoda, nýbrž úmysl.“

„Vždyť to říkáme celou dobu! Jenže kdo to mohl být? Nikoho jsme si nevšimly, a to jsme tam celou dobu stály. Jenom jsme se na chvilku otočily...“

„Duch!“ zvolal roztřeseným hlasem Vendelín. „Určitě to byl ten samý duch, co strašil u nás v seně!“

„Nešiř tady paniku,“ snažil se jej uklidnit Kubíček. Pak zavřel oči a zavětřil. „Ale opravdu to byl nejspíš ten samý tvor, který se schovával u vás. Rybina, peří, trocha čpavku a uhlí, k tomu seno – ano, je to rozhodně on.“

„A co budeš dělat?“ zajímal se Vendelín, kterého borderákova slova ani v nejmenším neuklidnila.

„No coby? Podívám se po něm. Někde tady bude,“ odpověděl Kubík. „Ty se vrať k ovečkám a vyřiď jim, že se nemají čeho bát.“

„Jak to můžeš vědět?“ třásl se Vendelín a rozhodně to nebylo tím, že by mu pod jeho hustý vlněný kabátek foukl ledový vítr. „Jestli to je skutečně polednice, tak se jí do jara nezbavíme. A co pak bude s našimi jehňátky?“

„Jen žádný strach. Asi vím, kdo to je, a pokud se nemýlím, nic vám od něj nehrozí.“ Myslel to upřímně. Opravdu už měl své podezření.

Kubíkova slova náhle přerušil hromový rachot. Společně s Vendelínem proběhli brankou na dvůr a viděli, co mělo onen randál na svědomí – lopaty, rýče a krumpáče, které byly původně úhledně opřené o dřevník, teď ležely na zemi na jedné hromadě.

„D-d-d-d-“ začal se nadechovat Vendelín, ale Kubík ho rázně utnul.

„Ať tě ani nenapadne s tím znovu začínat. Jsi beránek, máš jít všem ovečkám příkladem. Tak upaluj za nimi, pověz jim, že se nic neděje, a zbytek už nech na mně.“

„Tak jo,“ špitl Vendelín a se svěšenýma ouškama cupital ke svému stádu.

Kubík se obezřetně připlížil k hoře nářadí, která vypadala, jako by se tu partička obrů chystala hrát mikádo, ale jak se dalo čekat, nikoho tam nenašel. A z přemrzlého sněhu, jímž byl dvůr pokrytý, se nedalo nic vyčíst. Zachytil tu ovšem specifický pach. Rybina. Peří. Trocha čpavku a uhlí. Seno. Vajíčka. A pokud dotyčný šel směrem od kurníku, což je tenhle konec stopy, musel odejít tam, takže... samozřejmě, do dřevníku. Kam také jinam?

Borderák potichounku přistoupil ke dveřím a našpicoval uši, ale nic neslyšel. Opatrně nahlédl dovnitř, jenže ve zšeřelém přístřešku neměl šanci cokoliv spatřit. Nedalo se nic dělat, musel tam. Zvolna pokračoval dál, a i když mu nos říkal, že je neznámý někde před ním, pro jistotu se rozhlížel ze strany na stranu, aby nic a nikoho nepřehlédl. Mezi vyskládanými špalky a polínky byl bezpočet mezer, škvír a jiných úkrytů, kam by se mohl ten... ten duch schovat.

Došel až ke svému tajnému pelíšku a tam ho uviděl. Přesně, jak očekával. V rohu, zachumlané do staré deky, leželo unavené, ospalé, zimou prokřehlé kotě. Celé se třáslo, od růžového čumáčku na černobílé hlavě přes válcovité černé tělíčko až po špičku krátkého ocásku. Kubík do něj ňufnul čumákem. Jasně cítil rybinu a ptačí peří – nejspíš zbytky toho, co naposledy jedlo. Čpavkovitou kočičinu, seno, vajíčka a kdovíproč také uhlí. Ano, tohle je ten zimní přízrak, který vyděsil celý dvůr.

Kotě zvedlo hlavu ke Kubíčkovi a řeklo: „Mňau...“

Borderák přes něj opatrně přetáhl cíp deky, svalil se k němu a přemýšlel. Kde se tady ten tvoreček vzal? Kde má mámu? Jak dlouho už tady straší? No, na tom nezáleží, teď si musí hlavně pořádně odpočinout a pak se trochu najíst. Na otázky bude dost času později.

A jak tam tak leželi vedle sebe, oba černobílí a smotaní do klubíčka, jako by si z oka vypadli.

Tulák

Vábení jara přicházelo postupně. Nejprve těžkými olověnými mraky pronikly první hřejivé paprsky slunce a pohladily kocourka Flíčka po kožíšku. Pak ze země vyrašily drobounké lístečky trávy, jež ho při každém kroku lechtaly na ťapičkách jako maličká zelená pírka. A když mu fousky rozechvěla omamná vůně lučních květů, bylo rozhodnuto: musí vyrazit na cestu!

Flíček snil o této chvíli dlouho. Na statku se mu líbilo, o tom žádná, ale začínalo mu tu být těsno. A nudil se. Bože, jak hrozně se nudil! Kotě, které Kubík v zimě našel, prohánělo všechny myši v okolí tak urputně, že se radši houfně odstěhovaly na druhý konec vesnice až k nádraží. Místní psi byli až příliš velcí dobráci a už si ho vůbec nevšímali, i když se jim producíroval přímo pod nosem a šimral je svým ocáskem na nozdrách. A ovce… škoda mluvit. Ty nemají vůbec žádný smysl pro humor.

Poslední kapku tomu dal drozd Jindřich. Ten jako každý rok trávil zimu na francouzské Riviéře a teď se nehorázně chlubil, jak poletoval nad pláží, jedl jen ty nejvybranější plže a vůbec se skvěle bavil, místo aby si tu nechal umrznout zobák jako nějaká hloupá sýkorka. No prostě se naparoval, až to hezké nebylo.

Tak, a dost, řekl si Flíček. Ať mi nikdo nepovídá, že tohle je nějaká spravedlnost. I ten Jindřich viděl světa kraj, a já mám sedět pořád doma? To tedy ne!

Rozhlédl se po dvoře, nebyl tu však nikdo, komu by své rozhodnutí sdělil. No jak také jinak. Každý se někde baví, jen on jako hlupák hlídá celý statek. Ale s tím je dnes konec. Nemůže však jen tak odejít, to by si ovčák dělal zbytečně starost. A když ne on, tak Kubíček určitě. Hm. Bleskl okem na ptáčky cvrlikající na stromech, rychle ovšem ten nápad zahnal. Moc dobře věděl, že při vyřizování vzkazů na ně není spolehnutí – buď zprávu vůbec nevyřídí, nebo ji naopak vyštěbetají úplně každému. Ne, bude se muset poohlédnout po někom jiném. Protáhl se pod vraty a nakouknul do ovčína. V něm našel akorát Vendelína; zatímco beránkův harém byl už na pastvě a pečlivě zastřihával lístky trávy na předepsanou délku, on sám tu mlsně chroustal zbytky sena od zimy.

„Dobrou chuť,“ řekl Flíček zdvořile a posadil se na práh.

Vendelín prudce zvedl hlavu a na tváři se mu rozlil provinilý výraz, s přežvykováním však ani na okamžik nepřestal.

„Já tady jenom… to… dělám pořádek. Uklízím,“ zamumlal beránek s plnou tlamou. „Ale hned jdu za ostatními na trávu, vážně!“

„Mně to nevysvětluj,“ mávl Flíček nonšalantně ocáskem. „Jestli nechceš před stříháním vlny zhubnout a být fešák, tvoje věc. O něco bych tě však chtěl poprosit. Můžeš vyřídit vzkaz Kubíčkovi a ostatním?“

„Jasně,“ souhlasil Vendelín a zase zarazil čumák do hromádky sena.

„Rozhodl jsem se, že se trochu porozhlédnu po okolí,“ informoval beránka strakatý kocourek. „Tak ať si nedělají starosti.“

„Dobře, dobře, vyřídím,“ pokýval Vendelín hlavou. „A vrátíš se na večeři?“

„No, chci to vzít kolem celého světa, takže na tu dnešní asi ne,“ ušklíbl se Flíček a vyhopsnul na zeď, která oddělovala ovčín od zahrady. „Ale na nějakou určitě. Ať mi zatím nikdo neleze do pelíšku na seně! Já to poznám!“

Naposledy mrsknul ocáskem, seskočil na druhou stranu a byl pryč.

 

~~~

 

Cesta Flíčkovi pod ťapkami krásně ubíhala. Sluníčko ho hřálo do pravého ouška, ptáčkové mu zpívali do kroku a on si s nimi také pobrukoval. Už to bylo dávno, co se pořádně toulal po okolí a do této chvíle si ani neuvědomil, jak hrozně mu to chybělo. Nechal za sebou políčka, na kterých už zkusmo vykukovala první stébélka pšenice, jako malý bengálský tygřík se prosmýkl mlázím na kraji lesa a po placatých kamenech opatrně přehopkal přes potok, jímž proudila ledová voda z roztátého sněhu z nedalekých hor.

A kam dál? No přece rovnou za nosem! A nos ho vedl přes pole a louky, přes štěrkové silničky a pýrem zarostlé úvozy až k malebným střechám z červených tašek, které se znenadání vylouply za nízkým kopečkem. Hm, proč ho nos zavedl právě sem? Flíček zavětřil. Aha! Někdo tu peče buchty. A tvarohové!

Flíčkův nos vůni tvarohových buchet miloval, ovšem to nebylo nic proti tomu, jak bláznivě jejich chuť miloval Flíčkův jazýček.

Zakručelo mu v břiše.

Jak dlouho je již na cestě? Celou věčnost… minimálně hodinu! Nejvyšší čas se najíst.

Mlsně se olízl a tryskem vyrazil kupředu, jako by odpovídal na volání o pomoc. Nebojte se, buchtičky moje, už běžím!

Stačilo se prosmýknout pod dvěma ploty, zakličkovat před jedním překvapeným hafanem, jemuž se objevil přímo před nosem, a byl tam: před drobnou chaloupkou, jejíž sněhobílá omítka ostře kontrastovala s hnědými rámy oken a z jejíhož komína stoupal tenký pramínek světlounkého dýmu. Ovšem tohle všechno vnímal Flíček jen jako kulisu, jako pozadí pro hlavní hvězdu dnešního dopoledne: pekáč buchet, který tak vábivě voněl na parapetu!

Kocourek se opatrně rozhlédnul, jestli je vzduch čistý, a začal se tvářit, jako by sem na dvorek patřil. To nebyla žádná jeho superschopnost – tento prastarý trik ovládají všechny kočky už od útlého věku. Schválně se někdy na nějakou podívejte, až vám poleze do kytek. A Flíček v tom byl virtuos. Nonšalantně ťapkal, hodnotícím pohledem pana domácího si měřil upravené záhonky… a nenápadně se blížil k oknu. Ještě jeden krůček, tak je to správně, ještě jeden, teď se přikrčit a hop! Jsme tam!

„Ahoj krasotinky,“ zavrněl kocour a blýskl okem. „Můžu vám dělat společnost?“

„Jedeš, ty potvoro jedna!“ vykřikla z kuchyně stará Horáčková, která si nápadníka svých buchet všimla na poslední chvíli.

Flíček nečekal, až za oním zvoláním prosviští vzduchem i pantofel, a bleskově se přesunul na nedalekou střechu dřevníku. Tam se posadil a smutně se zahleděl na své vyvolené.

„Promiňte, dámy, ale osud nám nepřeje,“ povzdechl si sklesle. „A přitom bychom si tak rozuměli…“

Kocourek věděl, že tady ho už žádné štěstí nepotká, ta nepřejícná baba ho totiž sledovala zpoza okna jako ostříž. Ani na okamžik z něj nespustila oči. Jenže nedokázal odejít. Prostě to nešlo. Byla to taková vůně!

A pak se stalo něco nečekaného. Stará Horáčková vyšla z domu, v jedné ruce hůl, o kterou se ztěžka opírala… a ve druhé misku.

„Tak pojď, ty hladovče,“ usmála se na Flíčka a položila kameninovou nádobu na zem. „Ty bys ty buchty opravdu moc chtěl, viď? Bohužel ti je nemůžu dát, přijedou vnoučata a moc se na ně těší. Ale zbyla mi trocha tvarohu. Sice jsem si ho chtěla dát ke svačině, ale koukám, že tobě asi přijde k duhu víc.“

Kočičák opatrně seskočil a úkosem se na Horáčkovou podíval. Není to nějaká léčka? Stará paní se však netvářila, že by měla za lubem něco nekalého. Poodešla k lavičce u okna, aby Flíčka nerušila, s tichým heknutím se posadila a sundala si z hlavy šátek, aby svým stříbřitým vlasům dopřála trochu slunečního polaskání.

Kocour na nic dalšího nečekal a pustil se do systematické likvidace misky s bílou dobrotou. Tvaroh, mlíčko, žloutek, citronová kůra, vanilkový cukr – všechno tam bylo! Aj! Flíček si přál, aby tahle chvíle trvala věčně, ale ve skutečnosti bylo za minutu po všem. Avšak ta minuta, ta stála za to! Naposledy si otřel ťapkou vousky a podíval se na starou Horáčkovou, která se na něj laskavě usmívala.

Nemusela to dělat, blesklo mu hlavou. A co se v takových chvílích sluší? Ano, Tygříska svého syna vychovala dobře, a tak věděl, co se od něj očekává. Přešel k Horáčkové a vděčně se jí otřel o nohy. Ona se sklonila a podrbala ho za uchem. Šťastnému zapředení, které mu při tom zarezonovalo celým tělem, by nemohl zabránit, ani kdyby chtěl. A když ho pohladila od hlavy až po špičku ocasu, otočil se a laškovně ji kousl do prstu. Pak jí vyskočil na klín, nechal se vískat po svém různobarevném kožíšku a vrněl jako starý motocykl.

A jak tam tak spolu seděli a vychutnávali si blížící se poledne, kocourek se rozhodl, že nikam dál už nepůjde. Cesta kolem světa se odkládá. Jistě, plnit si své touhy a jít si za svými sny je důležité. A až Flíček najde touhu silnější, než je jeho láska k tvarohovým buchtám a drbání za ušima, možná to znovu zváží.

Bratránek Kryšpín

Maličké nádraží na kraji vesnice vedlo poklidný, skoro až nudný život – a plně mu to tak vyhovovalo. Nepotřebovalo ke štěstí osm nástupišť a slávu mezinárodních rychlíků, naprosto mu stačilo, když se tu dvakrát denně zastavila lokálka s novinkami z okolního světa a s těmi několika cestujícími, které osud zavál do zdejšího zapomenutého, tichého koutku země.

Dnes to ovšem mělo být celé jinak, napětím už od rána ani nedutalo. Měl totiž přijet Kryšpín!

Že vám to jméno nic neříká? Cože, a to si říkáte znalci zvířátkovských filmů? Obojek pravdy, Pastýř hvězd, Cid – hrdina pluku... to jsou přece snímky, které viděl snad úplně každý. Za Cida dokonce Kryšpín obdržel nominaci na Oscara a Zlatou pískací kost! No dobrá, dobrá, možná ho neznáte podle jména, ale jakmile byste ho viděli vystupovat toho dne z vlaku, jistě byste si hnedle vzpomněli, o kom že to je řeč. Ten hrdý postoj, pružný krok dlouhých nohou, sluneční paprsky pableskující v krátké hnědé srsti, elegantní límec z bílých chlupů – byl to prostě on, Kryšpín, miláček publika.

Otočil svou štíhlou hlavu směrem k lokomotivě, ostrým štěknutím se s ní rozloučil, slastně nasál vůni okolních rozkvetlých luk a polí a vydal se směrem k nedaleké vísce. Do kroku si k tomu zpíval:

Tak já tady ʼsem
mávám ocasem
mám rád buřt a sýr
já jsem Kryšpindír!

Když míjel plaňkový plot ohrazující úhledně okopanou zahrádku u prvního domku vesnice, kousek nad hlavou mu někdo mňouknul: „Nazdar, fešáku. Kterýpak ty jsi?“

Na jednom z dřevěných sloupků seděla kočka, vyhřívala si svůj černobílý kožíšek na jarním sluníčku a přimhouřenýma očima zkoumavě pozorovala hnědého krátkosrstého borderáka. Ten hrdě vypjal klenutou hruď a řekl: „Neříkej, že mě nepoznáváš.“

„Hm,“ švihla kočka zamyšleně ocasem. „Ta drobná skvrnka na čumáku mi je povědomá. Kde já ji už jenom viděla? Už vím, takovou má přece ten jezevec, co se usadil v noře pod Mrchovým kopcem. Nejste vy příbuzní?“

„No dovol...“ ohradil se hnědý borderák uraženě. „Já jsem přece Kryšpín, hvězda stříbrného plátna!“ Pak se rozhlédl po okolních poklidných, na bílo natřených staveních, obdělaných políčkách a zelených pastvinách vonících jetelem a trpce poznamenal: „Ale vy jste tady o kině asi nikdy neslyšeli, že?“

Tentokrát dotčeně prskla micka. „Ty jsi ale… myslíš snad, že jsme tady sto let za slepicemi?“ Pak se na chvíli odmlčela, zkoumavě se na Kryšpína podívala a zvědavě přitom nakláněla hlavu ze strany na stranu. „Ovšem když nad tím tak přemýšlím, asi jsem tě vážně někde viděla. Nehrál jsi náhodou v Když vymáchat čumák nepomůže?“

Kryšpín se trochu ošil, až mu trojúhelníkové uši zamávaly kolem hlavy. To nebyla zrovna role, pro kterou chtěl, aby si jej ostatní pamatovali. „No, to bylo už hodně dávno, to jsem teprve začínal. Ale ano. Pana Poblíse jsem hrál já,“ připustil krapítek neochotně.

„Já věděla, že tě odněkud znám!“ zajásala kočka, protáhla si hřbet a v očích žlutých jako dva jaspisy jí blýsklo. „No páni, tak já se tady bavím s filmovou superstar, kdo by to byl řekl? A co dělá taková pselebrita tady u nás, na konci světa?“

Hafana změna v chování té černobílé myšilovky očividně potěšila. „Přijel jsem na návštěvu za bratránkem. Hrozně dlouho jsme se neviděli a navíc chci, aby mi pomohl s přípravou na novou roli. Budu totiž točit jeden historický film. Žádný komerční brak, ale umění.“

„No teda,“ vydechla obdivně kočka. „A o čem to bude?“

„Jako obyčejně,“ zatvářil se Kryšpín naoko nedbale a nahodil nacvičený fotogenický výraz, jejž měl rezervovaný pro novináře a fanynky. „Budu hrát ovčáckého psa, co zachrání rodinný statek, přepere medvěda a tak. Pro profesionála jako já naprostá rutina, ale i tak bych se tady rád vcítil do postavy, načerpal inspiraci a samozřejmě se podíval, jak se bratránkovi Kubíčkovi daří. Nevíš, kde ho najdu? Měl tu na mě čekat, ale asi zapomněl.“

„Tak ty hledáš Kubíčka?“ ujistila se micka. „Samozřejmě, že ho znám. Toho tady přece zná každý. Ráda tě za ním dovedu,“ nabídla se a seskočila z plotu. Teprve v tu chvíli si Kryšpín všiml, že to není dospělá kočka, spíš jen odrostlejší kotě. Krátké nožičky s bílými ťapkami podpíraly černé soudkovité tělo, které na jedné straně končilo silným ocáskem a na druhém plynule, téměř bez krku přecházelo do kulaté hlavy s bílou čárkou mezi očima, vedoucí od čumáčku až k drobným ouškům. Pohybovala se s až překvapivou ladností a elegancí, ale to mají společné všechny kočky – snad až na ty, co se živí lasagnemi.

„Mimochodem, já se jmenuji Jackoule,“ představila se, a než stačil Kryšpín zaprotestovat, vyhupsla mu na záda.

„Počkat, počkat,“ ohradil se hnědý borderák. „Jsem snad kůň, nebo co?“

„Kůň těžko, leda poník,“ poznamenala kriticky Jackoule a uvelebila se mu na svalnatém zadku. „Jenže já mám hrozně krátké nožky. To bychom tam šli celou věčnost, takhle tam budeme hned.“

Kryšpín, ač nerad, s tím musel souhlasit. „No, na tom něco bude. Jenom doufám, že nás nikdo neuvidí,“ povzdechl si.

„Neboj,“ ujistila ho Jackoule, „touhle dobou jsou všichni na polích. Tak hyjé, pane Poblísi! Ať se práší za spřežením!“

 

~~~

 

Kryšpín se cítil podveden, obalamutěn a utáhnut na vařené nudli jako naivní štěně. V jeden okamžik byl hrdinou stříbrného plátna, idolem fenek a vzorem dospívajících psíků všech ras a velikostí a v druhém… pouťovou atrakcí pro drzou kočku, která mu teď seděla na zádech a pobaveným pohledem sledovala okolí. A dokonce ho občas švihala ocasem po zadku, jako by to byl bič! Když se proti tomu ohradil, omluvila se mu, že si jen tak mává do kroku… ale jakmile zvolnil tempo, plesk! Bylo to tu zase.

A co hůř, on s tímto pokořením vlastně předem souhlasil. V onu chvíli to dávalo té jeho hnědé hlavě jasný smysl. Kulatá micka měla skutečně nožky jako čtyři krátké špalíčky, zato ty jeho by mu mohl závidět lecjaký chrt. Takové se u ovčáckých psů moc nevidí. A že se mu Jackoule veze na zádech? No přece ji neponese v zubech, pravda? Ale i tak… kdyby se při tom aspoň tak nenaparovala, netvářila se jako hraběnka v kočáře a neprokládala pokyny „tady vpravo“ a „semhle vlevo“ také rozjařeným „rychleji“ a dokonce „hyjé“.

Když se mu tedy ze hřbetu konečně ozvalo: „Prrr, pane Poblísku, prrr,“ bral to jako vysvobození.

„Tak jsme tady,“ oznámila černobílá kočka vesele a seskočila na cestičku, až jemný štěrk pod jejími ťapkami slabounce zavrzal. Sebejistým krokem přicapkala k vrátkům v zídce, za kterou už vykukovalo nízké malebné stavení, zastavila se, mírně zavrtěla pozadím, aby chytla správný balanc, a mohutným skokem se vrhla na provázek visící od malého mosazného zvonku.

Cililink, cililink, cililink, rozezněl se poplašeně nebohý zvoneček, který do té chvíle vyspával odpolední siestu.

Odpovědí jim bylo hromové zakašlání stařičkého motoru, které se záhy přeměnilo ve spokojené bublání.

„Pojďte dál, je otevřeno,“ zvolal jakýsi hlas ze dvora.

Kryšpín přistoupil k brance a zručně ji otevřel – to pro něj byla hračka, naučil se to už dávno, při natáčení filmu Sám v ohradě. Jó, to byly časy…

Za vrátky panoval čilý ruch. Uprostřed malého dvorku ze všech stran lemovaného různými kůlnami a stodolami si tiše brumlal letitý traktůrek s připojeným valníkem, na nějž vousatý ovčák právě nakládal deky, houně a narychlo sbalené batohy plné různých nezbytností. Z garáže se vynořil chlupatý černý borderák s výraznou bílou náprsenkou na hrudi a otlučenou miskou v zubech. Tu hodil na přívěs a přiklusal k návštěvníkům.

„Kryšpíne, bratránku, jsi to ty!“ vyštěkl nadšeně a hned svého příbuzného radostně očuchal, snad aby se přesvědčil, že ho nešálí zrak. „Tak jsi přece jenom dorazil. Ani nevíš, jak rád tě vidím.“ Pak se otočil k micce, která si mezitím vyskočila na okenní parapet a dekorativně se na něm uvelebila: „Ještě jednou ti děkuju, Jackulko, že jsi ho šla vyzvednout na nádraží místo mě. Jackoule je naše kočka,“ vysvětloval Kryšpínovi, „ale to už vlastně určitě víš, když tě přivedla.“

Ta jen mávla ťapkou, jako že to nestojí za řeč, a pustila se do čištění kožíšku, aby jí na sluníčku zářil jako samet.

„Takže ty jsi tam na mě čekala?“ loupl po ní hnědý pes podmračeným pohledem. „Taky jsi to mohla říct rovnou. Akorát sis ze mě dělala dobrý den.“

„Tomu nešlo odolat,“ zapředla Jackoule, slastně se protáhla a zavřela oči, čímž dala najevo, že tím pro ni debata končí. A nikdo nedokáže ignorovat okolí tak ostentativně jako kočka, která si právě vychutnává radost z nějaké provedené zlomyslnosti.

Kryšpín se raději otočil zpět ke Kubíkovi. „Povíš mi, co se tu, u všech beranů a jitrnic, děje? Přijel jsem, abych si užil trochu klidu. Takovýhle frmol jsem vážně nečekal.“

„Moc mě to mrzí,“ omlouval se Kubík, který mezitím začal házet do bedny různé postroje, popruhy a nářadí rozházené po trávníku. „Asi před hodinou jsme dostali zprávu, nouzové volání o pomoc. Nějací trumberové vyděsili jednomu pastýři tisícihlavé stádo a to se mu rozuteklo po horách. Jedeme mu pomoct ho zase sehnat dohromady, než ty nebohé ovečky něco sežere. Snad nám to nezabere víc než dva dny. No dobře, možná tři. Tady Jackoule,“ pokynul čumákem ke kočce, která mhouřila oči na vyhřátém parapetu a téměř už stačila usnout, „se o tebe postará.“

Bedna, do níž Kuba prve skládal různé harampádí (tak alespoň Kryšpínovi ty věci připadaly), už byla plná a černobílý borderák se ji jal táhnout v zubech k traktoru. „Pvivnám fe, ve nevím, fo bych fi pofal, kdybyf nepfijel,“ huhlal mezitím na svého bratránka poněkud nesrozumitelně. Naštěstí se nad ním ovčák rychle slitoval a břemeno si od něj převzal. „Někdo bude muset vodit ovečky na pastvu, zatímco tady nebudu. Myslíš, že to zvládneš?“

Kryšpín na okamžik zaváhal. Sice už několikrát viděl, jak se to dělá, ale že by to někdy zkusil naživo? To opravdu ne. Ve filmových ateliérech moc oveček nežije, a to dokonce ani mezi rekvizitami. „Inu, jak se to vezme…“ začal opatrně, když tu ho přerušila Jackoule.

„No počkej, Kubíčku,“ ohradila se a rázem byla čilost sama. „O tom jsme přece mluvili, ne? Kdyby bylo zapotřebí, jsem tady já. Umím to. Jsem v tom dobrá. Vždyť to víš.“

Kuba se na ni shovívavě usmál. „To jistě, Jackulko. Jsi šikovná. Ale přece jen jsi na skutečnou práci ještě mladá – a navíc kočka. Tady bratránek je borderák. Bude to tak lepší.“

Když Kryšpín spatřil, jak moc míca touží, aby tento životně důležitý úkol dostala ona, zlomyslně mu blýsklo v oku. „Neboj, Kubíku, určitě to zvládnu,“ ujistil svého bratrance a zaujal postoj, ze kterého sálaly rozhodnost a sebevědomí. Být hercem se někdy skutečně hodilo.

„To chci vidět,“ prskla kočka. „Měšťák jeden…“

„Honem, Kubíčku, naskoč si, jedeme,“ zavolal na svého psa ovčák, který mezitím odsunul závoru na mohutných dřevěných vratech a nastupoval do traktůrku.

„No nic, už musím běžet,“ loučil se chvatně Kubík. „Slibuji, že se vrátím co nejdřív, a pak si konečně pořádně poklábosíme.“ Otočil se, hopsnul na přívěs, pomocí krátkého lana za sebou vytáhl postranici a čumákem zajistil petlici. Pak rychle pohledem zkontroloval, jestli pastýř naložil skutečně všechno – hlavně borderákovo jídlo – a štěknutím dal signál, že mohou vyrazit.

Traktor se rozkašlal, cuknul sebou a pak s pravidelným pufáním vyjel ze dvora.

Kryšpín s Jackoulí osaměli, samozřejmě když nepočítáme hrdličky cukrující pod střechou a včeličky, které právě letěly na šichtu.

„No tak pojď,“ povzdechla si kočka. „Ukážu ti, jak to tady chodí, a seznámím tě s ovečkami. Ostatně, chtěl ses tu připravovat na roli, že? Tak s tím můžeme začít klidně hned teď.“

 

~~~

 

Před Kryšpínem jako by se otevíral úplně nový svět plný dosud netušených zážitků a vůní. Svět, o jehož krásách dosud neměl ani ponětí, ale který mu přesto okamžitě učaroval.

„Takže chceš říct, že vás nemusím pořád obíhat, ale stačí, když se za vámi budu plížit jako vlk?“ ptal se nevěřícně beránka s mohutnými zahnutými rohy.

„Přesně tak,“ souhlasil trpělivě Vendelín, který si hověl na trávě před ovčínem a přežvykoval k svačině svou snídani. „Udržuj si od nás dostatečnou vzdálenost – nesmíš být ani moc blízko, ani moc daleko – a postupně nás naváděj, kam chceš, abychom šli.“

Hafan se podrbal zadní nohou za uchem. Pořád mu to nějak nelezlo do hlavy. „Ale jak vás mám někam vést, když jsem za vámi?“

„To je snad jasné, ne?“ bekl Vendelín. „Vždycky půjdeme směrem od tebe. Chceš, abychom zatočili doleva? Udělej pár kroků vpravo. Máme jít doprava? Oběhni si nás zleva.“

„Mně se to nezdá,“ pochyboval Kryšpín. „Vy se mi rozutečete,“ zamračil se na beránka.

Vendelín se na borderáka podíval jako na malé dítě. „Kryšpíne. Jsme ovce. Ovce drží pohromadě, to je naše zásada. Nikoho nenecháme samotného, a kdykoliv se něco děje, semkneme se do jednoho šiku. Pokud do nás nevletíš jako koule do kuželek, nemáš se čeho bát. A my také ne.“

Znělo to jednoduše. Možná až příliš. Držet si odstup. Mít trpělivost. Hlídat boky. Kormidlovat stádo – a především beránka – jako pramici na řece. To uměl, to pro něj nebylo nic nového. Hmm… „Tak to zkusíme,“ rozhodl se po krátkém zaváhání. Kdyby něco pokazil a Jackoule to viděla, tak by asi pukla smíchy. Ale cosi v jeho nitru se při pomyšlení na komandování stáda ovcí tetelilo nedočkavostí.

Za pokus nic nedá.

Vendelín souhlasně kývl, houpavě se zvedl na kopýtka a pokynul borderákovi: „Výborně, pojď za mnou. Budeme jenom tady na té malé loučce za ovčínem. Kdyby ti některá z oveček nedejbože utekla, nic se nestane, všude kolem je plot.“

A tak šli.

Zpočátku měl Kryšpín hroznou trému. Ten dusot kopýtek. Ta zavalitá těla. Ty rohy. Kdyby se do něj ovce pustily, asi by mu nezbývalo než s hanbou utéct do bezpečí – a to by bylo něco pro posměváčky. Hlavně pro tu mizernou potměšilou micku, která se právě vyhřívala na střeše kolny a tu a tam líně pošvihávala ocáskem. Ta na to vysloveně čekala. Ale přesto těch patnáct balíků vlny, rohů a kopýtek uhýbalo před jeho uhrančivým zrakem a opravdu šlo tam, kam si zamanul.

S každou hladce vykrouženou zatáčkou nabíral na sebejistotě. Projdeme tamtou brankou? No samozřejmě, vždyť ta tam na nás vyloženě čeká. Podívejme, strom. Obejdeme si ho jednou… dvakrát… pak změníme směr a obtočíme ho i obráceně, aby se nám nezamotala hlava. Díváš se, Jackoule, díváš? Tak teď něco uvidíš. Kryšpín přihnal stádo k nízkému plaňkovému plotu, který odděloval loučku od záhonků, na nichž si ovčák pěstoval různou zeleninu. Vyskočil nahoru a hnal stádo vpřed, zatímco balancoval jako chlupatý provazochodec vysoko nad propastí plnou ředkviček a rajčat.

Byl zkrátka ve svém živlu a už chápal, co se na tom Kubíčkovi tak líbí. 

Když se dostatečně vydováděl, nechal ovečky tam, kde byla travička nejzelenější a ozdobená žlutými kvítky pampelišek, a pyšně nakráčel před Jackouli. Ta pořád ležela na střeše dřevěného přístěnku, už se ale netvářila tak pobaveně jako na začátku představení.

„Tak co tomu říkáš?“ zeptal se Kryšpín a hrdě vypjal hruď.

Kočka na něj koukla svrchu, a to jak doslova, tak i obrazně. „Nebylo to zlé,“ připustila a okatě zívla. „Docela to ušlo… na začátečníka.“

Borderák se jen pousmál. „No tak. Přiznej to, mám prostě talent.“

„Talent možná máš,“ kývla Jackoule, „ale tohle všechno by ty ovce dokázaly i bez tebe, víš? Nebylo to nic těžkého. Zato kdyby si některá postavila hlavu, to bys viděl ten tanec. Jenže tě šetřily, protože si to nechtějí rozházet u Kubíčka.“ Pak se postavila, protáhla se a volným krokem se vydala směrem k sousedům. A přes rameno ještě prohodila: „Být to cizí ovečky, kterým bys nepadl do oka, to by byla jiná.“

Ale Kryšpín věděl svoje. Byl prostě dobrý. Jako vždy.

 

~~~

 

 „Kryšpíne! Strýčku Kryšpíne! Honem, vstávej! Tak se probuď, ty jeden línej... hnědej... No tak, budíček!“

Kryšpín, zmožený nečekaným dopoledním výkonem a přemírou zážitků, jen zabručel a převalil se na druhý bok. Je poledne, to slušně vychované bordery spí a nikdo by je neměl rušit, zvlášť když si nechávají zdát o ovečkách a pečlivě je počítají, jestli jim nějaká nechybí!

„No, jak myslíš. Já nechtěla,“ pronikl do psího spánku slabý hlásek, ve kterém lítost prohrávala předem rozhodnutý boj se zlomyslností. Z měkkých polštářků na tlapce povyjelo několik drápků ostrých jako jehly a přitiskly se na hnědé ucho.

„Jauvajs!“ vyjekl překvapený Kryšpín, který během jediného úderu srdce vyměnil sladké snění za nekoordinovaný let do výšky.

„Promiň, nedal jsi mi jinou možnost,“ usmála se spokojeně Jackoule, její pobavený výraz ovšem rychle zmizel. „Máme problém, strýčku Kryšpíne. V plotu vypadla jedna plaňka a sousedovic slepice se nám sem teď hrnou proudem. Musíš s tím něco udělat!“

„Cože, co?“ mrkal zmateně borderák, který se, chudák jeden, ještě tak docela neprobudil. „Co s tím mám jako dělat?“

„No musíš je vyhnat,“ informovala ho zavalitá kočka. „Jinak až se ovčák vrátí, nebude se stačit divit, jak to tady bude vypadat. Já ty kdákalice znám, to nejsou spořádané slepičky jako ty naše. Zaneřádí celý dvůr, roztahají kompost všude kolem a běda, jestli se dostanou na ovčákovu bylinkovou zahrádku. Ty by udělaly s majoránkou a tymiánem rychlý konec. Tak honem, šup šup,“ popoháněla Jackoule Kryšpína.

Ten konečně pochopil, co se po něm chce. Ano, teď přišla jeho chvíle! Tohle bude hračka. Vždyť co to je, zaplašit pár slepic, v porovnání s kočírováním stáda ovcí? Rázným krokem následoval micku, která ho provedla kolem stodoly až k místu poblíž ovčína, kde zela v plotě díra: jedna z planěk byla přelomená a otvorem ještě stále proskakovaly slepice, hezky jedna za druhou. Na malé ohrazené loučce jich byly už skoro dva tucty. A samozřejmě, že objevily kompost. A že se pustily do hledání pokladů v ovčíně. A že šmejdily, kde se dalo, a všechno hned nadšeným štěbetáním oznamovaly ostatním.

„No podívejte na to, oni házejí kopřivy na kompost, místo aby je nosili nám,“ stěžovala si jedna.

„Hele, já tady u zdi objevila tááákovouhle žížalu, no jen se podívejte,“ informovala pyšně druhá.

„Pomoc, pomoc, pomoc,“ ozývalo se poplašené kdákání z ovčína, „zapadla jsem tady za balíky sena! Vytáhněte mě ven… Hm, ale je tady útulno. A voňavo. Víte co, s tou záchranou nemusíte pospíchat.“

Kryšpín se rozkročil, vypjal náprsenku a hromově vyštěkl: „Tak co se to tady děje?“

Slepice se zarazily, jako na povel prudce zvedly hlavy a zvědavě si ho prohlížely. A pak… pak nerušeně pokračovaly v tom, co měly rozdělané, aniž by si hafana dál všímaly.

„Podívejte, dámy, rozpustíme to tady a půjdeme zase hezky domů, co vy na to?“ zkusil to pes ještě jednou. Se stejným úspěchem ovšem mohl promlouvat k záhonu krokusů.

„No jak myslíte,“ ušklíbl se zlověstně, nahrbil se a výhrůžným vlčím krokem zamířil k nejbližšímu drzému opeřenci. Slípka po něm loupla okem, ale dál zvědavě hrabala v trávníku a hledala červíky. Až když se Kryšpín dostal k ptákovi tak blízko, že se ho mohl téměř dotknout, zvedla kvočna hlavu a zeptala se upjatě: „Nechtěl by ses postavit jinam, habáne? Stíníš.“ A klovla ho do čumáku.

Borderák ucukl a zalapal po dechu. Tohle tedy nečekal. Zavrčel na ni a chtěl jí výchovně vyškubnout pár pírek, ona však jen prudce zamávala křídly a přeletěla ho. Jistě, ten let měl hodně daleko do majestátnosti orla nebo hbitosti vlaštovky. Vypadalo to spíš, jako by se do vzduchu vznesla rozklížená almara plná hrnců po babičce, Kryšpína tím ovšem dokonale zmátla. Tohle ovečky nedělaly! Prudce se ohnal za sebe, ale tam už slepice zase nebyla, s poděšeným zakdákáním totiž uskočila a psí čelisti opět sklaply naprázdno.

Tak tohle už bylo moc. Kryšpín běhal, štěkal, cvakal zuby, zkrátka řádil jako černá ruka… a přesto se mu nepodařilo vyhnat ani jednu slepici. Kdykoliv se k nějaké dostal na dosah, s divokým mácháním křídel mu uhnula a ostatní si dál hleděly svého. Jako by byl jen nějaká pouťová atrakce, kterou si ozkoušely, trochu se pobavily, ale už je nudí a teď by si raději daly nějakou tu žížalu na špejli, děkujeme mockrát.

Ze střechy stodoly to vše sledovala Jackoule. Seděla tam s ocáskem elegantně obtočeným kolem předních ťapek a ve tváři jí dlel neproniknutelný výraz profesionálního hráče pokeru.

Když už nebohý Kryšpínek sotva pletl nohama a bylo vidět, že je u konce svých bordeřích sil, seskočila na zem a opatrně se připlížila za jednu slípku, která zrovna studovala na kompostu něco nesmírně zajímavého ve zvadlých pampeliškách. Jackoule počkala, až bude kvočna pěkně v zákrytu s dírou v plotu, a hop! Skočila jí div ne na záda. Slepice táhle zakdákala, zatřepotala křídly… a vida, už byla zpátky u sousedů. Černobílá kočka o kousek ustoupila a s tváří neviňátka si zarovnala dalšího opeřence tak, aby po vyplašení proběhl dírou po chybějící plaňce. A tak pokračovala dál a dál. Občas se k nějaké neslyšně přikradla s oplácaným bříškem přitisknutým k zemi, jindy si ji naopak překvapivě hbitým poskakováním a sekáním drápků nejprve nastavila do potřebné pozice. Nakonec na loučce zbyla jen ona, stádo oveček a chudák Kryšpín, který tam ležel s vyplazeným jazykem a ne a ne popadnout dech.

Kolem ovčína zavládl klid. Přerušil ho až Vendelín, jenž váhavě přistoupil ke strhanému psovi a ňufnul do něj čumákem. „Kryšpíne, nerad s tím otravuju,“ začal opatrně, „ale vezmeš nás teď na pastvu? Poledne už je dávno za námi a my bychom si potřebovali natrhat travičku, ať máme co přežvykovat k večeři.“

Jenže hafan se netvářil, že by ovečkám vyhověl. Ležel tam, boky se mu zvedaly a klesaly jako kovářské měchy a funěl, až tím čechral srst Jackouli stojící opodál.

„Promiň… promiň… Vendelíne,“ vyrážel ze sebe Kryšpín s námahou, „ale to… asi… nepůjde.“

„Ale my musíme jít,“ zaprotestoval rohatý šéf stáda, které už začínalo za jeho zády nespokojeně pobekávat. „Máme hlad. My ovce máme totiž hlad skoro pořád. A některé dámy se starají o jehňátka. Z čeho asi tak pro ně udělají mlíčko, když nebudou mít dost šťavnaté travičky?“

„Jackoule… Jackoule vás… vás tam vezme,“ napadla borderáka jediná možnost. „Pro ni… to bude… hračka. Viď? Já si musím… chviličku… dáchnout.“

Kočka si uhladila vousky a skromně se pousmála. „No když si to přeješ, strýčku Kryšpíne, já se o to postarám. Tak pojďme, Vendelíne,“ obrátila se na beránka, „svolej stádo a můžeme vyrazit. Pastvina už čeká.“

 

~~~

 

Hřejivé sluneční paprsky jemně hladily stébla trávy na pastvině, jejíž zelený koberec se táhl ode vsi až k lesu, a odrážely se od kamínků, kterými byla vysypaná cesta, po níž právě klusalo stádo ovcí hnané zavalitou černobílou kočkou. Ovečky dodupkaly k chatrnému dřevěnému plotu, přeskočily přes nízké břevno a s chutí se pustily do hodování.

Jackoule se vydrápala na jeden z kůlů a spokojeně se usmála na Vendelína, který stál opodál s tlamou plnou trojlístků a pilně žvýkal. „Moc ti děkuji za pomoc,“ řekla mu polohlasem, aby ji ostatní zvířátka neslyšela. „Byla to prostě paráda. Netušila jsem, že to vyjde takhle dokonale.“

„Poděkuj spíš sama sobě,“ mrknul na ni beránek a s gustem si ukousl ze země další sousto. „Veškerou práci jsi odvedla ty. Já se jenom díval, ani jsem nemusel nijak zasahovat.“

„To je pravda,“ připustila Jackoule a jak tak seděla, vypadala opravdu jak koule. „Ale kdybys nevykopnul tu plaňku, nikdy bych tam ty slepice nenalákala.“

„Hele, a není ti toho Kryšpína aspoň trochu líto?“ zajímal se Vendelín. „On se opravdu snažil a na začátečníka má vážně talent. A co jsem slyšel, je to tvůj velký filmový hrdina. Proč jsi na něj tedy přichystala tuhle boudu?“

„Právě proto,“ vysvětlovala micka. „Na ten jeho nový snímek jsem hrozně zvědavá. A přece sem přijel proto, aby se na tu roli připravil, ne? Tak mu s tím pomáhám, i když to neví. Pasení bychom měli z krku, to si můžeme odškrtnout. Zítra s ním půjdu do lesa, „zabloudíme“ tam a potkáme rozzuřeného medvěda. S Michálkem, co žije tam v doupěti u mýtiny, jsem už domluvená. Ohromně se na to těší. Vsadím se, že takovéhle přednatáčecí soustředění Kryšpín ještě nezažil,“ prohlásila a zašklebila se způsobem, který ovládají jen kočky. Ty černobílé a hodně zlomyslné.

Dárek

Kubíček rozhodně nebyl žádný lenoch, žádný knedlík, co jen sedí doma za pecí a zvolna kyne. Miloval, když mohl nahánět ovečky po rozlehlých pastvinách, a okolní lesy znal tak dobře, že si v nich tykal se všemi srnkami a zajíci. Ale stejně tak měl rád i spánek. A to nejen takové to mělké odpolední zdřímnutí, ze kterého vás vytrhne zabzučení mouchy nebo slabé beknutí hlídaného stáda, nýbrž opravdový výlet do světa snů, z nějž vás má právo vyrušit pouze vůně vydatné snídaně.

Kdyby se za spaní rozdávaly metály, měl by jich Kubíček jako tříhvězdičkový generál. Ovšem toho květnového dne byl na nohou s rozbřeskem, hned jak sluníčko začalo svými prvními paprsky lechtat ovečky na čumáčkách. A žádný div. Vždyť dnes se slavily narozeniny a on se už nemohl dočkat, jak ovčáka překvapí!

Možná si říkáte, čím může takový borderák někoho obdarovat. To byl samozřejmě problém, nad kterým si Kubík lámal tu svou černobílou hlavu řadu dní, až se mu z ušisek kouřilo. Měl sice pár drahocenných pokladů, o které by se ochotně podělil, ale něco mu říkalo, že ovčák by moc neocenil ani tu morkovou kost, kterou si před půl rokem zahrabal u stodoly, ani voňavku z mrtvého krtka, již si on sám schovával na zvláštní příležitosti. Kdepak, musel vymyslet něco jiného.

Naštěstí mu s tím pomohla Sivka. Tahle přemoudřelá a tvrdohlavá ovečka s dlouhou stříbřitou vlnou nepatřila zrovna mezi Kubíčkovy oblíbenkyně – když vedl stádo doleva, ona chtěla jít doprava. Když potřeboval, aby ovce přidaly do kroku, mohli jste vzít jed na to, že se zrovna zálibně pustí do nějaké šťavnaté pampelišky a s tvrdohlavostí mezka se bude odmítat hnout. Ale za ten nápad na dárek jí byl borderák opravdu vděčný. Když se totiž před pár dny stádo stříhalo, rozšlápla ovčákovi jeho památeční dýmku. Nebyla to přitom jen tak ledajaká fajfka, nýbrž výstavní kousek s překrásnou černou hlavičkou, vyřezávanou troubelí a zahnutým náustkem. A teď byla na dva kusy.

V tu chvíli, kdy se to stalo, by Kubík zlotřilou Sivku nejradši nadšením oblízl. Už ví, co udělá: pořídí ovčákovi k narozeninám novou, přesně takovou! Nemohl se dočkat, jakou z toho bude mít jeho nejlepší přítel radost.

Musel to pochopitelně pořádně naplánovat. Takový borderák si nemůže koupit dýmku jednoduše jako vy nebo já, ale nebyl by to Kubíček, kdyby to nevykoumal. Mourovatá kočka Tygříska měla šikovné ťapičky, a tak mu připravila malý balíček s rozbitou dýmkou, jejž si mohl snadno připnout na obojek. Všudypřítomné a zvědavé vlaštovky, které si ovčákův dům vybraly za své letní sídlo, se poptaly v okolí a zjistily, kde by se dal takový nádherný dárek sehnat. Problém byl ovšem s penězi. Pochopitelně. Jako každý rozumný pes i Kuba věděl, k čemu ty mince a papírky slouží – například aby se jejich domácí ovčí sýr změnil na vepřové klobásy od řezníka. Sám však žádné neměl. Nikdy je nepotřeboval. Ale i s tím si věděl rady.

Obrátil se na straku, která statek často navštěvovala, zvědavě tam okukovala a nenechala si ujít žádnou příležitost, aby někoho nebo něco štípla. Zpočátku se samozřejmě trochu durdila.

„Myslíš snad, že kradu?“ ohradila se, když za ní Kubík přišel se svou prosbou.

„To ne,“ uklidňoval ji tenkrát borderák a šibalsky na ni mrkl. „Ale určitě tu a tam něco najdeš. Něco, co by pro lidi mohlo mít nějakou cenu. Víš přece, jakou mají slabost pro různé lesklé věci.“

Straka se zamyslela a poškrábala se drápkem na zobáku. „Hm... mám tam pár kulaťoučkých, blýskavých žlutých mincí. Ale ty si schovávám pro mladé, co nevidět vyletí z hnízda. Pak tři kousky červeného sklíčka, jednu lžičku... to se ti asi hodit nebude. Počkej! Včera se mi podařilo najít na poli náušnici, krásný kousek se zeleným kamínkem.“

„To bude ono!“ zajásal Kubík a radostí vyplázl jazyk skoro až na bílou náprsenku.

Straka mu slíbený šperk přinesla hned druhý den a opravdu byl nádherný. Zlato by sice potřebovalo přeleštit, ovšem umně broušený smaragd jiskřil jako hvězda na jarní obloze. Za něj by si mohl Kubík pořídit deset dýmek, jemu však stačila jedna. Důležité bylo, aby vypadala stejně jako ta, kterou ovčákovi rozlomila nevycválaná Sivka.

Zbývalo vyřešit poslední problém: přeběhnout přes tři kopce a dva potoky do města, koupit dýmku a zase se vrátit, a to dřív, než si ovčák všimne, že se mu na louce pase stádo bez bdělého bordeřího dohledu. Ale to by v tom byl čert, kdyby si Kubíček neporadil i s tím!

 

~~~

 

„Vstávej, ovčáku! Hola, venku už svítí sluníčko a čeká, až ho pozdravíš!“ funěl Kubík do ucha svému parťákovi zachumlanému do deky.

„Nech mě ještě spát, Kubíčku,“ zabručel vousáč a převalil se v posteli na druhý bok.

„No tak, honem z peřin!“ bafnul borderák, a aby dal svým slovům pořádný důraz, sevřel duchnu do zubů a stáhl ji na dubové parkety.

„Co blázníš, Kubíku?“ zívnul zeširoka ovčák a protáhl se, až to zakřupalo. „Vždyť je ještě hrozně brzy.“

„Ty jsi snad zapomněl, co je dneska za den,“ poznamenal Kubík. Pak vyskočil do postele a čumákem se snažil skulit spáče dolů. „Dneska přece jedeš na trh. Musíš toho spoustu prodat – a taky spoustu koupit. Hlavně pro mě. Tak hybaj, hybaj! Víš přece, že ten nový obojek už dávno potřebuji, a o kostičkách ani nemluvím.“

„Tak dobře,“ zabručel vytáhlý chlap, kterému po probuzení trčela rozčepýřená vousiska do všech stran. „Ty bys mě stejně nenechal spát, že ne?“

Takovou zbytečnou otázku nepovažoval Kubík za hodnou odpovědi.

„A zvládneš to tady, Kubíčku?“ strachoval se ovčák, zatímco se soukal do čerstvě vyprané kostkované košile, která voněla loukou a sluncem. „Budeš to tady mít celé na starost. Musíš vyhnat ovečky na pastvu – na horní louku, na té spodní už skoro nic nemají. Na poledne je ale zase vrať domů, aby si mohly přežvýkat oběd hezky ve stínu.“

„Já vím, já vím,“ obrátil Kubík oči v sloup a radši šel ovčákovi pro boty, které se mu kdovíjak ocitly přes noc v pelechu. „Nedělám to přeci poprvé.“

„Tentokrát toho ovšem budeš mít na práci víc,“ upozorňoval ho ovčák. „Tygříska má kotě, tak občas jukni, jestli něco nepotřebuje. A zatímco budu pryč, posbírej prosím na dvoře ty smrkové šišky a naházej je do košíku.“

„Neboj, já to zvládnu,“ zabručel Kubík.

„O tom nepochybuji,“ podrbal ho vousáč za ušima a kolem očí mu vyrašily veselé varhánky vrásek. „Proto tě tu nechávám – vím, že se na tebe mohu spolehnout. Tak se tady měj hezky a na všechno dohlédni. Já budu k večeru zpátky.“

Tak, to by bylo. Teď už jen počkat, až naloží svůj letitý traktůrek, nastartuje ho – což nebyla u toho bachratého modrého stroje tak jednoduchá záležitost jako u nových nudných vozidel – a Kubíček bude moci vyrazit. Všechno již měl se zvířátky domluvené. Ovečky odvede na louku jeho černobílá schovanka Jackoule, která měla na kočičí poměry ohromný talent na pasení. Vendelín se postará o to, aby jí stádo nedělalo problémy, a všechno budou ze vzduchu jistit vlaštovky a hlídat, jestli se náhodou nějaké jehně nezatoulalo. Jackoule sice měla srdce bordery, ale její nožky, ach běda, její nožky byly kraťounké jako špalíčky, takže stačila jen trochu vzrostlá tráva a chuděra neviděla dál než na pár kroků. Šišky pak posbírají ovečky během poledne a na Boculku, to nezbedné flekaté kotě, dohlédnou všichni, jak jen to bude možné.

Konečně bouchly dveře od traktoru, motor se s bafáním, kašláním a supěním rozběhl a ovčák vyjel ze dvora. A jen chvíli po něm ze statku vyběhl i Kubík.

 

~~~

 

Kubíček měl před sebou dlouhou cestu. Silnice se klikatila chvíli vlevo a chvíli vpravo, jak se vyhýbala rybníčkům, hájkům a nešikovně položeným kopcům. Ovšem on to vzal k cíli přímo, rovnou za nosem. Byl přece pes, tak se neztratí!

Inu, neztratil se, to je pravda. Jenže kromě toho, že byl pes a borderák a bůhvíco ještě, byl především Kubík. Takže jedno zdržení stíhalo druhé. Kdykoliv narazil na nějaký plácek voňavého mechu, musel se v něm slastně vyválet. Poblíž jednoho rybníka pomáhal přes cestu kachním jeslím. Nejdřív si chtěl všechna káčátka vyskládat na záda, aby je mohl vzít naráz, jenže nakonec je musel jedno po druhém opatrně přenést v zubech. Jinak si totiž dělala z jeho huňatých boků skluzavku: než si vysadil na hřbet druhé, to první se s nadšeným kvákáním svezlo po jeho ocasu na zem a hned se stavělo do fronty, aby si dalo repete. No zabralo to hodně času, to si jistě dovedete představit.

Největší zdržení však nastalo, když se šel napít k potoku. Jak tam tak chlemtal chladivou pramenitou vodu a dával si pozor, aby si u všech svatých nenamočil ťapky, zachytil podivný pach. Vonělo to jako ovečky, mělo to onen mírně štiplavý nádech zabalený do chomáčů vlny a vystlaný rozkvetlou loukou, ale bylo tam i něco jiného. Široký obzor a jarní déšť a hustý les... zkrátka věci, které u žádného stáda ještě nikdy necítil. Co to asi může být? Jenže ať je to, co je to, on má přece úkol. Musí do města ovčákovi pro dárek. Když se teď zaběhne, třeba to nestihne a bude po překvapení.

Ale vždyť má času ještě dost, trh bude končit až večer a do té doby by Kubík dokázal doběhnout tam a zpátky třeba čtyřikrát...

Zatímco se rozvážný borderák takto dohadoval sám se sebou, ani si nevšiml, že ho nohy už dávno nesou pryč od jeho původního cíle. Ovšem nelitoval. Když vyběhl na vrchol kopce a podíval se do zeleného údolí, jež se pod ním rozprostíralo jako otevřená dlaň, naskytl se mu nádherný pohled. Pokojně se tam páslo stádo muflonů. Berani s obřími zakroucenými rohy dávali pozor na sotva odrostlá mláďata skotačící po louce a kousek opodál ležely muflonice, přežvykovaly a družně klábosily. Být Kubík malíř, hned by roztáhl plátno a snažil se tuhle chvíli zvěčnit. Jenže jelikož byl pes a barvy si nechal doma, svalil se aspoň do jetele a zasněně si představoval, jaké by to bylo, mít takovéto překrásné stádečko na pastvině u statku. Jak by ta úžasná zvířata vodil na louku a k vodě, na večer by je zaháněl do ovčína – nebo by to snad byl muflonín? – a v zimě by si s nimi vyprávěl o divoké přírodě a mracích běžících oblohou…

Jak tak pozoroval tu idylku dole pod sebou, začaly se mu klížit oči a než se nadál, usnul jako poleno. Jako unavené, černobílé poleno. Nedivte se mu, bylo toho na něj moc.

Když se probudil, sluníčko už dávno dokončilo svůj namáhavý výstup do nadhlavníku a teď zvolna spokojeně klesalo k horám, které se rýsovaly na obzoru. U všech bahnic a beranů, Kubíček zaspal!

Rychle vyskočil na nohy, rázem čilý jako rybička. Když si pospíší, možná to ještě stihne! Pečlivě zavětřil na všechny strany, aby se zorientoval, a pak vyrazil plnou rychlostí přímo k městu. Honem, honem, Kubíku! Nohy se míhají v dlouhých skocích, z vyplazeného jazyka odkapávají sliny, oči se upírají do dálky. Je to boj kdo s koho. Borderákovy dlouhé nohy ukrajují vzdálenost závratným tempem, s každým krokem a skokem se však zároveň zkracuje i čas, jenž zbývá do okamžiku, kdy se přes výlohy přetáhnou víčka rolet a obchůdky půjdou spát. Chudák Kuba se snaží nevnímat, že ho píchá v boku, hlava se mu motá a nohy se mu začínají plést, jako by chtěly vytvořit podivnou chlupatou vánočku. Běží, běží. A s každou kapkou energie, kterou za sebou nechá na cestě, běží ještě usilovněji.

Stihl to.

Prodavač právě odemykal kasu a pomalu se chystal spočítat denní tržbu, když tu se rozrazily dveře jeho vetešnictví, zvonek nad nimi se splašeně rozezněl a dovnitř se jako velká voda vhrnul zadýchaný Kubíček. Pes došel mírně nejistým krokem doprostřed místnosti lemované skříňkami a regály, v nichž bylo vystavené zboží všeho druhu, svalil se a unaveně si odfoukl.

Obchodník udiveně pozvedl huňaté obočí, poškrábal se na baňatém nose a vysoukal se zpoza pultu. Rozvážně se dokolébal ke vchodu, otevřel dveře – mnohem opatrněji než prve Kubík – a vystrčil hlavu na ulici. Podíval se nalevo, napravo a ještě jednou vlevo, to asi pro případ, že by mu předtím něco uteklo. Když neviděl nikoho, kdo by se sháněl po zadýchaném černobílém poděsovi, pokrčil rameny a vrhl pohled na borderáka, který se mu rozplacatil na dlaždičkách a s doširoka otevřenou tlamou funěl jako kovářský měch. A slintal. Kulatý prodavač se tím ovšem nenechal vyvést z míry. Vzal jen z jedné vitríny kameninovou misku, naplnil ji vodou a postavil ji před psa, který do ní okamžitě zabořil tlamu a jal se chlemtat. Tentokrát bylo Kubovi jedno, že cáká všude kolem a má vodu na tlapkách, hlavně že ji měl i v břiše. Alespoň většinu.

„Kde ty ses tady vzal, brachu?“ zabručel muž a podrbal Kubíka za ušima. Ten po něm loupl pohledem, zkroutil krk, aby si zuby dosáhl na váček visící od obojku, uvolnil ho a hodil obloukem na pult. Pak se postavil na zadní, předními se opřel o desku, ohlédl se na prodavače a ostře štěkl.

„Copak, něco jsi mi přinesl?“ podivil se majitel krámku. S mírným zafuněním se zasoukal zpátky do úzkého prostoru za kasou, pak si nasadil brýle a sáhl po plátěném pytlíku. Kubík jej napjatě pozoroval. Obchodník rozvázal tkaničku, kterou Tygříska umně zauzlovala, a vysypal před borderáka obsah balíčku. Nechápavě se na něj podíval.

„Hm, hezké, hezké,“ přetřel si rukou pleš. „Ale co s tím mám jako dělat?“

Kubík mu čumákem přisunul oba kousky dýmky, pak vzal do zubů náušnici a významně s ní zakýval sem a tam.

„Víš, že je ta dýmka rozbitá, že ano?“ chtěl se ujistit prodavač, zatímco si prohlížel řezby na troubeli.

Kubík obrátil oči v sloup. No řekněte, měl tohle zapotřebí? Dotčeně si odfrkl, jako že to dá rozum, že to ví. Proto tady přece je, ne? Položil náušnici a trpělivě se podíval na muže natěsnaného za pultem. Počkal, až po ní vetešník natáhne ruku, a pak znovu bleskurychle popadl šperk do zubů. A opět se významně podíval na dýmku a zamával muži před očima tím kouskem zlata, jenž po okolních zdech házel malilinkatá zelená prasátka.

O co by to bylo jednodušší, kdyby ten dvounožec uměl borderovsky!

Prodavačova široká tvář se náhle rozjasnila. „Už vím! Ty chceš koupit novou dýmku a zaplatíš mi tou náušnicí, že ano?“

No konečně! Kubík souhlasně štěkl. Předsevzal si, že už nikdy se nebude ovečkám posmívat za to, jak jsou hloupé. Jednat s lidmi je ještě obtížnější než s rozespalým jehnětem.

„Tak počkej, pejsku,“ usmál se majitel obchodu povzbudivě. „Myslím, že mám ve skladu jednu dýmku, která vypadá skoro stejně jako tato. Poctivá ruční práce, žádný strojem opracovaný šunt vyrobený bůhvíkde. A ta náušnice, ta se bude manželce rozhodně líbit.“ Hned nato odspěchal do zadní místnosti, kterou používal jako sklad. Chvíli se z ní ozývalo různé šoupání, rachtání krabic a dokonce i tlumené klení, vše ale nakonec završil vítězoslavný smích.

„Mám tě, mrško!“ zvolal prodavač a v příštím okamžiku se už hrnul ke Kubíkovi. V dlani svíral drobnou, ovšem krásně zdobenou krabičku z černého kartonu. „Něco takového sis představoval, hafíku?“ zeptal se borderáka a sejmul víčko.

Dýmka byla naprosto dokonalá. Vypadala jako sestra té ovčákovy – jen byla pochopitelně nová. Kubíkův ocas vystřelil v chlupaté spirále k nebesům a prudce se rozkýval ze strany na stranu.

„Budu to brát jako ano,“ pousmál se muž laskavě. „Tak já ti ji zabalím zase do toho tvého váčku, ten ti takhle připnu k obojku... no vidíš, a je to. A přijď zas!“ Pak už jen podrbal Kubíka za ušima, podržel mu dveře a pes se rozběhl zpátky domů jako namydlený černobílý blesk.

Borderákovi však stačil jediný pohled na slunce a bylo mu jasné, že to na statek nikdy nemůže stihnout před setměním. Čas se krátil, stíny se prodlužovaly a ovčák již jistě nakládal valník zapřažený za traktůrkem a chystal se k návratu.

Co dělat? Co si jen počít? Takový skvělý plán to byl. Mohl ovčákovi přichystat ohromné překvapení a teď přišla veškerá jeho snaha vniveč.

Ne! Přece se nevzdá! Ne, když už se mu to skoro podařilo! Mysli, Kubíčku, mysli!

Rozhlédl se ulicí… a hned věděl, jak to udělá.

U chodníku právě zastavilo auto, solidní tmavě modrý stroj, ze kterého vystupoval postarší manželský pár. Kubík na nic nečekal. Přiskočil k nim, jemně, avšak nesmlouvavě se protáhl kolem ženy s kaštanovým přelivem, která už stála na chodníku, a vmáčkl se na místo spolujezdce.

„Vy jste moje spása,“ vyštěkl a uvelebil se na sedáku. „Musíte mi pomoct. Když nebudu doma do večera, nestihnu připravit ovčákovi překvapení a on bude zklamaný. Vezmete mě domů?“

Vrhl prosebný pohled na šedovlasého muže v proužkované košili, jenž dosud seděl za volantem. Ten na něj chvíli zíral s otevřenou pusou… načež se rozesmál na celé kolo.

„Zdá se, Julie, že jsme se právě stali obětí únosu,“ oznámil vesele své manželce, která jen nevěřícně kroutila hlavou. „Ještě tak vědět, co po nás ten černobílý fešák vlastně chce.“

Hrome, copak tu nikdo neumí po našem? zaláteřil v duchu Kubík.

„Určitě bude chtít za páníčkem,“ poznamenala žena, sklonila se k borderákovi a pohladila ho po hlavě. Ten souhlasně kývnul a drknul čumákem řidičovi do ruky, aby už konečně jeli.

„Asi má naspěch, chudák,“ souhlasil muž. „Jenomže odkud může být?“

„Podívej se, jestli nemá známku,“ poradila mu jeho choť, zatímco dál vískala Kubíčka po jeho lesklé srsti. „Já si nechala brýle v tašce.“

„Počkej, něco tu je…“ bručel stříbrovlasý muž, zatímco zblízka studoval borderákův obojek. „Aha, mám to. No, to ses docela zaběhl, chlapče, taková dálka… Tak co, máme tě odvézt domů?“

„Ano, prosím, ano, ano! A hlavně rychle!“ říkal Kuba celým svým tělem, od uší až po konec ocasu plandajícího ven z auta. Tomu musel porozumět úplně každý.

„No tak dobře,“ kývl řidič a otočil klíč v zapalování. „Držte si klobouky, psí expres právě vyráží.“

Za půl hodiny už byli u statku. Kubík dostal na rozloučenou poslední podrbání za ušima a hned se hrnul k domu. Z loučky pod garáží slyšel tlumené pobekávání, ale ovčák tu ještě nebyl. Hafanovi spadl kámen ze srdce. Sláva, takže to stihl! Pravidelné pufání traktůrku zaslechl až ve chvíli, kdy dával do proutěného košíku poslední šišku, jichž se na dvoře povalovalo vskutku požehnaně; měly je sice přes poledne posbírat ovce, ale na ty rohaté, bečící, vlnou obrostlé žaludky zkrátka není spoleh.

Ovčák se svým letitým mechanickým spřežením zacouval ke garáži. Tam již seděl Kubík, rytmicky bušil ocasem do udusané hlíny a v zubech svíral nenápadný plátěný váček.

„Ahoj kamaráde,“ pozdravil psa vytáhlý vousáč, zatímco vystupoval z traktoru a protahoval si záda. „Tak jak jste to tady zvládli?“

Borderák k němu přihopsal dvěma rozvernými skoky, znovu se posadil a látkový pytlík vtiskl muži do dlaně. „Jsem rád, že jsi zpátky, ovčáku. Tady pro tebe něco mám. Otevři to.“

Chlap se zmateně podíval na balíček ve své ruce. „Co to je?“

„Překvapení. Otevři to. Tak to otevři,“ opakoval netrpělivě Kubík a přešlapoval předníma nohama, jako by ho pálila zem.

Karton slabě zavrzal a vzduchem se rozlinula slabá vůně hoblin, jimiž byla krabička vystlána. „To je… to je nádhera!“ hlesl ovčák při pohledu na novou dýmku. „Kdes ji vzal? A čím jsem si ji zasloužil?“

„To je přece dárek k narozeninám,“ vystrčil pes svou náprsenku.

„Jenže, Kubíčku,“ obracel dlouhán fajfku v rukou a kochal se pohledem na tu vyřezávanou krásu, „víš, že narozeniny máš dneska ty, a ne já?“

„Já vím,“ usmál se doširoka borderák po psím způsobu a šibalsky zastříhal ušima. „Právě proto to je překvapení, ne?“

Ovčákovi se dojetím sevřelo hrdlo a zvlhly mu oči. „Já pro tebe ale také něco mám,“ řekl po chvíli a sundal z valníčku cosi podlouhlého převázaného červenou mašlí. „Všechno nejlepší, Kubíku.“

Hafan se na balík vrhnul, jeho nos mu totiž okamžitě prozradil, co se pod tím voskovaným papírem ukrývá: obří kost! To je překvapení přesně podle jeho gusta. Velké a křupavé!

Tak tam seděli vedle sebe na zápraží, Kubíček chroupal kost a ovčák pobafával z nové dýmky. Společně pozorovali rudé slunce zapadající za obzor a poslouchali dusot kopýtek malých beránků, kteří se proháněli kolem ovčína.

Tohle je lepší než stádo muflonů, pomyslel si borderák. A měl pravdu.

 

Čertík, Lyska a Muška

Mohl to být dokonalý první den bordeřích prázdnin, jen kdyby ho nekazila ta moucha. Po šmolkově modrém nebi se proháněli nadýchaní beránci, vzduch ještě pořád voněl po svěží ranní přepršce a mírný větřík pohupoval sem a tam stébly trávy se stříbřitě ochmýřenými klásky, takže úbočí kopce z dálky vypadalo jako vlnící se moře. Jenže jakmile se Kubíček uvelebil ve stínu vzrostlého jasanu, objevila se ona, bzikalka jedna otravná. Psovi nevadilo ani tak to její soustavné poletování kolem jeho uší, dokonce se dokázal smířit i s tím, jak se mu rozhodla tančit po nose vždycky ve chvíli, kdy se ho zmocňovala sladká dřímota. Jenže byla užvaněná až běda. A to bylo k nesnesení.

„Odkud ses tu vzzzal? Tebe jsem tu ještě neviděla,“ kroužila zvědavě kolem Kubíka. „Co ty jsi zzzač? Ty jsi nová ovečka? Nebo snad beránek? Srnka? Promiň, mně vy čtyřnožci připadáte všichni naprozzzto stejní.“

„Ne, jsem pes,“ odpověděl trpělivě borderák a jeho oříškové oči obdivovaly stádo pasoucí se opodál. Bylo nádherné, očividně se tu všem dařilo. Kuba ani nedokázal rozeznat, které bahnice mají boky široké kvůli tomu, že čekají jehňata, a které jen odvádějí příkladnou práci při sekání trávy. No prostě krása.

„Víš to jizzztě?“ bzučela dál moucha a sedla si mu na čumák. „Jsi huňatý jako ovce. Voníš jako ovce. A dokonzzze i… počkej…“ olízla mu černý nos sosákem, „no jo, dokonzzze i chutnáš trochu jako ovce.“

„To ti náhodou můžu vysvětlit,“ podrbal se Kubík rozpačitě za uchem. „Před chvílí jsem totiž…“

„Nebav se s tou otravou a dávej pozor,“ zabručel nevrle druhý borderák, který s ním držel pod stromem hlídku. „Tamhle ti jedna skupinka míří k akátům, copak to nevidíš?“ Tenhle pes měl podobně černobílý kožíšek jako Kuba, ovšem kolem čumáku a očí mu už prosvítalo pár šedivých chlupů. Ale i když byl výrazně starší, na jeho drobném, šlachovitém těle nebyl jeho věk nikterak znát.

Kubík vystřelil jako chlupatý šíp, zahnal příliš zvědavé ovce k ostatním a během okamžiku byl zpět. Černá okřídlená zvědavka už na něj čekala.

„Tak pezzz, říkáš?“ zajímalo ji, zatímco si to štrádovala po úzké bílé lysince, která se borderákovi vinula od čumáku až na čelo. „A co tady na pazzztvině děláš? Já myslela, že vám šelmám tráva moc nešmakuje, že jste zzzpíš na maso.“

Chlupatý hafan jí chtěl odpovědět, ale dlouhé stéblo, které si právě ukousl, se mu přilepilo na jazyk a on se jej marně snažil zbavit.

„Počkat, já už azzzi vím,“ zabzučela nadšeně moucha. „Že vy si tu vybíráte, co si dáte k večezzzi? Jako v těch zzzuši restauracích, kde si ukážete na rybu a oni vám ji na počkání udělají, aby byla co nejčerzzztvější? To já si radši nechávám jídlo pěkně ulezzzet, ale každému podle jeho guzzzta.“

„To ani náhodou,“ ohradil se Kuba. „Já a tady Matýsek tu pracujeme.“

„Podesáté ti opakuji, ať mi tak neříkáš,“ loupl po něm nakvašeným pohledem starší borderák. „Jmenuji se Pes Mates a nijak jinak. A pracuji tady jenom já. Ty tu jsi akorát na dovolené – a podle toho to také vypadá. Hele, tam u hřebenu ti jich zase pár utíká. Ale já se o to postarám. Co si jeden neudělá sám…“ zavrčel a odklusal úsporným tempem, jímž jistě dokázal hlídat to obří stádo celý den.

„Dovolená?“ zajímala se moucha a přistála Kubíkovi na pacce, kde nejspíš našla něco velice zajímavého. „Co to je dovolená? To je nějaká zzzpeciální psí věc? Něco, při čem se leží na louzzze a kouká na ovečky?“

„Tak nějak,“ souhlasil pes a vychutnával si jemný vánek čechrající jeho dlouhé chlupy na zádech. „Můj ovčák sice chtěl původně jet někam k vodě, ale já mu vysvětlil, že pod hladinou se ovečky pasou hrozně těžko. A přece nepojedeme někam, kde žádné nejsou, to by nebyla zábava! Tak jsme si nakonec našli tohle. Já se tu proběhnu, seznámím se s novým stádem a ovčák si mezitím odpočine. Leží tamhle opodál opřený o strom, ten s tím kloboukem se širokou krempou staženým do čela a s dýmkou v zubech.“

„Jo, toho už zzznám,“ přelétla moucha na druhou ťapku. „Přátelský chlapík. Jenom jsem se mu přiletěla předzzztavit a hned si chtěl plácnout.“

„Jo, to je celý on,“ souhlasil roztržitě Kubík a zadíval se na stádo. Pes Mates zmizel za mírným kopečkem, jenže už se za ním nevynořil. Kam se poděl?

Borderák se rozhlédnul a zvažoval situaci. Ovčák si dopřával zasloužený odpočinek, tak ho nechtěl rušit. Ale něco udělat musel. Jednoho statného berana totiž zaujalo cosi na hřebeni kopce a dva tucty bahnic i s jehňaty se ho rozhodly následovat. Hrozilo, že co nevidět zmizí z dohledu, a kdo ví, co by pak mohli natropit za neplechu.

„Já jsem náhodou hrozzzně ráda, že jste se objevili zzzrovna tady,“ bzikla spokojeně moucha a jala se koštovat jakési haraburdí, které se nalepilo hafanovi na nohu. „Je tady hrozzzná nuda, celý den jen tak poletovat a… jéééj!“ vykřikla, když pes vyrazil tryskem do svahu a ji tím vyhodil vysoko do vzduchu. „Nezzzdvořák… ještě jsem ani nedosvačila.“

Kubík její hudrování už ovšem neslyšel. Pádil hustou trávou, která mu místy dosahovala až na bílou náprsenku, a širokým obloukem se blížil k ovcím, které již stály na vrcholu a kochaly se z něj pohledem po okolní krajině. Zdálo se, že váhají, a jakmile borderák docválal na hřeben, zjistil důvod. Druhá strana kopce vypadala, jako by si ji nějaký obr spletl s kyblíkem zmrzliny a s chutí se do ní pustil lžičkou o velikosti menší salaše. Po nepravidelně seříznutém úbočí, které padalo asi deset metrů dolů, sice vedlo několik steziček, jež by zkušení kamzíci jistě považovali za pohodlné dálnice, ovšem zlenivělým ovcím se do podobných kaskadérských kousků pranic nechtělo. Navíc ačkoliv se říká, že za humny je tráva vždycky zelenější, tady to rozhodně neplatilo. V opuštěném lomu dělalo rozpraskaným balvanům společnost jen pár zakrslých křovisek.

A přesto tam ten malý houf stál a nedokázal se rozhodnout. No, co byste chtěli. Ovce.

Borderák zvolnil, aby ty huňaté rozumbrady nevyplašil a nezahnal ze srázu dolů, a obezřetným krokem se k nim přiblížil.

„Tak dobrá, panstvo,“ oznámil klidným hlasem. „Doufám, že jste se vynadívali dosyta, a teď zase půjdeme na louku za ostatními, co vy na to?“

Ovečky si rozpačitě vyměnily pohledy, až se beránek jakožto jejich vůdce osmělil a zeptal se: „A kterým že směrem to je?“

Kuba jen otočil oči v sloup. „Tam, kde je zeleno. A odkud se ozývá bekot zbytku stáda. Tamhle… No dobře,“ povzdechl si, „já vás tam zavedu. Všichni hezky do chumlu a jdeme.“

Nasadil poměrně ostré tempo, ale ovce cupitající před ním si nijak nestěžovaly. Už se jistě těšily, až se svým dobrodružným výletem pochlubí ostatním. Za chvíli již byly všechny pohromadě a zadýchaný pes se mohl vrátit zpátky pod jasan a v klidu si tam odpočinout. V klidu? Inu…

„No páni,“ rozbzučela se mu nadšeně u ucha moucha. „To vypadalo úžasně! Ale musí to být hrozzzná otročina, běhat celý den tam a zzzpátky, tam a zzzpátky, ne? Já bych si asi křídla umávala, a stejně bych sem nedostala ani jednu ovečku. To se na dovolené vždycky takhle namakáš?“

„Vždyť tohle přece není žádná dřina,“ namítl Kubík, marně se snaže pochopit, o čem to ta hlupačka mluví. „Jsem na čerstvém vzduchu, protáhnu si nohy, porozhlédnu se po okolí… Všimla sis, jak je tady krásně? No jen se sama podívej. A víš, jak mi pak chutná večeře? To si ani nedokážeš představit. Schválně se zeptej tady Matýska, ten ti to jistě potvrdí,“ pokynul hlavou k postaršímu borderákovi, který se znenadání vynořil z vysoké trávy.

Ten po něm jen blýskl ostrým pohledem a zavrčel: „Pes Mates. Pes Mates, pamatuj si to!“ Pak se svalil k nim pod jasan, ztěžka si odfoukl a zadíval se na stádo. „Hmm… Takže jsi je přivedl. Dobrá, dobrá. Já věděl, že je na tebe spolehnutí.“

„A kde jsi vlastně byl, Matýs… Pse Matesi?“ zajímal se Kubík a přetočil se vleže na záda, aby se trochu ochladil ve zbytcích rosy. I když by to nikdy nahlas nepřiznal, při tom běhu do kopce a zpět se trochu unavil.

Menší z dvojice hafanů se drobátko ošil. „Inu, všiml jsem si, že tam v hájku pod loukou je… Viděl jsem tam… Prostě jsem byl zapotřebí jinde. Tak.“

Tón jeho hlasu sice dával najevo, že se o tom nehodlá dál bavit, ovšem rozjetá muší zvědavost se nemohla nechat takovou drobnou překážkou zastavit. „A co to bylo zzza důležitou věc, že zzz toho máš mastnou hubu? Musel jsi zzzachránit topící se jitrnici nebo pomoct bůčku v nesnázzzích?“ ptala se s upřímným zájmem. Zřejmě tajně snila o tom, že se jednoho krásného dne k něčemu podobnému také nachomýtne.

„Ona ještě nezmizela?“ zamračil se Pes Mates. „Tady se pracuje, civilové tu nemají co pohledávat.“ Pak se zamyslel a pokračoval: „No dobře. Když to musíte vědět, zaslechl jsem z hájku pod loukou nějaké zvuky. Běžel jsem se tam podívat, kdo to tam tropí neplechu. Utábořila se v něm parta výletníků. Tak jsem jim vysvětloval, že se mají chovat slušně, nedělat randál, nerozdělávat oheň, nekrmit ovce...“

„A jak ta przzzednáška dopadla?“ chtěla vědět moucha.

„Ano, jak dopadla?“ přidal se Kubík. „To totiž pořád nevysvětluje tu mastnotu na čumáku.“

„Jak asi?“ pokrčil rameny Mates a schválně se zadíval na pasoucí se ovečky, aby se vyhnul pohledu svých posluchačů. „Začali mi nabízet svačinu.“

„Úplatek?“ vyvalila moucha stovky svých očí.

„Ale kuš,“ odbyl ji malý borderák. „Nerozuměli mi ani slovo, tak si mysleli, že jim za kus salámu zapanáčkuju.“

„A co ty?“ pousmál se Kuba, jenž již tušil, jak celé vyprávění dopadne.

„No dovol,“ ohradil se Mates. „Jsem hrdý a samostatný pes, profesionální pasák ovcí a certifikovaný hlídač dobytka! Nebudu nikomu dělat šaška za plátek šunky!“ Odmlčel se a pak o něco tišším hlasem pokračoval. „Ale když vytáhli buřta... vy byste taky neodolali.“

Kubíkovi se podařilo zachovat kamennou tvář, ovšem moucha se smíchy rozškytala, až se neudržela ve vzduchu a padla Matesovi přímo na ten mastný nos.

„Tady já nebudu,“ prohodil koutkem úst nakvašený pes, postavil se na nohy a otřepal se. „Jdu dohlédnout na ovce. A až se vrátím, ať je ta bzučivka pryč, nebo se neznám!“ A odklusal směrem k ovcím, které takto z dálky vypadaly jako maličkaté obláčky brázdící širé zelené nebe.

Kuba s mouchou chvíli pozorovali bílý prapor Matesova ocasu, jenž se od nich vzdaloval, až docela zmizel za stohlavým stádem.

„To je ale mrzzzout. Co ho tak bere?“

„Nemůžeš se mu divit,“ zastal se Kuba svého kolegy. „Pasení ovcí, to není jen pobíhání po stráni a dovádění na louce. Je to obrovská zodpovědnost. Co kdyby se nějaká zaběhla?“

„To by přezzze nebyla žádná tragédie,“ mávla ledabyle křídlem černá kecalka. „To jsem už zzzažila. Stalo se to na protějším kopci, tamhle zzza tím údolím. Pásly se tam krávy. Mohlo jich být tak padesát. Co ti budu povídat, prostě muší hozzztina.“ Popoletěla, přistála Kubíkovi za límcem, a zatímco se jako dobrodruh v džungli prodírala jeho hustou srstí, pokračovala ve vyprávění. „Dala jsem se tam do řeči s jednou jalovičkou. Vyprávěla jsem jí o okolním světě a ona ho hrozzzně moc chtěla vidět. Tak jsme počkaly, až se nikdo nedíval, a vzzzaly jsme roha. Chvíli jsme se potulovaly po okolí, ale pak nás chytili. Já uletěla, jenže chudinka Jituš skončila v cele předběžného zzzadržení.“

Borderák, který si do této chvíle roztržitě kousal drápky, náhle zpozorněl. „U všech všudy, co jste provedly?“

„Ale ne, nezzzabásli ji,“ vysvětlovala moucha. „Pár lidí se ji snažilo chytit: lasa, klacky, dokonce honák na koni... no scéna jako zzz kovbojky. Když ji konečně dostali, odvedli ji na policii, protože kam také jinam, viď? Jenomže tam nevěděli, co si s ní počít. A cela byla jediné místo, kam se ta stračena vešla. Měli tam taky zzzrovna jednoho kapsáře. Ten se panečku divil, koho mu to vedou zzza spolunocležníka,“ rozchechtala se, až se převalila na záda. Když se uklidnila, pokračovala: „Já tuhle hizzztorku prostě zzzbožňuju. A je fakt pravdivá. Takže vidíš, zzzaběhnutí není žádná hrůzzza. Někdo se zzztratí, no a? Však on se zzzase najde.“

Kubík zvážněl. „Ona to ale není pokaždé taková legrace. Ta kravička měla štěstí – nic se jí nestalo, za chvíli byla zase doma a navíc tam s sebou měla i tebe. Jenže pro ovečky to je mnohem horší. Ony nejsou stavěné na to, aby někde bloudily o samotě. Bojí se, stýská se jim po ostatních a něco by jim mohlo ublížit. Proto tady jsme my, abychom na ně dohlíželi a starali se o ně.“

Moucha zamyšleně sklopila zrak a pod jasanem se rozhostilo ticho… toho dne nejspíš úplně poprvé.

 „Aha,“ bzikla po chvíli. „Vidíš, to mě vůbezzz nenapadlo. Asi bych měla zzza Jituš zzzaletět a omluvit se jí, že jsem ji do toho uvrtala. Hele, a když už o tom mluvíme, egzzzistujte i opak zzzaběhnutí? Něco jako přiběhnutí?“

„A to by mělo být jako co?“ zeptal se opatrně Kuba.

„No jako když se ti vrátí stádo větší, než bylo původně,“ vysvětlovala moucha.

Borderák se podrbal za uchem. „Inu, to se stává,“ připustil. „Třeba jednou jsem hnal ovečky kolem statku, kde měli na dvoře přivázanou kozu. Taková strakatá potměšilá mrcha to byla. Když nás viděla, přežvýkala provaz, přeskočila plot a vydala se s námi na pastvu. Bylo z toho docela pozdvižení, ale všechno dobře dopadlo: koza se nažrala a plot zůstal celý.“

„Tentokrát to je ale nějaká divná kozzza,“ poznamenala černá bzučilka. „Jen se podívej.“

Kubíček se zahleděl naznačeným směrem. Plnou rychlostí se odtamtud hnalo stádo, za kterým se tu vlevo a tu vpravo objevovala černá psí hlava, to jak Pes Mates kormidloval ovce mezi řídkými křovisky. A uprostřed toho všeho dupotu a funění cupitala s vyděšeným pohledem…

 „Hola, kolego!“ zvolal vesele Kuba. „Copak nám to sem ženeš? Ta se také pásla na louce?“

„Tak už dost, prosím. Zastavte. Já už nemůžu,“ žadonila plavovlasá žena, které na zádech poskakoval batoh a v náručí trochu zmateně poštěkával malý psík. „Slibuji, že si už nikdy nebudu zkracovat cestu po louce, jen mě pusťte.“

Oba borderáci společně zastavili obří houf ovcí a zadýchaná turistka se jako ve snách protlačila ven z toho chumlu natěsnaných těl.

„To od tebe byla moc pěkná rošťárna, Matýsku. Takovou bych od tebe rozhodně nečekal,“ smál se Kuba. „Počíhal sis na ni se stádem, nebo jsi ji do něj nějak nalákal?“

„A to se říká, že starého psa novým kouskům nenaučízzz,“ přisadila si moucha.

„Třesky plesky,“ zabručel malý borderák a vrhnul temný pohled na ženu, malátným krokem mířící k ovčákovi. „Prostě nám stála v cestě, zatímco jsme běželi zpátky, a nebyl čas probírat, kdo k nám patří a kdo ne. Ty, mladej, ty mi pomůžeš zahnat stádo domů. A ty, bzučivá, ty radši zmiz, ať už tě tu nevidím.“

„Co jsem zzzase udělala?“ zatvářila se muška ublíženě. Nebo to tak alespoň vypadalo, jenže u mouchy nikdy nevíte.

„Jenom nás rozptyluješ. V jednom kuse tady mlaďochovi hučíš do uší a on si pak kvůli tomu ani nevšimne, že se blíží boží dopuštění,“ odsekl Mates a hned běžel rovnat ovce pro další část cesty.

„A hrome,“ hlesl Kubík při pohledu na černá mračna valící se od západu jako smečka vlků, vrhající se na nic netušící nebeské beránky. „Tohle bude panečku pořádná bouřka. Radši se někam schovej, muško, aby tě to nespláchlo. Snad se ještě někdy uvidíme,“ rozloučil se rychle a hned odspěchal k ovečkám, které se ustrašeně mačkaly, jako by žádná z nich nechtěla stát na kraji. Už se nemohly dočkat, až konečně vyrazí do ovčína, kde budou v bezpečí. Déšť by jim až tak moc nevadil, jejich vlněné kožichy si s takovou drobnou lapálií dokázaly hravě poradit, ovšem oslepující záře blesků bijících všude okolo a dunivé rachocení hromů, to bylo pro ty vyplašené dušičky už moc.

Oba borderáci zkušeně vytvarovali ze stáda pochodovou formaci, ovčák ostře hvízdl a všichni se svižným poklusem vydali dolů z mírného svahu, kde na ně čekala přívětivá střecha salaše.

Stihli to jen tak tak. V ten moment, co stádo vběhlo do prostorného ovčína, prudký poryv větru práskl s jeho bytelnými dřevěnými vraty. A ačkoliv z nebe dosud spadlo jen pár kapek, hrom v dálce bubnoval téměř neustále, jako by tam po obloze jel titánský vůz s kamením.

„To bylo o fous,“ oddychl si Pes Mates. „Nechtěl bych, aby mě tahle čina chytila venku.“

Kubík ovšem jeho radost nesdílel. „Matýsku,“ řekl s obavou v hlase. „Přepočítej prosím všechny ovečky, ty jsi v tom lepší. Mně to nějak nevychází. Přijde mi, že...“

Malý borderák se přikrčil, rychle spočítal nohy a vydělil si je čtyřmi. „... jedna chybí,“ hlesl nakonec souhlasně. Asi za to mohlo přítmí ovčína, ale Kubíkovi se v tu chvíli zdálo, že chlupy kolem Matesova čenichu ještě víc zešedivěly.

„Rychle zpátky,“ zavelel Kuba a ani nečekal, jestli se k němu druhý pes přidá. Děsila ho představa, co by se mohlo nebohé ovci stát, pokud ji nenajdou dřív, než se protrhne obloha. Kam se vůbec poděla? Vždyť byly všechny pořád při sobě, žádná se ani na okamžik od ostatních nevzdálila. Na to dávali oba hafani dobrý pozor.

Nebe se už celé zatáhlo olověnými mraky, vítr mával větvemi stromů, jako by to byla pouhá stébla trávy, a v neutuchajícím rachocení hromů nebylo skoro slyšet vlastního slova. Kubíček a Mates stáli poblíž jasanu, u kterého se stádo prve páslo, a i když měli díky bleskům okolí jako na dlani, po ovečce se slehla zem.

„Kde může být?“ křičel Kuba na Psa Matesa, ten však neodpovídal. Zvednutým čenichem nasával pachy ve snaze zjistit, kterým směrem by mohla ztracená ovce být. Ovšem v té vichřici neměl nejmenší šanci.

Najednou pink!, Kubíka něco ťuklo do hlavy.

„Bozzzínku, to je ale fujavice,“ zabzučela moucha a po svém nepříliš hladkém přistání se hned zahrabala do borderákovy srsti, aby ji vítr opět neodvál. „A až se ty mraky rozzzprší, to bude teprve nadělení. Takovou bouřku jsem ještě nezzzažila.“

„Co tady děláš? Řekl jsem ti přece, aby ses někam schovala.“

„Nezzztratila se vám náhodou ovečka?“ odpověděla otázkou. „Před chvílí sem ten vichr dovál nějaké bečení, šlo to od vrcholu kopce. Tak jsem se tam zzzaletěla podívat. Až nahoru jsem se nedostala,“ připustila zahanbeně, „vždycky mě to fouklo zzzpátky. Ale myslím, že to šlo vážně zzz tamtoho směru.“

„Tam shora?“ ujistil se borderák. „Matýsku, honem na kopec!“ vyštěkl. Pak počkal, až se moucha schová do pukliny v kůře mohutného jasanu, a vystřelil za Matesem, který mezitím získal pořádný náskok. Kuba však měl delší nohy, a tak nahoru dorazili skoro společně.

„Tady je!“ zavolal Kubík naklánějící se z vrcholu útesu. „Stojí na stěně lomu, na takové úzké římse!“

„Počkej, podívám se,“ přistoupil k němu Mates, aby mohl zhodnotit situaci. „Ale vždyť tu znám, to je přece Štěpka!“ zvolal a pak se zamračil. Vypadalo to pěkně ošemetně. Jestli tam ovečka zůstane, při bouřce by se mohl převis utrhnout a ona by se zřítila dolů. Jenže pokud se rozprší, zatímco tam pro ni psi půjdou, mohli by tam uváznout všichni tři.

Jen slabé pocukávání čenichu ukazovalo, jak usilovně Pes Mates přemýšlí. Pak se rozhodl a houkl dolů: „Haló, Štěpko, slyšíš mě?“

„Sláva, konečně někdo přišel!“ ozvalo se z lomu radostné beknutí.

„Výborně,“ konstatoval pes. „Dokážeš vyjít nahoru sama, nebo budeš potřebovat pomoc?“

„Já nahoru vyjdu, ale oni jsou ještě slabí, nezvládnou to.“ Hlas se Štěpce třásl víc, než to bývá u oveček zvykem.

„O kom to mluví?“ podivil se Kubík. Pořádně se podíval... A hrome. Vedle Štěpky ležela tři maličkatá novorozená jehňátka, celá se třásla a tlačila se co nejblíž k mámě. Takové jehně sice dokáže udělat první krůčky, jen co se dostane na svět, ovšem na šplhání po strmém srázu si přece jen musí pár dní počkat.

„Déšť nedéšť, risknout to musíme,“ otočil se velký borderák ke svému kolegovi, jenže ten už byl tak jako tak na cestě dolů. Kuba tedy nelenil a následoval ho. Našlapoval opatrně, aby se mu nesmekla tlapka, a snažil se nedívat moc dolů; byla to veliká hloubka a to se mu vůbec, vůbec nelíbilo. Naštěstí to netrvalo dlouho a už byli u ovečky.

Ta skoro slzela dojetím. „Děkuji vám, pánové,“ bečela. „Tobě, Pse Matesi, i tady tvému kamarádovi. Nevím, jak bych se vám mohla odvděčit.“

„Na to bude dost času potom,“ zabručel Pes Mates. „Teď musíme nahoru. Každý z nás si vezme jednoho caparta. Ty půjdeš první, pak tady Kuba a já až vzadu.“

„Myslím, že bych měl jít poslední já,“ namítl Kubík, který si uvědomoval, že ten, kdo bude uzavírat řadu, na tom bude nejhůř. Každá sekunda totiž byla drahá. „Mám delší nohy, bělejší náprsenku a jsem větší. Bude tedy lepší...“

„Už jsem řekl,“ odmítl druhý pes rázně jakékoliv námitky. „Tak ať to sviští.“

Dál už nikdo nedebatoval, všichni toužili mít to co nejdřív za sebou. Cesta s jehňaty nahoru ovšem nebyla ani zdaleka tak snadná jako ta dolů. Museli ty vystrašené balíčky popostrkovat, poponášet a přidržovat, aby se jim nic nestalo. Každý krok byl plný obav, jestli se náhodou někomu nesmekne kopýtko či tlapka nebo zda se nespustí déšť, který by je spláchl z příkré stěny až na samotné dno lomu.

Snad se na ně usmálo štěstí, nebo možná chtěl osud odměnit borderáky za jejich obětavost, ale zvládli to. Nahoru dorazili těsně předtím, než se bouře rozzuřila naplno. Schovali se tedy společně do hustého křoví, které rostlo kousek od vrcholu kopce, a vlastními těly chránili jehňata před deštěm.

„Už víš, jak se budou jmenovat?“ zeptal se Pes Mates Štěpky, zatímco pečlivě oblizoval malého unaveného beránka.

„Inu, říkala jsem si, že tenhle drobeček, co je u tebe, by se jmenoval Čertík – to po tobě, Pse Matesi. Protože se pořád tak čertíš,“ pronesla zamyšleně ovečka. „Té větší jehničce budu říkat Lyska, to po tvém statečném příteli a jeho bílé ozdobě na čele. Ale ještě nevím, co s tou nejmenší. Nic kloudného mě nenapadá.“

„Mohla bys ji pojmenovat po té otravné mouše,“ zabručel po chvíli Pes Mates. „Bez té upovídané drbny bychom vás nikdy nenašli.“

Když se tedy mraky konečně rozptýlily a znovu zasvítilo sluníčko, polaskaly jeho paprsky i tři krásná nová jehňátka: Čertíka, Lysku a Mušku.

Velká bramborová loupež

Kapitola 1. – Kočičí detektiv

 

Bylo překrásné srpnové ráno – jedno z těch svěžích jiter, jež se vyspalo dorůžova a teď vykukuje přes hřebeny vzdálených hor, aby svými paprsky vzbudilo lenochy, kteří se ještě válejí v postelích ve snaze trochu si přispat. Ne snad, že by mezi ty pecivály patřil i Kubíček. Ten už dávno pobíhal po dvoře, štěkáním zdravil ptáčky a nemohl se dočkat, až se ovčák konečně nasnídá a vyjde ven. Dnes totiž budou opravovat plot kolem zahrádky!

Spravování plotu měl Kubíček rád skoro stejně jako běhání po pastvině. Už teď se těšil, jak bude ovčákovi nosit nářadí, zkoušet, která z planěk je nejchutnější, a hledat v okolí klacíky pro případ, že by některý z nich byl nezbytně nutný pro zdárné dokončení díla.

Všechno už měli nachystané. Ovčák včera rozebral ztrouchnivělé dřevo, připevnil nová břevna a přehodil přes ně velkou plachtu až na zem, aby zahrádka plná krásných květin a šťavnaté zeleniny nelákala nezvané zvířecí návštěvníky. Každý sice věděl, že udělat takovou nerozvážnost by znamenalo rozházet si to u Kubíčka, ale znáte to: jistota je jistota.

Vousáč se opřel do dvoukoláku vrchovatě naloženého novými plaňkami, jež voněly lesem a hoblinami, Kubík popadl do zubů košík s kladivem, kleštěmi a hřebíky, a mohli vyrazit.

Hned za brankou narazili na Jackouli. Černobílá kočka se rozvalovala na nízké zídce, líně pošvihávala ocasem a tvářila se nevyzpytatelně jako malá sfinga v lesklém kožíšku.

„Kampak, kampak?“ zeptala se naoko lhostejně. „Jdete konečně dodělat ten plot, co tam na vás od včerejška netrpělivě čeká?“

Kuba souhlasně štěkl – s košíkem v zubech se mu nemluvilo zrovna nejlépe.

„Tak to musím s vámi,“ oznámila kočka. „Přece si nemůžu nechat ujít pohled na to, jak vám to půjde od tlapek.“ A než se kdo nadál, hupsla ze zídky na Kubíka, velkopansky se mu prošla po zádech a pak opatrně sklouzla do košíku.

„Tak šup šup, ať už tam jsme,“ poručila ledabyle.

Borderák se pustil do rozvážného klusu. Ne snad, že by poslouchal Jackouliny příkazy – no dovolte, to by si vyprosil! – ale nechtěl, aby mu ovčák utekl. A zatímco jedna ťapka střídala druhou, prohodil koutkem tlamy: „Proč jsi na nás čekala? Myslel jsem, že touhle dobou buď chytáš myši, nebo číháš u nádraží na cestující a skáčeš jim na záda, když se ohnou pro kufry.“

„Ty nemáš radost, Kubíku? Myslela jsem, že tě potěší, když vám budu při práci morální oporou,“ pronesla s výrazem, z nějž vyzařoval upřímný zájem a ryzí nevinnost.

Kuba zbystřil. Znal svou schovanku až moc dobře. Měl ji sice rád, to ano, ale věděl, že si nenechá ujít žádnou příležitost pobavit se na cizí účet. Co zase kuje?

„Jen si utahuj,“ nadhodil si košík v zubech, aby se mu lépe nesl. „Ale jestli si tam z nás budeš dělat dobrý den a plést se nám pod nohy, tak tě proženu, že na to... hm, do večera nezapomeneš.“

„Já to náhodou myslím vážně,“ ohradila se Jackoule a zatvářila se uraženě. „Plot je hrozně důležitá věc. Bez něj by se mohlo stát, že se ti někdo dostane na záhony a úplně je zničí. Poláme krokusy, vytahá mrkev a vyorá všechny brambory... No jen se podívej sám,“ řekla a kývla směrem k zahrádce, která se právě vyloupla zpoza zatáčky, „přesně tohle by se ti mohlo stát. Plot je vážně moc chytrý vynález. Škoda, že jste ho tam přes noc neměli.“

A opravdu. Před ovčákovýma a Kubíkovýma očima se rozkládalo dílo zkázy. Nové horní břevno, na které chtěli přitlouct plaňky, bylo sražené, plachta se válela na zemi a záhony… ach, ty nebohé záhonky! Přelámané krokusy smutně skláněly své květy, mrkev někdo rozházel po okolí a v místech, kde se ještě včera úhledně vinuly řádky brambor, to teď vypadalo, jako by si tam uspořádalo tancovačku stádo slonů.

Jackoule se ladně přenesla z košíku na dřevěný sloupek, několikrát na něm přešlápla, aby se řádně uvelebila, a zvědavě se zeptala: „Tak co, jdeme na ten plot?“

Její doprovod jí však nevěnoval žádnou pozornost. Muž i borderák tam stáli vedle sebe s otevřenými ústy – ovčák kvůli tomu překvapení a Kubík jednoduše proto, že byl pes.

„No podívej se na to,“ ulevil si po chvíli kysele vousáč a špičkou holínky rozhrnoval přelámanou nať smíchanou s fialovými okvětními lístky. „Taková spoušť. Kytky vzal ďas, měl jsem je stejně jenom na okrasu a zasadím si nové. Mrkev nám tu také nějaká zbyla, i když ty ohryzané asi radši vyhodím. Podívej se na ty kousance, to byly panečku zuby. Ale brambory... brambory tu žádné nezbyly! To už letos nebude žádná bramboračka, žádné bramborové placky, a co hůř, žádný bramborák!“

Kubíkovi bylo ovčáka upřímně líto. Věděl, jak vroucně bramboráky miloval: skoro tak, jako on sám kostičky. A uvědomoval si také, že ať už říkal jeho kamarád cokoliv, i ty krokusy mu nebyly zdaleka lhostejné.

Jemně do přítele ňufnul čenichem a povzbudivě se na něj usmál: „Neboj se, ovčáku. Já zjistím, co se tady stalo. Dáme to zase do pořádku.“

Pak loupnul okem po kočce, která vše se zájmem sledovala, a rázným krokem se k ní vydal. „Tak ven s tím, Jackoule,“ udeřil na ni. „Co má tohle všechno znamenat?“

Ta však jen spokojeně zapředla: „Ale Kubíčku, snad si nemyslíš, že mám tohle na svědomí já? Víš přece, že tohle není můj styl. Takové primitivní barbarství.“

„To je pravda,“ připustil borderák. „Ty jsi spíš na zákeřnější vtípky. Jako třeba vyčurat se někomu do květináče, schovat myš pod rohožku nebo přilákat někomu do pelíšku ježka a zavolat: Večerka!“

„Za to jsem se ti už přece omluvila,“ seskočila Jackoule ze sloupku, protáhla se a otřela se Kubíkovi o nohy. „Ale že to jsi ty, podívám se na to. Jsem totiž velká detektivka, kdybys to náhodou nevěděl. Těmhle očím nic neuteče. Ani ve dne, ani v noci.“

Odhopkala k plotu, kde zatím ovčák s hudrováním přitloukal zpět shozené břevno, a chvíli si zblízka prohlížela udupanou a zválenou zem. Čmuchala tady a pak zase tamhle, s přimhouřenýma očima se plížila kolem záhonů a na závěr strčila tlapku do hromádky hlíny, olízla si ji a nasadila zamyšlený výraz. No předváděla se, co si budeme povídat. Pak moudře pokývala hlavou a vrátila se ke Kubíkovi.

„Už vím, co se tady stalo,“ prohlásila pyšně a začala vyprávět: „Mohla být tak půlnoc, maximálně půl jedné ráno. Tamhle za zatáčkou se vykolébal Hubert, ten sousedovic grošák. Trošku se potácel a zachytával se ohlávkou za plot na druhé straně ulice – tam, jak je ta oloupaná barva. Něco si brumlal a tu a tam se zasmál pod vousy. Měl dobrou náladu, koník jeden. Tady se zastavil, přímo jak jsi ty, a zkoumavě pozoroval plachtu, kterou tu ovčák nechal na noc. Asi se podivoval, co to je za divné plaňky, že tak vlají ve větru. Udělal pár vrávoravých kroků zpátky a pokusil se ji přeskočit, jenže mu nevyšel krok a levým předním kopytem srazil břevno.“ Jackoule pokynula Kubíkovi, aby ji následoval k plotu, a pokračovala: „Dopadnul jak široký, tak dlouhý přímo tamhle do záhonu krokusů. Trochu nejistě vstal a začal ze země vyškubávat mrkev. Když jí měl plnou hubu, že vypadal, jako by spolknul hrst rampouchů, lehnul si do brambor a s hurónským řehtáním se v nich válel. Hnedle na jednom boku, pak na druhém, tlama se mu ježila mrkvemi… Dovedeš si to představit?“

„Radši ani ne. Jak to ale všechno víš?“ zeptal se s nepříjemným tušením Kubík.

„Čistá dedukce,“ poklepala si kočka ťapkou na spánek. „Prostě jsem si dala dvě a dvě dohromady. Za prvé jsou tady všude stopy okovaných kopyt a tuhle velikost podkov nikdo kromě Huberta nenosí. Za druhé tamhle leží jeho deka, vidíš? A za třetí... kdo myslíš, že se v noci s Hubertem vsadil, že ten polorozebraný plot nepřeskočí?“

A než se stačil Kubík nadechnout, aby jí řekl něco od plic, Jackoule rozverně mňoukla a s ocáskem zdviženým k nebi jako vykřičník zmizela v nedalekém poli.

 

Kapitola 2. – Zákeřná jablka

 

Kubíček cválal vesnicí a jeho hněv s každým skokem narůstal. Sám nevěděl, jestli se víc zlobí na grošáka Huberta, který natropil na ovčákově zahrádce takovou paseku, nebo na Jackouli, jež to svým způsobem všechno spískala. Ale jelikož kočka vzala do zaječích, odnese si to teď koník.

Borderák doběhl k Petráčkovic usedlosti – hezkému, dřevem obloženému stavení kousek nad návsí. Koňská ohrada zela prázdnotou, a tak přeskočil plot a namířil si to přímo do maštale. Vlčák, který dům hlídal, chtěl nejdřív něco namítnout a už už zvedal pysky, aby mohl na nezvaného hosta pořádně zavrčet. Když si však všiml, že Kubovi div nejde vzteky pára od uší, raději stáhl ocas mezi nohy, popadl do zubů svůj oslintaný tenisák válející se na dvoře a odnesl si ho do boudy, kde snad budou oba v bezpečí.

Kubík strčil hlavu do stáje. „Huberte, jsi tady?“

Odpovědí mu bylo jen zaryté ticho, z jednoho boxu však zaslechl namáhavé odfukování. Došel až k němu a postavil se na zadní, aby viděl přes vrátka. Desetiletý valášek Hubert tam opravdu byl a nevypadal dobře. Zdálo se, že ho něco trápí. Podle toho, jak se tvářil a jak se mu nadouvaly statné boky, se nejspíš jednalo o kombinaci bolesti hlavy, špatného zažívání a příliš velkého počtu nohou, který nedokázal ukočírovat. Opíral se o stěnu, funěl a nejistě mžoural očima.

„To jsi ty, Kubíku?“ zaržál slabě.

„Jo, to jsem já,“ potvrdil borderák. „Musíme si promluvit.“

„Promiň, ale teď se to... HÝK!“ škytl kůň, až se mu protočily panenky, „... teď se to vážně nehodí. Není mi moc dobře. Nemohl bys přijít později? Asi tak... HÝK!... asi tak za rok. Nebo aspoň zítra. To už mi snad bude líp.“

„Na to ani nemysli,“ odmítl nekompromisně Kuba a probodl Huberta pohledem. „Vyřídíme to hned. Jak si to představuješ, u všech všudy, dělat něco takového? To se ani trochu nestydíš?“

Grošák se neúspěšně pokusil podívat na borderáka nejdřív jedním okem, pak druhým, ale nakonec to vzdal a radši strčil chřípí do napajedla. Když srkavé zvuky utichly, zvedl hlavu a tentokrát už na psa zaostřil. „Vůbec nevím, o čem to mluvíš,“ prohlásil s mírnou obavou v hlase.

Kuba nasadil tvrdý výraz. „Jen se nedělej! Mluvil jsem s Jackoulí, všechno mi řekla. Že ti není hanba. Dospělý kůň a vyvádí jako nevycválané hříbě.“

„Já se ti moc omlouvám, Kubíku,“ svěsil hlavu Hubert a znělo to upřímně. „Ale vážně, vážně nevím za co. Mohl bys mi to aspoň naznačit?“

„Tak ty nevíš? Zničený plot, zválená zahrada, sežrané brambory – nic ti to neříká?“

„Opravdu ne,“ pípl Hubert a znovu si lokl vody. „Nesnažím se zapírat, to ne. Ale opravdu si na nic nevzpomínám. Vím, že jsem se šel k večeru projít, bylo mi tady smutno. To víš, jsem tu pořád sám, malá Anežka odjela na prázdniny, takže teď nemám nikoho, kdo by mě bral na projížďky… Tak jsem si večer otevřel maštal a vydal se na procházku. A viděl jsem věcí! Víš třeba, že dole u návsi někdo zapomněl sud s jablky, a ona tam zkvasila?“

„To opravdu nevím,“ odvětil sarkasticky Kubík. „To abych se tam šel honem podívat, ne?“

„Teď už je pozdě,“ zatřepal hřívou Hubert, který byl příliš unavený, než aby si všímal takových drobností, jako je tón hlasu. „Teď už tam nejsou. Víš, já si dal jenom jedno, na chuť. To ti bylo odporné! Kyselé, ten kvas jsem cítil až vzadu na jazyku, v žaludku to pálilo... Tak jsem okoštoval ještě jedno, jestli to první nebylo jen nějaké špatné. A asi jo, protože druhé mi už šmakovalo o dost víc. Třetí bylo zasejc fuj a čtvrté mi opět báječně chutnalo. Vím, že ještě u desátého jablka byl stav víceméně nerozhodný, jenže to už jsem trošku ztrácel přehled…“ Grošák při té vzpomínce škytl tak, až se mu podlomila kolena. „A pak už to mám všechno jako v mlze. Myslím, že když jsem se dopracoval na dno sudu, napadlo mě, že noc je ještě mladá a že by byla škoda vracet se tak brzy domů. Tak jsem se toulal vesnicí a přemýšlel, kam jít dál. Vzpomněl jsem si, že Hrabáčkovi prý mají novou kozu, tak jsem se za ní šel podívat, přivítat ji tady a tak.“

Kuba na něj úkosem pohlédl: „Víš přece, že to je dřevěná koza na řezání dřeva…“

Hubert překvapeně zastříhal ušima. „Fakt? Hm… To jsem si nevšiml. Ale i tak to je fešanda, to ti povím... No a to je asi tak všechno, co si ze včerejška pamatuju. Vážně se omlouvám. A jestli se něco stalo...“

„Takže si nevzpomínáš, jak jsi potkal Jackouli? Že jsi nám zničil plot a zválel celou zahrádku?“

Koník se zamyslel. „Inu, když o tom tak mluvíš, Kubíčku… Něco se mi vybavuje. Myslím, že jsem vážně nějakou micku potkal, to jo. Ale rozhodně jsme nepáchali žádný vandalismus. To není nic pro mě, vždyť já jsem takový usedlý páprda, už mi bylo deset… Jen jsme si trochu zasportovali. Tuším, že jsme soutěžili, kdo vyskočí výš. A já asi vyhrál, protože když jsem se tady ráno probudil, měl jsem maštal plnou mrkve. To byla nejspíš odměna za první místo.“

Kubík jen bezmocně protočil oči. „Ne, Huberte,“ snažil se vysvětlit grošákovi jeho omyl. „To nebyla výhra. To byla naše mrkev. A co brambory, na ty si nevzpomínáš? Nemáš je tu taky?“

Hubert se otřepal a věnoval borderákovi krajně znechucený pohled. „No dovol, jsem přece kůň. Co bych asi tak dělal s bramborami? Dej mi oves, dej mi jablka, i tou mrkví mi uděláš radost, ale brambory si nech. Jenom na to pomyslím… uf… ne, teď nejsem ve stavu, abych se bavil o bramborách.“

„A jsi si opravdu jistý, že…“

„Kubíčku, neříkám, že si tu a tam nějakou tu bramboru nezobnu. Ale to tak jednu, na trávení. A věř tomu, že nerad. Jestli se vám ztratily brambory, tak v tom já vážně nejedu.“ Odmlčel se, znovu si lokl čerstvé vody z napajedla, pak se obrátil k psovi a v jeho krhavých, nevyspalých očích se odráželo dopolední slunce a provinění. „Za ten plot a zahrádku se moc omlouvám. Jestli to budu moct nějak odčinit, určitě to udělám. Ale o bramborách opravdu nic nevím.“

Kubík věnoval zbědovanému grošákovi ještě jeden pohled a řekl si, že nemá smysl ho dál trápit. Ta zkvašená jablka ho potrestala už dost – a nejen za to, co provedl jemu a ovčákovi, ale i za všechny ostatní lotroviny, jichž se kdy dopustil. Jenže co dál? Teď už sice ví, kdo má na svědomí poničené záhony, avšak to nejdůležitější je pořád záhadou: kam se poděly všechny brambory, když v tom nemá kopyta Hubert?

 

Kapitola 3. – Kráčející brambora

 

Slunce se už pomalu chystalo ukončit svou denní pouť oblohou a předat štafetu pro změnu měsíci, a Kubíček byl pořád jako tělo bez duše. Ležel na dvoře vedle ohniště, kde si občas s ovčákem opékali klobásy, a vůbec nevnímal pobekávání ovcí za domem, bzučení včel v růžích ani vůni večeře, která se linula z kuchyně. Přemýšlel. Přemýšlel tak usilovně, až se mu z toho kroutily chlupy na uších.

Přece není možné, aby tu záhadu nerozlousknul. Tři řádky brambor se jen tak nezvednou a neodletí do teplých krajů, ani neodejdou na vandr. Někdo je musel sebrat nebo sníst.

Co tedy vlastně ví? Všechno to spískala Jackoule. O půlnoci zahlédla potácejícího se Huberta a navedla ho, aby skočil do zahrádky. Ten rozbil plot… dobrá, plot tam vlastně nebyl, takže jenom shodil břevno, ze záhonů si udělal matraci, sežral většinu mrkve a pak se odkolébal do stáje, kde se teď léčí z následků nezřízené konzumace zkvašených jablek. Jenže tvrdí, že se brambor ani nedotkl, alespoň ne tlamou. A i když to s grošákovými vzpomínkami na tu noc nebylo zrovna neslavnější, Kubíček mu to věřil. Znal se s Hubertem už pěkných pár let a věděl, že by mu nelhal.

Takže tam pak musel přijít ještě někdo jiný. Někdo, kdo využil koníkem natropenou spoušť k tomu, aby si dopomohl k zásobám na zimu a připravil tak ovčáka o jeho milovaný bramborák.

Ale Jackoule přece neříkala, že by…

Kubo, ty hlupáku! udeřil se borderák ťapkou do čela. Už věděl, kde udělal zásadní chybu. Proč se celou dobu spoléhal na to, co mu řekla ta poťouchlá černobílá kočka? Z té „dedukce“, kterou ráno předvedla, byl tak paf, že se zapomněl v zahrádce rozhlédnout sám.

Vyskočil na nohy, přelétl branku, před udivenými zraky Vendelína a jeho stáda proběhl kolem ovčína a ostrým cvalem zamířil k zahrádce. Ladně přehupsnul plot, který tam už ovčák stačil přitlouct, a celý zadýchaný se zastavil. Tak je tady, snad ještě něco vyčmuchá.

Chviličku počkal, až se trochu vydýchá, pak přimhouřil své oříškové oči a zvolna nasál okolní pachy. Takže co to tady máme? Všude cítí ovčáka, jeho propocenou košili a dýmku, kterou si za odměnu zapaloval po dobře odvedené práci. To vše podkreslují kovové tóny hřebíků a kladiva. Pak tu je zemitý pach Huberta, seno z jeho maštale a... no ano, samozřejmě, zkvašená jablka. To je panečku síla! Dál také hlína, zetlelý kompost, trocha hnoje – pěkně přírodní, žádná chemie. A dál... copak je tohle? Obilí, kořínky, žaludy... sýr... myšina? No jistě! Jak mohl zapomenout na myši? Ty přece žerou brambory!

Přitiskl čumák těsně nad zem a pustil se do stopování. Tenounké stužky pachů se křížily, ale po chvíli už věděl, že se všechny sbíhají do jednoho místa. Pak stačilo jen párkrát hrábnout ťapkou a... no jistě, byla tady nora! A jaká!

Teď už musel akorát čekat. Pachatel se přece vždycky vrací na místo činu. Stačí se obrnit trpělivostí a té měl Kubíček na rozdávání. Zvlášť, když šlo o napravení křivdy, která se udála jemu a hlavně ovčákovi!

Lehnul si do vlahé hlíny pod maliníkem, hlavu si složil na packy a opájel se představami, co s tím zlodějem udělá, až ho chytí. A ani to netrvalo moc dlouho. Teprve začínalo šírat, když tu se v hlíně opodál něco pohnulo. Kubíček se přikrčil, připravil se ke skoku... a ztuhnul. Párkrát zamrkal, aby se ujistil, že ho nešálí zrak. Ne, opravdu se mu nic nezdálo. Z nedalekého záhonu se vyklubala brambora a teď si to pomalu štrádovala směrem k němu.

No tak to tedy ne. Z Kubíčka si nikdo šprťouchlata dělat nebude!

Mohutně se odrazil, dopadl přímo před pochodující hlízu a tlapkou ji přišpendlil k zemi.

„Jauvajs!“ ozvalo se zpod ní. Kubík sevřel bramboru do zubů, nadzvedl ji... a odhalil tak malou myšku, celou zamáčknutou do kypré půdy.

„A mám tě, ty jedna!“ zvolal Kubík vítězoslavně.

„Jejda…“ zakoktala myš. „Já tady jenom tak… Ona totiž už docela… Protože když se na to… Ty mě přece chápeš, ne?“

„Nehraj si přede mnou na neviňátko,“ zahromoval pes. „Chytil jsem tě při činu, ty lupičko brambor!“

„Ale snad nebude tak zle,“ pípla šedivá zlodějka. „Vždyť to je jenom jedna brambora. Myslela jsem si, že si toho nikdo ani nevšimne.“

„Nevšimne? Děláš si legraci? Myslíš, že nikomu nebude chybět několik metráků zeleniny? Přiznej se, jak dlouho už sem chodíš krást?“

„Dneska tu jsem poprvé...“ zamumlala myš, ale když zachytila Kubíkův tvrdý pohled plný nedůvěry, raději se rozhodla změnit výpověď. „Tak podruhé? Dobrá, tohle je třetí brambora, kterou si odsud nesu, ale to je všechno, přísahám! Mám doma myšat jako píšťal u varhan, a tak se musím setsakra otáčet, abych jim sehnala něco k jídlu. A když včera večer jezevec z lesa povídal, že si odsud může každý odnést, kolik unese, tak jsem samozřejmě neváhala. Ale vážně jsem tu nikdy dřív nebyla! Přece nejsem praštěná romadúrem – tohle je revír té zlomyslné černobílé kočky! Sem radši žádná z nás nechodí.“

Kubíčkovi se to moc nepozdávalo, ale přesto v něm zvolna hlodal červík pochybností. Kdyby se tu v okolí usadila myš, která by dokázala na posezení spucnout celou úrodu, nejspíš by si toho všiml. Třeba podle toho, že by v sousedství žilo o poznání míň koček. Přesto se dál snažil nevypadnout z role; chytil podezřelou, a tak toho musel využít.

„Myslíš, že ti na takovou pohádku skočím?“ zavrčel. „Tobě, kterou jsem dopadl s předmětem doličným v packách? Třeba sem chodíš loupit už celé měsíce. Jak mám poznat, že mi nelžeš? Víš, co se říká: brambora k bramboře…“

Myš se ovšem nedala. Založila si packy v bok a probodla Kubu pohledem. „Tak podívejte, pane pes. Podobné věci já nebudu poslouchat. Jasně, chtěla jsem si tady trochu přilepšit. No kdo by nechtěl? Mám doma tucet myšat, jedno hladovější než druhé. Ale lhářku ze mě nikdo dělat nebude. Po celém lese se říká, že si každý může odnést, kolik chce. A kdo dřív přijde, ten dřív žere. Takže když jsem sem přišla poprvé, už to tady vypadalo jako po boji. Měla jsem co dělat, abych vůbec něco našla. Celé to tu bylo zryté, podupané, zválené... no jako by se tady rozdávalo něco zadarmo.“

„Jo, to udělal Hubert,“ povzdechl si borderák. „Snažil se zjistit, kdo je silnější – jestli on, nebo sud zkvašených jablek. Prohrál a pak tady o půlnoci trochu řádil. S ním už jsem si to vyříkal. Ale on tvrdil, že žádné... Počkat! Kdy že ti to ten jezevec řekl?“

„Včera večer, byl toho plný celý les.“

V Kubíčkovi začínalo klíčit určité tušení. „A kdy jsi sem šla?“ zeptal se, byť odpověď už předem znal.

„No okamžitě, samozřejmě,“ potvrdila myška jeho podezření. „Takovouhle příležitost jsem si nemohla nechat ujít. Musím se přece starat o myšáčky a myšinky, co na mě čekají doma v noře. Děti jsou dar, i když jsou tak rozežrané jako ta moje smečka. Na světě není nic důležitějšího. Hele, děje se něco?“

Kubíček nereagoval. Jen tam seděl s očima upřenýma v dál, uši mu stály v pozoru a z tlamy mu vykukovala růžová špička jazyka, která vycítila, že konečně dostala pohov od všech těch otravných mozkových buněk, a tak si chtěla užít trochu volna.

Moc dlouhé trvání však ta její svoboda neměla. Borderák se za chvilku z ohromení probudil a zatřepal hlavou. „Jsem to ale trumbera!“ vyštěkl a prudce se postavil. „Pozdravuj doma, myško. A tu bramboru si vezmi s sebou. Já musím letět.“

„Kam tak pospícháš?“ podivila se, ale zároveň už zvedala ze země hlízu, která byla větší než ona sama. Kdo ví, jestli si to ten potrhlý pes zase za chvíli nerozmyslí, a pokud ano, chtěla být tou dobou už dávno pryč.

„Už vím, jak se to tady seběhlo a kde ty brambory hledat. Teda, jestli vůbec ještě nějaké zbyly,“ prohodil přes rameno. Pak se mohutným skokem přenesl přes plot a utíkal k lesu, až za ním ušiska vlála jako fábory ve větru. Tentokrát už snad běžel najisto.

 

Kapitola 4. – Setkání na mýtině

 

Kubík cválal lesní pěšinou a kolečka v hlavě se mu otáčela takovou rychlostí, že jejich bzučení téměř přehlušilo dusot jeho ťapek po mechovém koberci.

Takže Hubert nakonec neměl se ztrátou... ne, řekněme to na rovinu, s krádeží těch brambor vůbec nic společného. Dokonce i Jackoule v tom byla nevinně, což Kubíčka potěšilo asi ze všeho nejvíc. Onen grošákův „hrdinský sportovní výkon“, sražené břevno, huba ježící se vyškubanou mrkví – to všechno byla slepá stopa, která borderáka akorát zmátla. Předpokládal, že se brambory ztratily až potom, co Hubert otevřel zahrádku dokořán. Bylo to tak naprosto očividné, tak logické. Přímo se to nabízelo. Jenže zapomněl, že kdo má za ušima, toho nějaká natažená plachta nemohla zastavit. A tahle parta, za kterou teď mířil, měla fištrónu na rozdávání. To věděl moc dobře, už se s nimi párkrát setkal.

Za normálních okolností by je samozřejmě vyčenichal hned po prvním čmuchnutí. Měl přece skvělý nos, kruci pes! Jenže o tuhle výhodu ho připravil Hubert, který se válel v záhonech s takovou vervou, že silný jablečný odér přehlušil všechno ostatní. Kubu kvůli tomu ani nenapadlo, že by na zahrádce mohl někdo úřadovat ještě před ním. Celé mu to v té jeho černobílé makovici docvaklo až ve chvíli, kdy mu myška zlodějka prozradila, že „lesní bramborový výprodej“ začal už večer, tedy v době, kdy se Hubert teprve kysele křenil nad prvním zkvašeným jablkem.

Na les už padl soumrak a byla tedy doba, kdy hodné bordery chodí spát. Kubík na to ale neměl ani pomyšlení, konečně totiž doběhl tam, kam měl namířeno: na malou mýtinu obklopenou vzrostlými duby, jež se ukrývala mezi dvojicí nízkých kopců. Nebyl to ovšem žádný úpravný palouček, na kterém by hustě rostlo lesní kvítí a kde by při měsíčku tancovaly víly. Pokud by si pohádkové bytosti chtěly uspořádat svůj candrbál zrovna tady, skončilo by to nejedním vyvrtnutým kotníkem a polámaným křídlem. Zem totiž pokrývaly vyrvané drny a hluboké brázdy tak hustě, že to tu vypadalo jako pole čerstvě zorané traktorem, který řídila tlupa rozdováděných koťat.

Některé ty rýhy v zemi byly hodně hluboké. Ten, kdo je udělal, musel mít spoustu síly a uměl ji použít. A ten dotyčný také nemusí mít náladu na řeči, pípnul slabě Kubíčkův vnitřní hlásek, který začínal pochybovat o tom, zda byl dobrý nápad sem běžet rovnou, bez ohlášení. Divoká prasata totiž nejsou zrovna známá svou pohostinností. Spíš naopak – na nečekané návštěvy mívají ve zvyku reagovat poněkud nevrle. Mírně řečeno. Že by se přeci jen vrátil domů a nechal to na zítřek, až si vše pořádně promyslí? Inu, možná by to nebylo tak docela od věci…

„Co tady děláš, ty otrapo?“ ozvalo se mu přímo za zády tak nečekaně, až nadskočil. Kubík ve svém hlubokém zamyšlení úplně přehlédl, že už není na mýtině sám. Společně s ním tam stála mohutná bachyně, za kterou se tísnil půltucet malých pruhovaných pyžamáčků. Vykukovali za jejími mohutnými kosmatými boky a zvědavost u nich očividně vítězila nad strachem. Čeho by se také měli bát, když je tady s nimi máma? A tamhle teta? A tamhle opodál další?

Kubíček nasucho polkl, ale rychle se vzpamatoval. Vždyť to stádo divočáků přece sám hledal, tak by měl být rád, že se mu to podařilo. Ovšem tváří v tvář všem těm štětinám, rypákům a hlavně tesákům si začínal říkat, že radost ze shledání vypadá přece jen trochu jinak. Zvlášť, když se ty tesáky zvolna výhrůžně přibližují.

„Potřeboval bych si promluvit s vaší bábou,“ pronesl hlasem, který se mu skoro ani nezatřásl. „Je tady někde?“

Bachyně se k němu naklonila tak blízko, až ho její hutný pižmový pach udeřil do čenichu silou kladiva, a upřela na něj svá krví podlitá očka. „Cože, ty chceš mluvit s naší matrónou?“ zachrochtala. „Už dlouho jsem neslyšela takovou troufalost od někoho, komu z tlamy netrčí ani jeden zub.“

Její hrůzu nahánějící tón ostře kontrastoval s nadšenými tenkými hlásky, které se jí ozývaly za zády: „To je jako s tím vlkem, co na nás vybafnul před týdnem. Myslíte, že tenhle dopadne stejně?“ ptal se jeden. „Myslíš tak daleko? To těžko, tenkrát foukal vítr,“ poučoval ho druhý. „O pět bukvic, že jo,“ přisadil si třetí.

Borderák se snažil to štěbetání pruhované školky nevnímat a stál si za svým: „Je to důležité. Klidně tu na ni počkám.“

Prasnice to ovšem viděla jinak. „To nepočkáš. Až napočítám do tří, tak tady buď nebudeš, nebo… tady už nebudeš. Je to na tobě. Jedna… dva…“ Sklonila hlavu a rýpla si kopýtkem. Kubík napjal všechny svaly, aby se připravil odskočit. Bojovat s ní nechtěl, ale ani se nehodlal nechat převálcovat metrákem štětinaté zuřivosti.

„Počkej!“ rozlehl se mýtinou zvučný hlas a zpoza opony stromů vyšla veliká bachyně, už od pohledu starší než ostatní. Zvolna se nesla kolébavým krokem a prošedivělá srst se jí v měsíčním světle jemně leskla.

Mladší prasnice, která se tyčila před Kubíkem, po ní loupla pohledem, něco si zachrochtala pod vousy, ale přesto jí uctivě uhnula z cesty. Pak, aniž by ze psa spustila zrak, zvolna poodstoupila a odvedla svou drobotinu do bezpečné vzdálenosti. Jen jeden z pyžamáčků, malý pruhovaný kaneček s rozcuchanou čupřinou na hlavě, se od své mámy oddělil, krůček po krůčku se připlížil ke Kubíkovi a začal mu se slabým funěním očichávat přední ťapky.

Matróna stáda došla za napjatého ticha až ke Kubíkovi. Se slabým, shovívavým úsměvem se podívala na prasátko fascinované černobílým borderákem a svým mohutným odřeným rypákem jej jemně odstrčila. Pyžamáček prudce zvedl hlavu, jako by se právě probudil, krátce vykvíkl a rychle odcupital k mámě, kde se zařadil do houfu ostatních sourozenců.

Statná bachyně se ztěžka posadila a upřela na psa své moudré oči černé jako smůla. „Tak co bys chtěl, Kubíčku? Už uplynulo hodně vody, co jsme se viděli naposledy. Ale já nezapomínám, a proto si tě vyslechnu.“

Ostatní prasnice, které se na palouku shromáždily, Kubíka dál pozorovaly se špatně skrývanou nedůvěrou, jenže očividně chovaly svou bábu ve veliké úctě a nedovolily by si jít proti jejím příkazům. Vznešenost celé chvíle tak kazilo jen několik desítek pyžamáčků, kteří se už nudili a začali dovádět. Dospělí to vyřešili tak, jak to dělají už celé věky kdekoliv na světě – prostě je ignorovali. Spokojenost byla díky tomu na obou stranách.

Kubík pár chvil hledal ta správná slova a pak řekl: „Potřebuju se tě na něco zeptat, Háto. A vím, že ke mně budeš upřímná jako vždy. Byli jste to vy, kde se vloupal k nám na zahradu a ukradl tam všechny brambory?“

Stará bachyně ho dlouho, předlouho pozorovala s neproniknutelným výrazem ve tváři, a když už se pes domníval, že se odpovědi nedočká, prohlásila: „Ne, nikam jsme se nevloupali.“

Kuba zklamaně svěsil uši. A to si myslel, že na to konečně přišel!

Ale matróna pokračovala: „Nevloupali jsme se tam. Když si někdo dá kolem zahrádky místo plotu jenom plachtu, pod kterou můžeš volně procházet, říká tím, že si každý může vzít, co chce. Tak to aspoň vidíme my. Jídlo, které se nám bude hodit, jsme si tedy odnesli do našeho bahniště pod Mrchovým kopcem – a tam také zůstane.“

Kubík překvapeně vyvalil oči. Tohle byl neuvěřitelně nepsí pohled na věc! „No ale… jak k tomu přijdeme?“ vykoktal. „To byly naše brambory a…“

„… A teď jsou naše,“ uzavřela to prasnice tónem, který nepřipouštěl další debatu. „Podívej se sám, kolik máme letos mladých. Musíme pro ně mít dost jídla, aby z nich vyrostla pořádná divoká prasata, která se ve světě jen tak neztratí.“ Pak se odmlčela a podívala se na Kubíka o něco vlídněji. „V čemkoliv jiném bych ti vyhověla. Vždyť to víš. Ale děti jsou dar…“

„… A není nic důležitějšího než ony,“ povzdechl si Kubík sklesle. „Já vím, tohle jsem už dnes slyšel.“

„Vidíš, že to chápeš. Tak už běž. Snad to bude pro tebe i tvého ovčáka poučení pro příště.“

Pak matróna vstala, naposledy se na Kubíčka podívala, otočila se a vykročila směrem ke kraji mýtiny. Když došla až ke stromům, pozvedla hlavu a hlasitě zaryčela. Ostatní bachyně se za ni rychle seřadily i se svým potěrem a za okamžik se celé stádo rozplynulo v nočním lese.

Kubík zůstal na palouku sám. Ale rozhodl se, že tohle ještě není konec. On to tak prostě nenechá.

 

Kapitola 5. – Noční výprava

 

Na les už dávno padla hluboká noc. Většina zvířátek ležela zachrutá ve svých norách a pelíšcích, velebné ticho rušilo jen houkání sýčka doprovázené štěkáním lišky a sytým chrápáním medvěda, jemuž se zrovna zdálo něco o jitrnicích a povidlových koláčích. Přesto byste museli dávat opravdu bedlivý pozor, abyste zaslechli to tlumené ťapání, které mířilo od vesnice přímou čarou do samotného srdce hvozdu. Kdopak se to v bledém měsíčním světle míhal jako stín mezi stromy a po uzounkých pěšinách? Ano, správně. Kubíček.

Věděl, že mu stará Háta a její stádo divočáků nic nedají, v tomto směru se matróna vyjádřila naprosto jasně. Ale přece se jen tak nevzdá! Když už nic jiného, zařídí ovčákovi aspoň pár bramboráků. To je to nejmenší, co pro něj může udělat.

Slabé povrzávání proutěného košíku, který nesl v zubech, se ztrácelo v šelestění okolních stromů.

V místech, kde stezka odbočovala k blatům, ji opustil a pokračoval dál k Mrchovému kopci, u nějž divočáci ukrývali svůj lup. Raději zvolnil a opatrně našlapoval – nechtěl, aby ho prozradilo prasknutí větvičky, které by se v dřímajícím lese neslo na hony daleko. Vyhnul se hustému mlází, prosmýknul se pod větví, jež se před ním znenadání vynořila, přeskočil kmen vyvráceného stromu… Když tu náhle zaslechl slabé kňourání. Někde poblíž něco kvíkalo, fňukalo a pochrochtávalo. Jako by tu plakalo malé strašidýlko.

Zastavil se a nastražil uši. Odkud to jen jde? No jistě: tam z toho hlubokého vývratu, který zůstal v zemi po mohutném dubu. Zvědavost mu nedala. Pomalu se k jámě přiblížil a nahlédl do ní. A tam… no ano, s tím strašidýlkem se docela trefil. Na dně díry stál uvězněný malý pyžamáček – to prasátko s rozvernou čupřinou, které si Kubíka prve očichávalo při jeho návštěvě na mýtině. Kaneček se snažil vydrápat nahoru, jenže kdykoliv byl už už venku, podjela mu kopýtka a on s vykvíknutím sklouznul zpátky dolů. Kdo ví, jak dlouho se takto trápil. Bylo vidět, že je již na konci sil.

Kubík odložil košík na polštář z mechu a zeptal se: „Co tady děláš, prcku?“

Pruhované prasátko k němu zvedlo oči, z nichž náhlá úleva rychle vysoušela všechny slzičky.

„Sláva, tak přece někdo přišel,“ zaradovalo se. „Ty jsi ten hafan, co byl dneska u nás, že? Nevíš, kde je máma? Neviděl jsi ji?“

„Ty ses zaběhl?“

„Nezaběhl. Spíš tak nějak… zapomněl,“ připustil pyžamáček a popotáhl, až to zatroubilo. „Byli jsme s mámou a tetami na procházce. Tady jsme se na chvíli zastavili a já se šel podívat, co je v téhle krásné velké díře. Hrozně to tu vonělo, ze země koukala spousta kořínků, a tak jsem ryl a jedl a zase ryl… No a najednou koukám, že všichni odešli. Když jsem si toho všiml, museli už být daleko, protože na moje volání nikdo neodpovídal. A teď se odsud nemůžu dostat. Dolů to šlo raz dva, jenže nahoru to je hrozně vysoko. Pomůžeš mi domů?“

Kubíček si v duchu povzdechl. Pohled na ten utrápený rypáček ho bodal u srdce, ale tohle bylo to poslední, co teď potřeboval. Přece ho nemůže vzít s sebou. Ne, když se chystá vloupat do spíže jeho mámy, báby a tet. A kdyby ho jen vynesl nahoru a nechal tady… To přece nepřichází v úvahu. V nočním lese bude ve větším bezpečí tady ve vývratu, než kdyby se potuloval kolem.

„Promiň, kamaráde, ale teď nemůžu,“ zašeptal. „Mám práci, něco moc důležitého. Ale slibuju, že až půjdu zpátky, postarám se o tebe. Zatím si tu lehni a spi.“

„Prosííím,“ písknul pyžamáček zoufale, „nenechávej mě tady! Já se bojím! Před chvílí tu přeletěla sova a hrozně při tom koulela očima. Kdo ví, co se tady objeví příště? Mám strach!“

Kubík se zamyslel. Vážně ho tu nemohl nechat, to by přece nedokázal. A kdyby se tomu pruhovanému prasátku náhodou něco stalo, nikdy by si to neodpustil. Jenže když ho bude mít s sebou, na krádež brambor bude muset zapomenout… Počkat! To je nápad! Mohl by je přece vyměnit! On vrátí bachyni pyžamáka, ona mu na oplátku dá košík brambor. To je férový obchod!

Pak si ovšem představil, jak by se na ten návrh asi tvářila kanečkova máma. Jestli by měla pocit, že ho Kubík záměrně unesl, nedopadlo by to s ním dobře. Ne, tudy cesta nevede…

„Haló, pane pes,“ ozvalo se z jámy. „Jste tam ještě? Já vás v té tmě nevidím.“

Borderák věděl, že se nedá nic dělat. Tahle situace měla jen jedno jediné řešení.

„Haló? Haló!“ volal pyžamáček a hlas se mu lámal.

Na dno jámy dopadl košík. A hned po něm i Kubíček.

„Vlez si tam,“ řekl laskavě. „Odnesu tě domů za mámou. Přece bych tě tady nenechal.“

Prasátko vykvíklo radostí a hned se s funěním a chrochtáním nasoukalo dovnitř. Párkrát se v košíku zatočilo jako pes, zkusmo ochutnalo proutí a pak se spokojeně uvelebilo. Borderák sevřel držadlo do zubů, nadechl se a jediným mocným skokem vyletěl nahoru jak nějaký psí superhrdina.

„Jsem moc rád, že jste mi pomohl, pane pes. Maminka se vám určitě moc moc odvděčí.“

„To bezpochyby,“ zamumlal Kuba, ale sám měl těch pochyb plnou hlavu. Říkal si, jestli by nebylo lepší košík s pyžamáčkem jen donést na okraj mýtiny, kterou divočáci používali jako shromaždiště, a rychle se zdekovat domů, než ho někdo uvidí. Pak to ale zavrhl. Přece je už dospělý, tak by se měl podle toho chovat. A co by mu asi tak mohly ty bachyně udělat? Inu, bylo toho dost… Tak nebo tak, brambory budou muset počkat na jindy. Jestli se vůbec ještě nějakého „jindy“ dočká. Když ho totiž prasata uvidí s košíkem, jistojistě si dají dvě a dvě dohromady a svůj lup přenesou jinam, kde jej Kubík nenajde. Nebo na jídlo rovnou pustí omladinu – a pak bude mít se svým plánem nadobro utrum.

Mezi stromy proletěla sova a s tichým zapleskáním křídel se usadila na nedaleké větvi. Zkoumavě se podívala na Kubíka jedním okem, pak druhým a nakonec táhle zahoukala. V tu chvíli se z podrostu vynořily siluety divokých prasat. A zamířily přímo k borderákovi.

„Máma!“ vypískl pyžamáček, vyskočil z košíku a rozplácl se na zemi. Nic si z toho ovšem nedělal, převalil se zpátky na nohy a hned pelášil ke svým.

Bachyně probodávaly Kubíka podmračenými pohledy, zachovávaly si od něj však odstup. Vykročila k němu jen jedna jediná – stará Háta.

„Vida, vida…“ prohlásila matróna zvolna. „Tak ses vrátil. Myslela jsem si to.“

Kubík na to neměl co říct, tak radši mlčel. Věkovitou bachyni si velmi považoval, ale cítil se v její přítomnosti vždy trochu nesvůj. Měl z ní neodbytný pocit, že ví mnohem víc než všichni ostatní.

„Ale překvapil jsi mě,“ pokračovala Háta a vrhla významný pohled na košík. „Místo abys šel... hm… na houby, rozhodl ses nezištně pomoct malému Řopíčkovi. Ne snad, že by to bylo nezbytné – tamhle sýček Cyril si ho všiml a řekl nám o něm. Ale je hezké, že jsi měl starost.“

„Co jiného jsem měl dělat?“ zamumlal Kubík a pokrčil rameny. „Děti jsou dar...“

„… a na světě není nic důležitějšího než ony. Dobře, že si to pamatuješ. Protože my ano,“ řekla významně matróna. „A teď bude lepší, když se vrátíš domů, Kubíku. Myslím, že takhle v noci moc těch svých hub nenajdeš. I kdybys po nich pátral sebelíp.“

Kubík poznal, že prohrál. Prasata samozřejmě pochopila, co měl v plánu, a rozhodně si dají na svou spižírnu pozor.

Taková nespravedlnost! Vždyť nakonec na všechno přišel! Vyřešil to! Zjistil, co přesně se stalo i kdo brambory uloupil, a moc nechybělo a alespoň část z nich by získal zpět. A pak to dopadlo takhle... Bylo mu skoro do pláče, ovšem psi přece nebrečí! Určitě ne, když je někdo vidí.

Smutně se vrátil na statek, uklidil košík zpátky do kůlny a svalil se do pelíšku. Samým zklamáním nemohl dlouho usnout, nakonec však přece jen upadl do neklidného spánku. Konec konců, byl borderák a ti usnou pokaždé.

Ráno ho přivítalo veselé sluníčko... a s ním i veselý ovčákův hlas.

„Kubíčku, honem vstávej!“ jásal vousáč u okna a hrnek s kávou stál zapomenutý na parapetu. „Viděl jsi někdy něco takového? Nemůžu uvěřit vlastním očím!“

Pes se šel loudavým krokem podívat, co se děje tak úžasného. Pořád jej ještě trápily zážitky ze včerejší noci, a tak nedokázal sdílet nadšení svého přítele. Ovšem jakmile vyhlédl před vrata, veškeré chmury z něj spadly. Trávník před domem byl celý podupaný a někdo zničil záhon růží, to ale samozřejmě nebyl důvod ovčákovy radosti. Vedle chodníčku vedoucímu k brance ležela vyskládaná hromada brambor – všechny, které se ze zahrádky ztratily. Dobrá, tak skoro všechny. Ale kdo by je přepočítával? I tak by vystačily na ten největší bramborák na světě.

 

Letadélko Kýňa

Ovčácký pes má na statku spoustu důležitých úkolů. Nejen, že dává pozor na stádo a radí mu, kde je tráva nejzelenější. Sleduje taky pohyb mráčků po obloze pro případ, že by se hnala nějaká čina, a připomíná ovčákovi, kdy je čas vytáhnout misku a naplnit ji dobrotou. A samozřejmě spí; to je hodně důležitý úkol a leckterá bordera by vám řekla, že dokonce ten úplně největší. Když si to tak vezmete, i mezi lidmi se zřejmě najde hodně border. Ovšem nemyslete si, že když čtyřnohý pomocník všechny tyto povinnosti splní, má vystaráno a může jít na dvůr vyplazovat jazyk na vlaštovky. Vždycky se najde něco dalšího. Kubíček například celé dopoledne hlídal Tygřísčino kotě.

Mohlo by se zdát, že dávat pozor na koťátko je spíš za odměnu. Vždyť je to takový roztomilý váleček, který má na jednom konci huňatý ocásek a na druhém spoustu ztřeštěných nápadů. Když zrovna nezápasí na řeckořímský způsob se smrkovou šiškou, snaží se ulovit motýla nebo si celé unavené ustele v pantofli, kde usne, a na celých pět minut pak zavládne božský klid. No není to nádhera? Kubíček by vám jistě řekl, že není. Protože Boculčinou nejoblíbenější hračkou je pokaždé on. A když ta malá šelma vytasí drápky, žádný čumák nebo tlapka před ní nejsou v bezpečí.

Kubík se zkrátka vracel domů z kočičího hřiště stejnou měrou uondán jako poškrábán a těšil se jen na jediné – až se v klidu svalí do svého milovaného pelíšku v dřevníku. Bylo to místo, kde ho nikdo nerušil a kde mohl pokaždé načerpat nové síly a užít si trochu zaslouženého odpočinku. Navíc tam měl také dost klidu na vymýšlení svého mistrovského díla: revolučního, zábavnějšího způsobu pasení, který využíval důmyslnou soustavu tenisáků a aportovacích dřívek.

Jenže co to? Už z poloviny dvora slyšel, že se z jeho hájemství ozývají jakési divné zvuky. Něco tam hrabalo, dupalo a funělo, jako by si tam rodina ježků uspořádala tancovačku.

Opatrně do dřevníku nakoukl. V pelíšku se mu tam slastně rozvaloval cizí pes. Vlastně fenka. Chvíli si hověla na zádech s packami vytrčenými do vzduchu a vyplazeným jazykem, pak se vymrštila na nohy, přetáhla deku o kus dál, shodila na zem pár špalků, několikrát se na měkkém lůžku zatočila a opět se na něj s gustem svalila, aby ozkoušela, jestli to je takto pohodlnější. A znovu. A znovu. V přístřešku to vypadalo, jako by do něj vtrhnul uragán a chtěl se v něm zabydlet na zimu. 

„C-co se to tady děje?“ vykoktal ohromeně Kubík, který nemohl věřit vlastním očím.

„Jééé, ty jsi pan domácí?“ zajásala čubinka, která zrovna ležela na zádech a dávala tak světu na odiv svou malou, zářivě bílou náprsenku. Jinak byla až na bělostné ponožky a hnědé pálení kolem krátkého čumáku celá černá. A tak hrozně huňatá, že vypadala spíš jako malé medvídě než jako pes. „Já jsem Kýňa. Hele, víš, že jsi vzhůru nohama?“ zasmála se pobaveně.

Borderák spolkl poznámku o tom, že to rozhodně není on, kdo tu je vzhůru nohama, a místo toho se soustředil na to podstatné. „Co tu děláš?“ zamračil se. „A jak ses sem vůbec dostala?“

„Prostě jsem se sem zaletěla podívat,“ ignorovala vesele osten v jeho hlase. „Je to tady vážně moc pěkné. Ale měl by sis tu trochu poklidit, nemyslíš?“

„Jak ‚zaletěla‘? To jsi jako skutečně přeletěla přes zeď, která vede kolem statku?“ podivil se Kubík a v duchu si zabručel něco o tom, že ta to nemůže mít v hlavě v pořádku.

„No jasně!“ potvrdila samozvaná návštěvnice. „Létání je psina. Ty to neumíš? To je ti taková paráda, někdy si to musíš zkusit!“

„Prosím tě, co mi to tu věšíš na nos?“ zadurdil se borderák. „Kdo to kdy slyšel, aby psi létali?“

„Nevěříš? Tak já ti to hned předvedu,“ vyskočila Kýňa rozjařeně na nohy a vyběhla z dřevníku. Jakmile se ocitla na trávě, odrazila se do vzduchu, roztáhla všechny čtyři ťapky do stran jako nějaká chlupatá žába a zvolala: „Letííím!“ Samozřejmě hned dopadla zpátky na zem, tím si ovšem nenechala zkazit radost. Dováděla po dvoře sem a tam a jásala při tom: „Letííím! Letííím! Dívej se, jak letím!“

Po chvíli se celá zadýchaná vrátila ke Kubíčkovi a s očima zářícíma nadšením se ptala: „Koukal jsi, co? To byl panečku let. Tak padesát metrů. Sto metrů! A ta výška!“

Pes si zakryl oči tlapkou. Pak je obrátil v sloup v němém dotazu, čím si tohle zasloužil, a povzdechl si: „Jasně, krásně jsi letěla. Naprosto úžasně. Ta zeď ti vůbec nemohla překážet. Ale co tady děláš?“

„Došlo mi, že jsem sice prolétala celý svět, ale tady u nás to vlastně vůbec neznám. Tak se toulám krajem a kochám se. Víš, že to je tady u nás krásnější než celá Afrika? No vážně, nelžu. Tam je to samý písek a prales a do toho občas pyramida, ale po chvíli tě to začne nudit. Tady to je hezčí a navíc to tu líp voní.“

Kubíček si čubinku konečně pořádně prohlédl. V jednom si asi přeci jen nevymýšlela. Opravdu vypadala, jako by putovala divočinou, a to docela dlouho. Sice se nejspíš neměla tak docela špatně, ale její srst neviděla kartáč celé roky a v hlavě to chuděra asi taky měla trošku pomotané. Navzdory tomu, že bez pozvání vtrhla do jeho útočiště, že tam nadělala takový élent a že mu přestěhovala pelíšek, mu jí bylo kapánek líto.

„Aha, a to se touláš jen tak bez domova? Bez pána a bez vlastní boudy?“ naťukl opatrně.

„No jasně,“ potvrdila mu Kýňa a zuřivě se podrbala za uchem. „Jinak by to přece nebyl správný vandr.“

„A není ti smutno? Takhle pořád na cestách, sama...“

„Kdo říká, že jsem sama?“ podivila se a zvědavě vztyčila uši. „Tys něco slyšel? Ale ne, já nejsem sama, vůbec ne. Cestuje se mnou kámoška. Té ti to pálí! Vždycky ví, kam půjdu, chodí napřed a čeká tam na mě. Teď bydlí v lese ve studánce. Kdykoliv se jdu napít, vykoukne z ní na mě a chvíli si povídáme. A jaká to je fešanda! Určitě by se ti líbila!“

Kubíček se zamyslel. Fenečka sice asi měla o kolečko míň, ale díky své veselé, rozjásané nátuře mu byla sympatická. Dívala se na svět jako na dětskou knížku plnou velkých písmen a pestrobarevných obrázků a chtěla si ji celou přečíst, hezky jeden řádek po druhém. A každý pokud možno očuchat a chvíli si u něj schrupnout. Zasloužila si něco lepšího, než bezcílně vandrovat světem a nemít pořádně kde přespat.

„Hele, něco mě napadlo,“ řekl po chvilce, když dospěl k rozhodnutí. „Zeptám se ovčáka, jestli náhodou neví o někom, kdo by ti... jak to říct... dělal společnost. U koho bys měla vlastní pelíšek a kam by ses mohla po těch svých výletech vracet. A než ti někoho najdeme, mohla bys snad zůstat tady. Co říkáš?“

Kýňa na něj překvapeně pohlédla. „No, já ti nevím... Mně je takhle dobře, nemám si na co stěžovat. A je to tak najednou, co ta moje kamarádka? Přece ji nemůžu nechat v lese ve studánce. Vždyť by se o mě bála.“

„Víš co, rozmysli si to. Já to svému ovčákovi navrhnu, a kdybys třeba změnila –“

„Jééé, podívej!“ skočila mu huňatá čubinka do řeči a s očima radostí rozšířenýma dokořán koukala do okenní tabule na svůj vlastní odraz. „Ona už je tady! Já ti říkala, že je strašně chytrá. Počkej, co říká?... Vážně?... Dobře, jestli si i ona myslí, že to je dobrý nápad, tak tady zůstanu.“

Pak mrkla na Kubíka a zašeptala: „Měla jsem pravdu – děsně jí to sekne, viď? Víš ty co? Nechám vás tady chvíli o samotě a půjdu se zatím trochu proletět. Hezky se tu bavte.“

‚Kámoška‘ v okně samozřejmě s borderákem nezůstala. Stejně jako pravá Kýňa zamířila i ona oněmi podivnými žabími skoky dolů k ovčínu, jen na rozdíl od ní nevýskala to její „letííím, letííím“.

„U všech kostí a jitrnic,“ zabručel si Kubíček pod vousy, „tohle bude hodně dlouhých pár dní.“

 

~~~

 

Tulačce Kýně se na statku ihned zalíbilo. Dostala vlastní pelíšek, ve kterém se mohla dosyta vyválet, a její kamarádka se zabydlela za zrcadlem ve skříni plné flanelových košil a měkounkých svetrů. A i večeře byla nesrovnatelně lepší než ti čolci a různé žoužele, o něž se Kýnka obvykle dělila se svou věrnou souputnicí. Když tedy druhého dne ráno přinesl ovčák z kuchyně dvě plné misky, nemohla se té dobroty už dočkat. Snažila se sice sedět stejně způsobně jako Kubíček, ale moc jí to nešlo. Zadek měla přilepený k zemi, to ano, jenže předními tlapkami natěšeně přešlapovala tak rychle, že vypadala jako nějaká domorodá bubenice v medvědím kožichu.

Celá porce v ní zmizela dřív, než byste stačili říct „prejt“. A zatímco Kubíček ještě spokojeně bimbal ušima s čumákem zaraženým do misky, Kýňa už měla hotovo a ptala se: „A co tady celý den děláte, tedy kromě jídla a spánku? Chodíte na procházky? Proletět se ven? Bavíte se nějak?“

Kubíček polknul, naposledy oblíznul misku a odpověděl: „Na procházky chodíme, i když asi ne na takové jako ty. Ale neboj, dost si tady zadovádíš s ovečkami a uvidíš, že pak se ti na žádné túry ani nebude chtít.“

„To by ty ovečky musely být extra zábavné,“ poznamenala čubinka pochybovačně a šla zkontrolovat, jestli borderák svou misku dostatečně umyl.

„No to bych prosil, že jsou! Pasení je ta nejlepší zábava, jakou si dovedeš představit. A nikdo v tom není lepší než já,“ zaprsil se hrdě Kubík. „Jen počkej, sama uvidíš. Krásně se proběhneš po louce, zadovádíš si se stádem... to se pak panečku spí!“

„Počkej, počkej. ‚Proběhneš‘?“ vztyčila Kýňa překvapeně uši a vyvalila hnědá očka. „Vy tady za ovcemi běháte?“

„No a jak jinak bys to chtěla dělat?“ zeptal se Kubík a v duchu se modlil, aby už někde nezavedli ten jeho geniální nápad s tenisáky a aportovacími dřívky.

„No moderně přece. Letecky. Je to rychlejší a efektivnější. Na letišti, kde jsem byla předtím, jsme to tak dělali, a bylo to žůžo.“

To už začínalo být na Kubíka příliš. Dosud mu ty její výmysly přišly docela roztomilé a toleroval je, protože byla... no protože to byla Kýňa. Ale pasení, to byla jeho doména. A takovéhle kacířské řeči nemohl dál trpět nikomu, ani té sympatické čubince se širokou rozesmátou tváří.

„No dobře,“ řekl hlasem karbaníka, který ví, že všechny trumfy má v rukávu bezpečně schované on. „Tak co kdybys mi to ukázala? Zajdeme si nahoru na pastvinu a ty se tam budeš moct předvést v plné parádě. Uvidíme, jak ti to půjde.“

„Výborně,“ zajásala Kýnka. „Jdeme na to!“ A hned vyskotačila ze dveří na dvůr.

Společně vyšli ze statku zadní brankou u ovčína a zamířili k louce, kterou stádo právě vypásalo. Po obloze se líně převalovala velká mračna, a ačkoliv sluníčko hřálo a vanul jen jemný větříček, bylo znát, že léto už pomalu končí. Ve vzduchu se vznášel podzim. Podzim a ještě něco jiného... Kouř?

Kýňa se zastavila, a bylo-li to vůbec možné, úsměv na tváři jí trochu pohasl. Zeptala se: „Kubíčku, tamhleta stodola, ta dole u návsi, ta má takhle hořet? To je nějaký váš místní zvyk?“

Kubík to už taky viděl. „Honem, pospěš si,“ vyhrkl. „To rozhodně není v pořádku. Musíme se podívat, jestli nepotřebují naši pomoc!“

„Vážně musíme?“ ošila se fenečka. „Já se tak moc těšila, až se proletím kolem oveček. Tohle nás hrozně zdrží.“

„Nedá se nic dělat,“ řekl borderák rozhodně. „Když hoří, musí všechno stranou a každý pomáhá, jak jen může.“

A opravdu, oním pravidlem se očividně řídila celá vesnice. Kolem stodoly se už shromáždila kupa lidí, jedni vláčeli kýble s vodou, další se snažili vynosit ven, co se dalo, a několik dobrovolníků odhánělo skupinku dětí, které přišly s buřty nabodnutými na dlouhých klaccích.

Tím vším zmatkem se proplétala Tygříska s čumáčkem celým šedým obavami. Otírala se každému o nohy, zachytávala se jim drápky za kalhoty a úpěnlivým mňoukáním se na sebe snažila upoutat pozornost. Nikdo si jí ovšem nevšímal. Dvounožci měli svých starostí dost a na nějakou kočku jim nezbýval čas.

Kubíčkovi však její počínání neuniklo. „Hej, Tygří!“ štěkl na ni, jakmile ji v tom všeobecném mumraji zahlédl. „Stalo se něco?“

Kočka se k němu hbitě propletla skrz les holínek a rychle ho táhla k ohni. „Sláva, konečně někdo,“ drmolila. „Musíš mi pomoct, Kubíčku! Honem! Nemáme moc času! Na střeše té stodoly je Boculka!“

„To tvoje kotě? A jsi si jistá, že je právě tam?“ zeptal se borderák a vzpomněl si na všechny šrámy a škrábance, které mu ta rozjívená lotranda uštědřila a z jakých všemožných míst ji už musel tahat a zachraňovat. „Neschovala se zase v nějakém sklepě nebo nešla strašit starostovy slepice?“

„Ne, opravdu je tam,“ potvrdila Tygříska a hlas se jí chvěl obavami a napětím. „Hrály jsme si, ona vyšplhala po trámech až nahoru, když tu se náhle objevil ten oheň. Viděla jsem ji, ale už jsem se za ní nedostala. Ty plameny ji tam uvěznily a ona teď nemůže dolů. Podívej se sám, tamhle je!“

Oba psi zaklonili hlavy a spatřili Boculku na vlastní oči. To bílé kotě s roztomilými černými flíčky a šibalskýma ouškama balancovalo na štítu střechy a otevíralo tlamičku v zoufalém volání o pomoc, které však zanikalo ve všeobecném povyku.

„To je ale hrůza, Tygří!“ vydechl Kubíček. „Jenže teď se nahoru nikdo nedostane, uvnitř to už vypadá jako v pekle. Nemohla by seskočit? Vy kočky přece dopadnete pokaždé na všechny čtyři.“

„Blázníš?“ prskla mourka. „Mám nechat skočit dcerku z takové výšky? Vždyť by si zpřelámala všechny kůstky v těle.“

Borderák souhlasně kývl. To by musela mít Boculka křídla, aby se jí nic nestalo. „Tak snad tu budou hasiči s žebříkem včas,“ zadoufal tiše s pohledem upřeným na střechu, skrz kterou stoupal těžký kouř a tu a tam i nějaký ten plamínek.

„A proč čekat?“ ozvala se znenadání Kýňa, která dosud mlčky stála vedle Kuby a vše bystře pozorovala. „Vždyť to je hračka. Rychle nahoru, popadnout kotě, pak zase zpátky... Budu dole dřív, než se nadějete.“

„To bys vážně udělala?“ zeptala se s nadějí v hlase Tygříska.

„Jasně, to nic není,“ usmála se sebevědomě čubinka.

„Neblázni, Kýnko,“ zhrozil se Kubík. „Počkáme na profesionály. S ohněm nejsou žádné žerty, ještě se něco stane tobě i Boculce.“

„Láry fáry,“ odbyla ho fenečka. „S takovou prkotinou nemá cenu otálet. Sám jsi říkal, že každý pomáhá, jak jen může. A já můžu. Hele, tady si někdo nechal na plotě koženou bundu, ta se bude hodit.“

Přehodila si zmíněný kus oděvu přes záda, aby se jí žárem nepřipekl kožíšek, prosmýkla se kolem hasících vesničanů a s lehkovážným poskakováním vběhla do výhně, v niž se stodola rychle měnila. Kočka se psem, kteří zůstali venku, naposledy spatřili zamávat její huňatý ocas, načež jim zmizela z očí.

„Myslíš, Kubíčku, že ta tvoje kamarádka Boculku skutečně zachrání?“ zašeptala Tygří, která napětím skoro zapomněla dýchat.

Doufala, že ji borderák uklidní, ten však jen s vytřeštěným pohledem hlesl: „Já doufám, že zachrání aspoň sebe.“

„Ale vždyť se tvářila tak sebejistě.“

„Jo, to ona umí,“ přisvědčil Kubík. „Jenomže si vůbec neuvědomuje, co jí tam hrozí. Ona není jako normální psi, které znáš z okolí. Hrome, vždyť ona si i myslí, že umí lítat!“

„Hele, ale nahoru se dostala, podívej!“ zajásala mourka a nadšením poskočila.

Opravdu. Kýňa stála nahoře na štítu střechy vedle kotěte, které se k ní okamžitě vrhlo a vyškrábalo se jí na záda. Bundu si fenečka už shodila ze zad, z kožíšku se jí trochu kouřilo, ale jinak se nezdálo, že by došla k nějaké úhoně. „Vidíte? Já vám říkala, že to bude brnkačka,“ štěkla na ostatní, pak zvedla hlavu a kochala se výhledem na okolí. „Hele, víte, že je odsud vidět až za les?“

„Nezdržuj se tam a padej dolů!“ zavelel Kubík, který si v tu chvíli tak docela neuvědomil pravý význam oné věty.

Kýnka se naštěstí po zralé úvaze rozhodla, že ho nevezme za slovo, a otočila se, aby proklouzla do podkroví stejnou mezerou mezi taškami, kterou se sem dostala. Jenže to už nešlo! Sotva se k otvoru přiblížila, vyšlehly z něj žhavé plameny, jež zvolna požíraly celou střechu. Rozvážně zacouvala zpět ke štítu a nebohá Boculka se k ní mezitím tiskla jako k smrti vyděšené klíště.

„Vydrž tam, Kýňo!“ volal ze země Kubík. „Hasiči už jedou!“

Čubinka mu věnovala jen šibalský úsměv. „Na co čekat? Vždyť to není až tak vysoko. Aspoň bude zábava. Teď Kubíčku uvidíš, jak se lítá. A ať se jmenuju Placatkýňa, jestli ne.“

„NE!!!“

A Kýňa skočila. Odrazila se, roztáhla nohy co nejdál od sebe... a ladně se v kruzích snášela dolů. Zespoda se zdálo, jako by jí mezi konci tlapek vyrostla pevná blána. Ovšem ne taková, jakou mají vakoveverky. Tahle byla černá jako noc či křídlo netopýra. Až po chvíli Kubíčkovi došlo, co to je. Ta kožená bunda. Kýňa si ji dala pod břicho, prostrčila zadní nohy do rukávů, do zubů sevřela spodní lem a klouzala na horkém stoupajícím vzduchu.

Boculka vřískala strachy, fenečka si ovšem let očividně užívala. Dvakrát zakroužila nad nedalekým trávníkem a pak přistála v hromadě kompostu.

Borderák s kočkou byli okamžitě u nich.

„Teda... jak jsi to udělala?“ dostal ze sebe ohromený Kubíček.

„To je jednoduché,“ usmála se Kýnka, počkala, až roztřesené kotě vystoupí, zamávala mu na rozloučenou ocasem a vysoukala se z improvizovaného křídla. „Je to jenom otázka vztlaku, nosné síly a vzdušných proudů. Prostá fyzika a matematika. Říkala jsem ti přece, že jsem dělala na letišti, a to se spoustu věcí naučíš.“

Pak se rozhlédla, a když zjistila, že se kolem už nic zajímavého neděje, zeptala se: „Tak co, půjdeme se teď proletět k těm ovcím?“ A zatímco ji vyprovázel borderákův užaslý pohled, odhopsala svým nezaměnitelným žabím způsobem směrem k pastvině.

Ale to už je zase jiný příběh.