„V celém Navrinaku – ba co dím, od mrazivých vrcholků Throngladu až po rozpálené pláně Lar-Dalessy daleko za hřebenem Vladařových štítů – nenajdete místo bezpečnější a duchovně čistší než Refiretitový klášter. Nevím, zda jsou věže hlavního sídla Ochránců skutečně vyrobeny z převzácného kovu, od nějž odvozuje své jméno, ale pokud si to někdo může dovolit, je to právě tento řád neúnavných a hrdinných bojovníků proti zlovolným silám a intrikám Prokletých, kterému i císařský dvůr projevuje respekt a podporu neskonale větší, než by odpovídalo jeho oficiálnímu postavení. Jistě, mohl jsem se na tuto věc zeptat přímo Bdělého. Nechci se chlubit (a jak moji věrní čtenáři dobře vědí, skromnost patří mezi mé mnohé charakterové přednosti), ale opravdu jsem s ním hovořil, dokonce mě pohostil u svého stolu. Rozhodl jsem se však, že nebudu plýtvat drahocenným časem tohoto velikána naší doby na něco tak přízemního, jako jsou debaty o střešní krytině, a raději jsme se věnovali hlubokomyslnějším tématům.
Ačkoliv je Refiretitový klášter dechberoucí místo plné úžasných zázraků techniky a nehynoucí moudrosti, po dvou dnech jsem byl rád, že mohu pokračovat ve svém putování dál na jih. Zdejší pivo totiž bylo teplé a postele studené – a jak je o mně známo, dávám přednost opačnému uspořádání.“
Trevis Lonholm
Putování za divy naší říše, svazek III.
Ten veliký kámen vyrůstal snad ze samých útrob země. Byl černý jako smola, tyčil se do výšky tří dospělých mužů a pohled na něj už z dálky vzbuzoval bázeň. Člověk si v porovnání s ním připadal malý, bezvýznamný a nicotný. Tento respekt se však se zkracující se vzdáleností vytrácel. Mohly za to především ony tucty obscénních nápisů a rytin, jimiž bylo skalisko pokryté tak vysoko, kam jen místní omladina dosáhla – a pár malůvek přidali nějací odvážlivci dokonce až na samotný vrchol. Těžko říct, zda byl místní kovář skutečně tak obdařený, jak obrázek naznačoval, a jestli temný obelisk ozdobil tímto uměleckým dílkem on sám, nebo některá z jeho obdivovatelek, každopádně však tvořil dominantu, která přitahovala zraky všech pocestných. Tito dva nebyli výjimkou.
Maryn shodil ze zad tlumok, do spoutaných rukou svého společníka vložil čutoru s vodou a raději stočil pohled k dřevěným střechám na obzoru. Ne snad, že by vyobrazenému řemeslníkovi záviděl, ale podobné očumování mu přišlo nepatřičné.
„Stejně si myslím, že to je blbost,“ zabručel kysele Iorvek a zhluboka se napil, až ho chladná tekutina zastudila na zubech. Pak nádobu vrátil, promnul si zápěstí a pokračoval: „Kdybychom neodbočovali k pobřeží a vzali to rovnou na jih, mohli bychom být už zítra v Navirnaku. Tak proč do háje tahle zacházka… kam? K pitomý vesnici, která smrdí nudou a rybinou?“
„Protože se mi nechce spát tři noci po sobě někde v mlází,“ odvětil klidně Maryn, protáhl si záda a zhluboka se nadechl slané vůně moře, kterou nesl mírný vítr až k nim. Svou těžkou, dva palce silnou okovanou hůl si opřel o balvan, jenž měl být až do skonání věků nedobrovolným heraldem kovářovy chlouby, pak shodil ze zad tornu a začal se v ní přehrabovat. „Nebaví mě pořád usínat na kamení a probouzet se s tváří mokrou od rosy a oslintanou od jezevců. Děkuji, nechci. To si radši kus zajdu a užiju si trochu pohodlí. Ne snad, že by tady v Bílé byl kdovíjaký komfort, ale lepší než nic. Už jsem tu párkrát byl a starosta je fajn chlap.“
„Slečinko,“ ušklíbl se druhý muž a vycenil svých pár zbývajících zažloutlých zubů. „To já v tvým věku –“
Ramenatý mladík pozvedl hlavu od zavazadla a probodl svého společníka pohledem. „Nevím, co ty v mém věku, ale já už strávil v lesích víc nocí, než tysʼ vychlemtal piva, a to je co říct. Narukoval jsem ve čtrnácti a služba Kruhu tam u nás, to není žádné dřepění na zadku někde v teple na radnici. Proto si vážím každé příležitosti, kdy se můžu vyspat pod střechou. Jestli se ti to nelíbí, můžu tě klidně na noc přivázat v lese ke stromu a jít za zdejším staršinou sám. A zatímco ty budeš drkotat zuby někde ve vývratu, já si nacpu břicho čerstvě vyuzenou rybou, zaliju ji pivem a pak se rozvalím v měkkých peřinách.“
Iorvek obrátil oči v sloup. „Jasně, promiň. Jsi ostřílenej zálesák, samozřejmě. Jako bych nic neřekl.“ Odmlčel se, sáhl si spoutanýma rukama na zátylek a obouruč se podrbal. „Takže vážně půjdeme do vesnice?“ zeptal se o stupeň tišším hlasem a kousl se do rtu.
„Jo,“ přikývl Maryn a postavil se. Přes rameno měl přehozený plášť a deku, které vyndal z tlumoku. „A ty do toho nemáš co kecat, tak se s tím smiř. Snad si nemyslíš, že tam narazíme na někoho z tvých bývalých kámošů? To by byla hodně divná náhoda, že by se někdo z nich ukrýval zrovna tady, v takovéhle díře. Všichni se tu navzájem znají a každý pocestný je hned nápadný. Zrovna ty bys to už mohl vědět. A i kdyby tě někdo poznal, musel by se nejdřív dostat přese mě. Tak ukaž ruce,“ vyzval rázně staršího muže, který jej bezmyšlenkovitě poslechl. Mladík zkušeným pohledem zkontroloval pouta, ověřil, zda kožené pásky drží palce v dlaních, a přehodil muži plášť ledabyle přes spojená zápěstí.
Ten zaraženě pozvedl obočí. „Co blbneš?“
„Nebudeme těm křupanům přece dělat divadlo, ne? Nemusí strkat nos do věcí, po kterých jim nic není. Teď buď chvilku v klidu,“ rozkázal Maryn a dřepl si Iorvekovi k nohám. Chvíli zápasil se zámky na kožených poutech kolem jeho kotníků, upravil jejich šíři a posunul mu je až pod kolena. Když s tím byl hotov, znovu je zamkl a omotal vězni deku kolem pasu jako dlouhou suknici, která vše bezpečně skryla. Pak vstal, odstoupil a zhodnotil pohledem svoje dílo. „Jo, to by šlo,“ prohlásil spokojeně. „Vypadáš sice jako hastroš, ale aspoň zapadneš mezi místní.“
Spoutaný muž jen něco zabručel.
„Uvidíš, že to proběhne v klidu. Mlč, chovej se nenápadně, nesnaž se o žádné blbosti. Najíme se, vyspíme a ráno půjdeme dál. A kdyby něco, jsi pod mojí ochranou.“ Tázavě se zahleděl na svého společníka, zda s ním souhlasí, ten však jen mlčky stál a přemýšlel.
„Tak jdeme,“ poplácal ho Maryn po rameni.
Vesnice se pomalu blížila. Záhy zjistili, že domy, které viděli z dálky, tvoří jen část ze zdejších budov. Přinejmenším jednou tolik se jich tisklo ke stěnám bílých útesů, jež příkře spadaly do moře a daly vsi její jméno, a několik domků se dokonce houpalo v zálivu na plovoucích dřevěných ostrovech spojených s břehem propletencem lávek, můstků a žebříků. V tomto směru se Bílá nelišila od ostatních rybářských osad a městeček v celé říši: na souši se žilo, na moři pracovalo.
„Víš, za poslední dva roky se lidi hrozně změnili,“ prohlásil znenadání Iorvek tichým hlasem. „Dřív se stačilo držet při zemi, nebudit zbytečnou pozornost a každej tě nechal na pokoji. Nikdo nic neřešil. Do háje, vždyť u mě nakupovali dokonce i lidi ze stráže a nikdy si nestěžovali. Jenže teď?“ Vrásčitá tvář se mu stáhla v kyselé grimase. „Teď jsou všichni jak jeblí ráhnem. Stačí jenom podezření, že ses zapletl s nějakým Prokletým, a žádnej pranýř, žádná šatlava. Lůza tě prostě rozsápe na kusy, jen aby se zalíbila těm nahoře.“
„Zákony mluví jasně –“ poznamenal Maryn, ale vězeň se jen uchechtl.
„Zákony, zákony… S tím na mě nechoď, prosím tě,“ odplivl si. „Teď stačí na někoho na ulici bez důkazů ukázat prstem a do večera se po něm slehne zem. To jsou nějaký zákony? Říkám ti, Kruh lidi úplně zblbnul. Zfanatizoval. A oni se rádi nechali.“
Mladík zamyšleně pokýval hlavou. „Jeden by řekl, že by ses už nejradši viděl v Navirnaku, pěkně v cele pod zemí. V chládku a bezpečí.“
Tu poznámku nechal postarší hubený muž bez komentáře. Ovšem z jeho protažené tváře Maryn snadno vyčetl, že udeřil hřebík na hlavičku.
Maryn předpokládal, že jejich příchod do Bílé vzbudí zvědavý zájem. V podobných osadách a vískách to tak chodilo pokaždé – kdykoliv se na návsi, v hospodě nebo na radnici objevil někdo cizí, upnula se na něj hned pozornost všech místních obyvatel. Je to kupec? Neprodává něco, co by se nám mohlo hodit? Jedná-li se o potulného řemeslníka, neměli bychom pro něj práci? A pakliže dorazil nějaký poutník zdaleka, určitě se alespoň nad pivem rád podělí o různé historky a zprávy z druhého konce říše. Život mimo velká města byl náročný a k uzoufání nudný, vytržení z každodenního stereotypu tak představovalo vítané rozptýlení.
Ovšem zdálo se, že tentokrát se tu o rozruch postaralo něco jiného. Oběma příchozím, kteří zvolna kráčeli zaneřáděnými uličkami mírně se svažujícími k čelu útesu, nevěnoval nikdo druhý pohled – a často dokonce ani ten první. A to přesto, že působili nepatřičně jako rybí hlava v koláči. Nehodili se k sobě, lišili se jako noc a den. Jeden elegantní a upravený, druhý navlečený jako hastroš. Jeden mladý, pohledný, s pečlivě zastřiženým plnovousem a jiskrou v oku, druhý postarší, unavený a s hubenou tváří pokrytou vráskami a ďolíčky od neštovic. Jeden vybavený na dlouhou cestu a opásaný mečem, druhý nalehko, jen s pláštěm nedbale přehozeným přes sepjaté ruce. Nic z toho však lidi z Bílé nezajímalo. Každý, koho Maryn s Iorvekem mezi nízkými dřevěnými domky potkávali, měl někam napilno. A všichni pospíchali stejným směrem.
„Kam to utíkají?“ zabručel Iorvek, zatímco udiveným pohledem sledoval tělnatou matrónu v dlouhé sukni, která ztěžka funěla kolem. Na tváři jí samou námahou naskákaly červené fleky. „To sem přijeli kejklíři? Nebo moře vyvrhlo narvala s pokladem?“
„Možná připlula nějaká loď z Východu,“ nabídl poněkud střízlivější vysvětlení Maryn, jenž právě se znechuceným výrazem hledal něco, o co by si mohl otřít z boty lejno, do kterého vinou vlastní nepozornosti šlápnul.
Jeho vězeň se pochybovačně uchechtl. „Loď z Východu. Tady. V takovéhle řiti. To bych to spíš šacoval na toho narvala.“
„No co, tak se zeptáme… Hola, krásko, počkej!“ zavolal mladý strážce zákona na pihovaté děvče s mohutným copem světlých vlasů, jež se jim právě snažilo vyhnout a dohnat ostatní. „Co se to děje? Kam mají všichni tak naspěch?“
Dívka se zastavila, zmateně se rozhlédla, zda ten vysoký pohledný muž mluví skutečně na ni, a polil ji ruměnec. Odhrnula si z čela neposedný pramínek vlasů a usmála se. Oči jí zářily. „Vy to nevíte? Bude soud s Prokletou! Konečně! Už na to čekáme kolik dní!“
Maryn pozvedl obočí. „Prokletá říkáš? Tak to mě zajímá. Kdo ji bude soudit? Váš staršina? Jak on se to jen jmenuje… Bordeck? Borcroft? Tak nějak to bylo. Takový malý, tlustý, vypadá jak hokynář…“
„Kdepak, vážený pane,“ vysvětlovala ochotně mladá vesničanka a drobná ňadra se jí pod bleděmodrou halenkou dmula – snad zadýcháním, snad kvůli tomu, jak ji onen cizinec oslovil. „Prý sem kvůli tomu přijel Ochránce, až z Navirnaku. Věřili byste tomu? Jakmile se to rozkřiklo, všichni všeho nechali a hned pospíchali na radnici. Tohle si nemůže nikdo nechat ujít, to dá rozum! Vždyť jak často uvidíte na vlastní oči někoho z Bratrů, zvlášť tady u nás!“
„To chápu, to je rozhodně velký den,“ pokýval hlavou Maryn a loupl okem po Iorvekovi, kterému se koutek úst zkřivil ve špatně maskovaném úšklebku.
„Co nevidět začnou, tedy pokud už nejdeme pozdě. Já se zdržela, protože jsem to běžela říct naší bábě. Jenže ona je stejně hluchá jako poleno a na nohy nemůže… Ale co vám to vykládám, stejně vás to nezajímá,“ mávla rukou dívka a trochu se zarděla. „Jdete se podívat také?“
„Leda až budou ryby lítat,“ zabručel sotva slyšitelně hubený vězeň.
Maryn mu naoko přátelsky položil ruku na rameno, bolestivým stiskem mu však dal najevo, že na takovéto komentáře není zvědavý. Mile se při tom na plavovlásku usmál. „To si piš, že ano. Říkala jsi, že to je na radnici? Tam cestu znám, už jsem tu byl. Utíkej napřed, ať o nic nepřijdeš. Určitě se tam uvidíme,“ mrknul na ni. „Jak se jmenuješ?“
„Beka,“ vyhrklo děvče a po kratičkém zaváhání se rozběhlo za posledními lidmi, kteří již mizeli za rohem. Cestou se však po Marynovi ještě jednou ohlédlo, div při tom nezakoplo.
Oba poutníci, strážce i jeho vězeň, osaměli. Doléhal k nim jen občasný štěkot psů, střežících ošuntělé domovy svých pánů, a vzdálené hučení. Že by už byl znovu čas přílivu? Ne, tohle bylo něco nebezpečnějšího a hladovějšího než moře. Dav. Dav, který se nemohl dočkat nadcházejícího představení.
Iorvek konečně setřásl Marynovu ruku z ramene. „Do velrybí řitě,“ ulevil si. „No neříkal jsem to? Lidi zmagořili. Šílejʼ po krvi. Nějaká chudák holka dokáže předpovídat počasí nebo za někoho dokončila větu a hned: ‚Prokletá, Prokletá! Pověsíme ji, rozsekáme na kousky!‘ Vždyť i to škvrně, kterýmu jsi kdovíproč motal hlavu, se nemohlo dočkat, až uvidí ten tyátr…“
„Nebo ta tvoje nebožačka taky může mít na svědomí desítky životů. Třeba to je bestie, co nechává zmizet lodi na moři, a teď dostane, co si zaslouží. Nevíš, o co tu jde,“ pronesl smířlivě strážný, popotáhl si opasek a úsporným pohybem hlavy naznačil, že je čas vyrazit. „Půjdeme se podívat na ten soud.“
Ve vězňově hlase byla cítit žluč. „Jakej soud? Snad poprava, ne? U toho já bejt nemusím.“
„Ptal jsem se tě snad na názor?“ blýsklo Marynovi varovně v oku. „Musím mluvit se staršinou, ať se o nás postará. Tak padej. A jestli se ti nebude líbit, co uvidíš, zavři oči.“
I kdyby to byla Marynova první návštěva v Bílé, při cestě k bachratému domu honosně nazývanému „radnicí“ nemohl zabloudit – dav, jenž se před ní shromáždil, by totiž přeslechl jen hluchý. A kdyby snad tato nápověda nestačila, mohl by se spolehnout též na čich. Přímo vedle oné jednopatrové budovy se štítem zdobeným kýčovitými soškami z červeného robodového dřeva, která uzavírala svažující se volný prostor na kraji vysokého útesu a visela zadní polovinou přímo nad zálivem, se totiž krčila drobná manufaktura na zpracování rybího odpadu. Slanou vůni moře plnou dálek tak nemilosrdně přebíjel puch, ze kterého cizincům slzely oči. Místní na něj ovšem zřejmě byli zvyklí.
Maryn s Iorvekem se zastavili u nízkého zábradlíčka, od kterého klesalo krátké schodiště dolů k radnici a k malému tržišti, jež se rozprostíralo před ní. Ze své vyvýšené pozice měli jako na dlani nejen záliv a širé, vzdouvající se moře za ním, nýbrž i hlavy vesničanů, tísnících se mezi stánky. Sešla se tu jistě celá Bílá. Trhani i obchodníci, rybáři, tesaři, matky od rodin i s dětmi, v přední řadě dokonce nechybělo několik vyšňořených zástupců „lepší společnosti“. Čtveřici pochopů v kožených vestách se s pomocí dřevců jejich pík jen stěží dařilo držet reptající a pokřikující zvědavce dál od vyvýšené kamenné terasy, na které byla radnice postavena. Před budovou tak vznikl půlkruhový ostrůvek klidu. V jeho středu stál malý obtloustlý človíček v drahé prošívané vestě, plátěných kalhotách a nízkých kožených botách, jenž se snažil okolní dav překřičet. Tvář kolem dlouhých zrzavých licousů měl brunátnou – těžko říct, zda námahou, nebo vztekem.
„Tady vládne spravedlnost, kurva!“ chraptěl ze všech sil. „Spravedlnost a já. A já říkám, že každý má nárok na soud.“
Tím ovšem jen přilil olej do ohně.
„Slyšíte ho?“ zaskřehotala nějaká babizna v šedivém šátku a rozhlédla se po svých sousedech. „Už ho taky očarovala! Stejně jako Dorbena!“
„Jasně, měli jsme ji zabít hned!“ souhlasil s ní osmahlý muž s povislým knírem, který ji podpíral. „No nemám pravdu, lidi? Staršina Porcroft ji měl tejden zavřenou v šatlavě, byl tam s ní pod jednou střechou – a už nad ním má moc. Hele, jak ji teď pustí na svobodu, uvidíte. A ona se nám bude mstít. Zabít ji, zabít!“
„Ticho!“ zařval starosta ze všech sil. Konečně se jeho snaha setkala alespoň s částečným úspěchem. Lidé umlkli, ovšem v očích se jim zračil nesouhlas hraničící s pohrdáním. Nadechl se a klidnějším, přesto však rozhodným hlasem pokračoval: „Nikdo se zabíjet nebude, aspoň ne bezdůvodně. Zjistíme, jestli je skutečně vinná – a pak se podle toho zařídíme.“
„A jak to chceš asi udělat?“ pozvedl hlas podmračený pořízek v první řadě. „Očaruje tě, vleze ti do hlavy. Ani se nenaděješ a udělá z tebe svojí loutku. Už jenom mluvit s ní je risk. “
„Jasně!“ přidal se kdosi z druhé strany tržiště. „Bavil by se s ní jenom blázen. A navíc, jaké další důkazy potřebujeme? Vždyť všichni víme, že je Prokletá. No ne, sousedi?“
Prostranstvím se zvedla vlna souhlasných odpovědí. „Jasně, jasně! Přiveďte ji, vyřídíme to s ní okamžitě, tady a teď! Na co dál čekat? Dřív, než bude pozdě!“
Dav se dal do pohybu, a ačkoliv se jej drábové snažili odtlačit od terasy, dařilo se jim to stejně, jako kdyby chtěli zastavit příliv.
„TAK DOST!“ zaburácel nad tržištěm hlas hluboký jako varovné troubení mlžného rohu zámořského korábu. Z otevřených dveří radnice se vynořil holohlavý ramenatý muž. Opíral se o jakousi dlouhou, tři palce silnou hůl opatřenou hojným kováním a táhly, druhou ruku měl významně položenou na jílci mohutného tesáku uloženého v pouzdru za opaskem. Zraky všech ovšem přitahovalo něco zcela jiného: zlatá destička velká jako dlaň, kterou měl vrostlou do kůže na levém předloktí. Lidé strnuli, těch jeho pár slov zchladilo horké hlavy jako zimní moře. O Ochráncích se vyprávělo mnoho různých historek a nikdo z vesničanů nehodlal zjišťovat, nakolik jsou pravdivé a co už je bohapustá lež.
„Kdo se pokusí stát v cestě výkonu práva, bude mít co dělat se mnou!“ ryčel dál člen navirnackého Bratrstva jako rozzuřený býk a na svalnatém krku mu naběhly modravé žíly. „Nemáte právo soudit. Nemáte právo rozhodovat. Já ano!“
Na celém prostranství před radnicí zavládlo naprosté ticho rušené jen šuměním moře a slabým cinkáním zvonečků na bójích. Lidé bázlivě klopili zraky, rozpačitě šoupali nohama a zvolna se stahovali zpět pod kamennou terasu. Dokonce i na Maryna, který vše sledoval zpovzdálí, udělal Ochráncův příchod dojem a po Iorvekově tváři přeletěl stín strachu.
„Žádné blbosti,“ sykl Maryn a chytil svého vězně za rukáv, aniž by spustil zrak z toho muže, který si během jediného okamžiku dokázal získat respekt téměř stohlavého davu před sebou. S překvapením si uvědomil, že navzdory impozantnímu prvnímu dojmu nebyl Ochránce vlastně ničím zvláštní nebo nápadný. Vzhledem k příběhům vyslechnutým za roky své služby očekával obra, jenž bude převyšovat okolí o dvě hlavy, s rukama jako lopaty a s pažemi silnými jako stehna. A přitom před ním stál na pohled obyčejný člověk, kterého by si – nebýt onoho vybledlého tetování na lebce a hrubě snýtované hluboké jizvy na levé tváři – při návštěvě nějaké přístavní krčmy nejspíš ani nevšiml.
Až na ty oči. Z těch šel strach.
Všichni na tržišti stáli jako uhranutí. Muž zvolna kráčel ke kraji terasy a vesničané pod ním stejně rychle couvali; každý se snažil, aby mezi ním a členem obávaného řádu z Refiretitového kláštera bylo alespoň několik sáhů místa. Touhu po krvi, která ještě před chvílí prosycovala vzduch, vystřídal obyčejný strach o vlastní kůži.
Ochránce se zastavil na samém okraji obřího kamenného soklu a bledým pohledem probodával lidi pod sebou, všechny dohromady i každého zvlášť. Nikdo ani nedutal.
„O tom, co se stane, rozhodnu já!“ burácel do ticha.
Starosta si odkašlal, upravil si zdobenou vestu a postoupil o kousek vpřed. „Tady bratr Galmor, alurim s pověřením přímo od samotného Kruhu, před chvílí dorazil na mou žádost z Navirnaku,“ nesl se jeho chraplavý hlas tržištěm. „Postará se, aby bylo zákonu učiněno zadost. Prosím vás všechny, abyste respektovali nejen jeho postavení, ale i rozhodnutí, k němuž dospěje – ať už bude jakékoliv. Jeho zkušenostem s Prokletými silami se nikdo z nás nemůže měřit.“
Rozhlédl se po obyvatelích Bílé, a když se tentokrát neozval ani náznak nějakého protestu, otočil se k jednomu z pohůnků a kývl na něj: „Přiveď ji.“
Oslovený ozbrojenec zbledl, nehnul se však z místa. Jen několikrát naprázdno otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, a prsty se mu křečovitě sevřely na ratišti píky.
„Neslyšel jsi snad?“ zasyčel staršina vesnice, výhružně vyvalil oči a licousy na ruměných tvářích se mu naježily.
„A-ano, pane,“ vykoktal pochop a rozhlédl se po svých kolezích, jako by u nich hledal oporu. „Ale… ale přece za ní nemůžu do cely sám. Vždyť tam nikdy další není. Co když mě… co když…“ Hlas se mu vytratil.
Starosta Porcroft si povzdechl a po chvilce váhání kývnul ještě na jednoho vojáka, aby se pro vězenkyni vydali společně.
„Teď něco uvidíme,“ zabručel Iorvek a přejel pohledem hlavy lidí pod sebou. „Přichází spravedlnost. Neomylná a rychlá spravedlnost davu. Všichni ji odsoudili dřív, než měla vůbec šanci pronést aspoň jediné slovo na svou obhajobu.“
Maryn pozvedl obočí a pousmál se. „Zajímavé.“
„Co zas?“ odsekl vězeň, kterého bohorovnost jeho strážce popouzela.
„Ale nic. Jen že se chováš úplně stejně.“
Iorvek se naštětil, ale než stačil něco namítnout, Maryn pokračoval: „Ty také nečekáš na žádné důkazy a už předem je ta Prokletá… údajná Prokletá v tvých očích nevinná. I ty máš jasno. Ovšem kromě spravedlnosti davu a spravedlnosti zločince existuje ještě jedna – spravedlnost Ochránce. A v tu bys důvěru mít měl. Protože pokud ne v ni, tak v co jiného může člověk věřit?“
A když viděl, že se jeho společník nemá k odpovědi, poplácal ho po rameni v téměř přátelském gestu a stočil pohled zpátky k terase před radnicí. „Jen sleduj. Snad ti to dodá trochu důvěry, že ještě existuje nějaké právo a řád. Půjde se ti pak v Navirnaku před soud s lehčím srdcem, uvidíš.“
Zdola se náhle ozval mnohohlasý křik plný nadávek a nenávisti – dvojice pochopů právě vyváděla z radnice vězenkyni. Poháněli jí násadami svých pík a dávali si bedlivý pozor, aby se jí sami ani nedotkli a pokud možno na ni ani nepohlédli. Nevypadala přitom nijak nebezpečně, naopak. Dlouhé rozcuchané vlasy plné slámy jí sice propůjčovaly vzhled divoženky, ale Maryn si nedovedl představit, že by tato drobná, hubená, k smrti vystrašená dívka mohla někoho ohrozit. Vlastně ne „dívka“, nýbrž „žena“, opravil se v duchu. K hrudi si tiskla dítě zavinuté do zašpiněného povijanu. Spalo, ukolébáno pochybným bezpečím matčiny náruče.
Strážní ji dovedli až k Ochránci, kde se ztěžka zhroutila do kleku. Odevzdaně sklopila hlavu, její vlasy přikryly nemluvně jako opona.
„To je ona, alurime Galmore. Jmenuje se Ira,“ oznámil starosta s pohledem upřeným na tu trosku lidské bytosti, která před nimi čekala na svůj verdikt. Maryn si v Porcroftově tlusté tváři s údivem povšiml náznaku soucitu a smutku.
„Chci vědět, co se stalo,“ pronesl úsečně vyšetřovatel z Navirnaku. „Rychle, stručně.“
Zatímco staršina hledal vhodná slova, z davu se ozval nějaký ženský hlas: „Je to Prokletá! Prašivá čarodějnice! Tak to je! Nosí smůlu! Škodí!“
„Jasně, mně se kvůli ní málem v bouři převrátila loď!“ přidal se ihned někdo další.
„Usmála se na mě a já pak prohrál v kostkách!“
„Zabila Dorbena! Má na rukou jeho krev!“
Ochránce Galmor zbrunátněl a silně udeřil do země koncem své duté hole, ve které Maryn konečně poznal obávaný toston. Dosud ho sice nikdy na vlastní oči nespatřil, ale už o něm slyšel. Jako každý. „Ptal jsem se snad vás, červi!?“ zařval alurim ze všech sil. Dav okamžitě utichl, už ovšem nebyl tak pokorný jako prve. Blížilo se to, na co ti lidé tak dlouho čekali. Konečně.
Starosta se tvářil, jako by se několik posledních okamžiků vůbec neseběhlo, a klidným chraplavým hlasem vyšetřovateli sděloval: „Ira není místní, přišla k nám před nějakými čtyřmi lety. Byla tehdy ještě skoro děcko. Moc nemluvila, těžko říct, čím vším si prošla,“ povzdechl si a sklopil pohled ke klečící ženě. „Když je holka sirota a sama na světě, kdejaký darebák toho zneužije… vždyť sám víš, pane, jak to chodí. K cizím se lidi často chovají hůř než zvěř. Ale u nás se měla dobře. Dorben, směnmistr z naší provaznické manufaktury, se jí ujal. Vdovec, slušný chlap. Pečoval o ni jako o vlastní, jako o císařovnu. Starala se mu o domácnost, prala, vařila – a za to dostávala jídlo a stravu. Dokonce ji ani moc nebil. No řekni, pane, copak by si mohla přát víc?“
Zamračený Galmor jenom něco zabručel a snýtovaná tvář se mu trochu stáhla v grimase, která mohla znamenat cokoliv – úsměv i úšklebek. V tom divném obličeji nebylo snadné se vyznat.
„Jenže pak –“
Větu už otylý staršina nedokončil, přerušilo ho několik výkřiků z davu: „Očarovala ho! Uhranula! A udělá to samé i s námi!“ Kromě slov proletěl vzduchem i kus nějakého shnilého ovoce, který se rozprsknul schoulené, chvějící se Iře o hlavu.
Než stačil Ochránce něco říct, mávl Porcroft buclatou paží a zjednal si klid.
„Nevím, jestli Dorbena skutečně uhranula,“ pokračoval, „ale povila s ním dítě. A pak…“
„Zabila ho, aby po něm mohla dědit! Uřkla ho a zavraždila! Roztrhala ho na kusy!“
Tentokrát už starosta dav netišil. Jenom se podíval Galmorovi do očí a souhlasně přikývl. „Je to tak,“ prohlásil, když opět bylo slyšet vlastního slova. „Před týdnem sousedi zaslechli, jak se z jeho domu ozýval křik a pláč. Normálně si takových věcí nikdo nevšímá. Co se děje v soukromí, do toho nikomu nic není. Ale tentokrát to bylo něco víc. Dorben řval, nadával a hulákal, Ira křičela, spratek ječel, jako by ho na nože brali. A najednou ticho. To bylo snad ještě děsivější než ten virvál prve. Když pak lidi bušili na dveře, nikdo se neozýval. Tak tam vtrhli… mladý Horfist, který běžel jako první, se hned na prahu, odpusť mi ten výraz, poblil jako ožralý mrož a ostatní to nenesli o moc lépe. Celou sednici jako by někdo vymaloval na rudo. Nábytek na třísky, kolem se válely kusy masa a kostí, krev kapala ze stropu, stékala po stěnách, pokrývala úplně všechno… až tady na Iru. Seděla uprostřed, dítě v náručí, a jakmile chlapy uviděla, už otevírala hubu k nějakému dalšímu kouzlu. Asi z nich taky chtěla nadělat fašírku. Tak ji tady Fergus vzal rychle lopatou po hlavě a zavřeli jsme ji pod zámek. A hned poslali pro tebe.“
„Dítě jste jí nechali,“ konstatoval suše Ochránce.
Porcroft mu věnoval vyčítavý pohled. „Jsme přece lidi, pane!“
Galmor nic nenamítal, jen mlčky přikývl. Pak mávnutím paže poslal jednoho z pochopů do radnice. Ten zřejmě věděl, co se po něm žádá, jelikož vzápětí vyběhl s naditým vakem v náručí. Ochránce si jej zamračeně převzal, odložil si ho na nízkou zídku lemující terasu, a začal se v něm přehrabovat. Vyndal několik broušených fiólek, skleněných misek a prapodivných zařízení, o jejichž účelu se mohli všichni jen dohadovat. Pak zručně smíchal z různých pečlivě odměřených přísad dvě podivné tinktury, zelenomodrou si nakapal do levého oka a červenou do pravého. Zakousl se do rtu, na skráni mu naběhl pletenec svalů. Když bolest povolila, pomocí dvojice kožených řemenů si připevnil na hlavu zvláštní kovový mechanismus s pohyblivými výměnnými čočkami a začal si soukat levou ruku do zvláštně tvarované tuhé rukavice s manžetou sahající až k lokti. Teprve teď si Maryn všiml, že muž má na levačce jen tři prsty – z ukazováčku a prostředníčku mu zbývaly akorát kratičké pahýly. Rukavice tomu byla uzpůsobena.
Starosta chvilku společně s ostatními fascinovaně sledoval Ochráncovo počínání, pak si ale vzpomněl na své povinnosti a otočil se k Iře. Ta stále klečela na kamenné dlažbě, choulila se strachy, tiskla si k hrudi spokojeně vrnící dítě a ani nedutala. Pouze ramena se jí třásla marně potlačovanými vzlyky.
„No? Co k tomu řekneš?“ vyzval ji Porcroft ne zcela nevlídným hlasem. „Co se toho večera seběhlo?“
„Já… já… nevím,“ pozvedla Ira bázlivě hlavu. „On… bil mě, tloukl. Nejen tehdy, už dlouho…“
„Proto jsi ho chtěla zabít?“ ptal se starosta a díval se, jak Galmor ženu obchází a přes onen mohutný okulár ježící se páčkami ji bedlivě pozoruje ze všech úhlů.
„Ale já nechtěla!“ ohradila se. „Nevím, co se stalo… Najednou… najednou bylo rudo… všude krev…“
„Rostl v tobě hněv?“ zachraptěl Ochránce. Naklonil se k ní, trojicí prstů v rukavici ji chytil za bradu a zblízka se jí zahleděl do pravého oka. „Co jsi cítila?“
„Strach…“ pípla.
„Stejně jako teď?“
„Ne! Ne, on… Vždycky, když přišel z hospody, bil mě a nutil mě, abych mu byla po vůli,“ chrlila slova jedno za druhým, jako by doufala, že mají sílu ji zachránit. „Ale už jsem si za ty roky zvykla, vždyť tak přišla na svět i naše Debra. A ona je největší dar, který jsem od něj kdy dostala. Ten den ovšem přebral asi trochu víc, byl surový. Surovější. Udeřil dokonce i malou, mrštil s ní do křesla a mě srazil na podlahu. Víc… víc už si nepamatuju.“
Ochránce něco nespokojeně zabručel. Vrátil se k vaku, z dřevěného pouzdra vytáhl dlouhou dutou jehlu, otočil se a zabodl ji dívce do ramene. Ta překvapeně sykla a cukla sebou, neodvážila se však ani slůvkem zaprotestovat. Na rozdíl od její dcerky, kterou onen nečekaný pohyb vytrhl ze sladkého dřímotu: otevřela oči a začala pofňukávat. Galmor to ignoroval, otočil se k oběma zády a nechal krev skápnout do prohlubně v malém sklíčku, přidržel jej nad olejovým kahanem a zaujatě pozoroval, jak se rudá tekutina vypařuje.
Fňukání děcka se změnilo v pláč.
„Uklidni si toho fakana, Iro,“ sykl starosta.
„Má hlad,“ zašeptala provinile dívka a snažila se kolébáním svou dcerku utišit. Bez úspěchu, dítě zřejmě vycítilo okolní napjatou atmosféru a jeho nářek nabíral s každým nádechem na hlasitosti.
Vyšetřovatel z Navirnaku si zvolna stáhl rukavici, sňal si okulár a čistým hadříkem si vytřel uslzené oči.
Starosta se k němu přitočil a tiše se zeptal: „Už jsi hotov, pane? Co jsi zjistil? Budeš se chtít podívat do Dorbenova domu, kde se to stalo?“
Galmor navrtěl hlavou. „To nebude zapotřebí. Není pochyb o tom, že to, k čemu tu došlo, bylo dílem Prokletých sil.“
To byl signál, na který dav čekal.
„Zabijte ji! Čarodějnice! Pověste ji! A toho jejího pancharta s ní!“
„Těmi silami však nevládne ona!“ pozvedl Ochránce hlas.
Lidé na tržnici zmateně zmlkli.
„Tak kdo to tedy byl?“ zajímalo Porcrofta – stejně jako všechny přihlížející.
Galmor přistoupil ke klečící Iře, která k němu vzhlížela s novou nadějí v očích.
„Já… já…“ nadechla se, Ochránce však nečekal na to, co mu chce říct. Tasil z pouzdra u pasu svůj mohutný tesák a jediným plynulým pohybem usekl hlavu její dcerce. Dětská hlavička odletěla stranou, dlouhý cákanec krve zasáhl šokované vesničany v přední řadě. Bezhlavé tělíčko v matčině náručí znehybnělo. V celém prostranství by rázem bylo slyšet dopadnout hrách do ošatky.
„A ty,“ zachraptěl ostře vykonavatel rozsudku k dívce, „jak to, že jsi nenechala dítě otestovat? Nevíš snad, co říká zákon?!“
Ira neodpověděla. Její oči vytřeštěné hrůzou jej snad ani neviděly, přestala vnímat svět kolem sebe. Jen si tiskla mrtvé torzo k hrudi a bezhlesně si něco šeptala.
„Možná nevěděla…“ začal Porcroft.
„Neomlouvá,“ zamítl rázně obhajobu Ochránce a zabodl Iře nůž do srdce až po střenku.
Do čtvercové místnosti s vysokým stropem se skrz zaprášená okna prodíraly poslední paprsky dne. Prach tančil vzduchem jako plankton v mořském proudu a šikmé žluté prsty světla na něm vykreslovaly prapodivné obrazce, jako by se společným dováděním snažily naplno využít poslední okamžiky před příchodem noci.
Maryn zvolna přecházel sem a tam a bezmyšlenkovitě si pohrával se zeleným kamínkem, který měl pověšený na kožené tkanici kolem krku. Dřevěná prkna mu slabě povrzávala pod odřenými škorněmi a od téměř holých stěn se odrážela slabá ozvěna jeho kroků. Bez zájmu si prohlížel okolní výzdobu. Ne snad, že by stála za řeč. Místní lidé byli praktičtí, a tak neplýtvali námahou a prostředky na přehnané dekorování místa, které využili jen několikrát do roka, když zrovna potřebovali někoho uvítat na tomto světě, oddat ho nebo se s ním naposledy rozloučit.
V krbu u zdi naproti vchodu netopilo už několik měsíců, a ačkoliv venku již jaro pomalu dospívalo do léta, v místnosti panovalo vlhko a lezavo. Chlad, který stoupal ze zálivu, tu neměl žádného protivníka.
„Jak jsem to měl asi vědět!“ dolehl do síně z vedlejší kanceláře rozčilený chraplavý hlas. „Nestojím každému za zadkem! Na takové blbosti nemám čas!“
Odpovědi nebylo dobře rozumět, z tónu hlasu však běžel mráz po zádech. Maryn se radši tvářil, jako by nic neslyšel, a stejně tak i pochop, který stál v nedbalém pozoru vedle dveří, za nimiž Porcroft právě ctihodnému alurimovi vysvětloval svůj podíl na celé záležitosti s Prokletou. Ozbrojenec se lhostejně opíral o halapartnu, a zatímco hlídal, aby oba návštěvníci nedělali žádné nepřístojnosti, dával okatě najevo svůj nezájem a z vykotlaného zubu lovil jazykem zbytek oběda.
Iorvek seděl na dřevěné lavici u jednoho z matných oken, upíral prázdný pohled několik stop před sebe a mlčel. Už notnou chvíli neřekl ani slovo.
Maryn odstoupil od sady nepříliš zdařilých rytin a přešel k parapetu, na kterém stála sada dřevěných sošek pomalovaných vybledlými barvami. Ať se snažil sebevíc, nedokázal rozpoznat, co mají představovat. Možná alegorické ztvárnění ročních období, možná členy císařské gardy. Nebo děti na poli. Opatrně vzal jednu z postaviček do ruky, aby si ji prohlédl zblízka, ostré zakašlání od dveří ho však upozornilo, že strážný navzdory své nedbalosti není přece jen úplně slepý.
„No jo, jasně,“ zabručel Maryn a s přehnanou opatrností postavil figurku zpět na její místo. „Vždyť ji nechci ukrást.“ Pak na ni ještě jednou pohlédl a dodal: „To opravdu ne.“
Povzdechl si, podrbal se v krátkých hnědých vousech a zadíval se z okna na sluneční kotouč, jenž už zvolna mizel za střechami. Každý okamžik strávený mezi zdejšími čtyřmi stěnami mu přišel delší a delší.
„Už by taky mohli skončit,“ prohodil otráveně do prostoru. „Ještě chvíli a ustelu si tady, ať se to někomu líbí, nebo ne. Hele,“ otočil se na pohůnka, „nemůžeš tam juknout a zeptat se, na jak dlouho to budou mít?“
Pochopův výraz ovšem jasně sděloval, že tu není od toho, aby si nechával rozkazovat od nějakého cizince. Jen tam stál, mlčel a křivil hubu.
„No nic, no,“ povzdychl si Maryn, založil si ruce za zády a vydal se opět na svou nekonečnou cestu podél oken. Patnáct kroků tam, zastavit se, zhoupnout se na patách, patnáct kroků zpátky.
„Když jsem tu byl předloni,“ začal vyprávět, aby zaplašil ubíjející ticho, „chtěl mě starosta uložit na noc v jednom z baráků dole v zálivu. No jsem snad rybář, Iorveku, abych spal v nějaké chajdě na pontonech? Kdo se na moři narodil, tomu možná to ustavičné houpání nevadí, ale já patřím na pevnou zem. Tak jsem ho přesvědčil, aby mě nechal přespat tady na radnici. Tenkrát tu ovšem ještě nestála ta hrozná manufaktura, co páchne na hony daleko. Teď už bych tu nocovat nechtěl. Těžko říct, co je horší – jestli ten její smrad, nebo moře. Nejlepší by bylo, kdyby nás uložil dál odsud, třeba v hostinci nebo u někoho z místních. Jenže to se nestane,“ povzdechl si, opřel se dlaněmi o parapet okna a zahleděl se ven. „Přece jenom jsi zločinec, a i když s sebou máš vlastního hlídače, nikdo si tě pod střechu nevezme. Holt budeme muset vzít zavděk tím, co dostaneme. Iorveku, posloucháš mě vůbec?“
Vězeň konečně pozvedl tvář a probodl svého strážce podrážděným pohledem. „A posloucháš se ty? Tvoje starosti bych chtěl mít. Aby ses dobře vyspal. To jediný tě trápí.“
„Nechápu, že tě to pořád tak žere,“ pokrčil rameny Maryn, zapažil a s gustem se protáhl, až mu luplo v zádech.
Iorvek jen něco tiše zabručel, nervózně si promnul spoutaná zápěstí a sklopil zrak zpátky k podlaze.
„Vždyť víš, že udělal, co musel. A co je správné,“ zdůraznil Maryn. „Ta holka porušila zákon. Ohrozila celou vesnici. Jednoho člověka už zabila, tak ji nelituj. Její manžel byl možná zmetek a násilník, ale přesto si takový konec nezasloužil. Stát se to o pár let později, místo jednoho ožraly by to odskákala třeba půlka vsi. A všechnu krev by měla na rukou jen ona.“
Iorvek se nevesele uchechtl a hlas se mu trochu třásl: „Tobě se to mluví. V mojí kůži bys to viděl kapku jinak.“
„Tak o tohle tu jde?“ pozvedl mladík obočí. „Tobě je putna, co se stalo s ní. Bojíš se o sebe. O vlastní kejhák.“
„No a divíš se snad? Jestli se ten magor dozví, že jsem se taky zapletl s Prokletejma, dopadnu stejně! Šmik a utop se ve vlastní krvi, panáčku.“
„Zbytečně přeháníš,“ zavrtěl hlavou Maryn a sedl si na rozklíženou lavici vedle Iorveka.
Ten se na něj ostře podíval. Bělma s naběhlými žilkami zářily v té svraštělé, vyhublé tváři jako dva obviňující drahokamy. „Vážně? A kdo mu v tom zabrání? Ty snad?“
„Ano, já,“ přikývnul mladík a se slastným vydechnutím si natáhl nohy. „Je to moje práce. A kdyby to nestačilo, ochrání tě glejt od Kruhu,“ ukázal bradou na svou tornu opřenou o zeď. „Tomu se nebude protivit ani on. Jsou na něm podpisy lidí z Bratrstva. Ať si je třeba alurim, ale stejně musí skákat, jak pískají.“
„Hm… vsadíš na to krk?“
Strážný se zakřenil. „Tvůj určitě.“ Pak Iorveka poplácal po rameni a mírným hlasem řekl: „Jen klid. Věř mi.“
Maryn chápal, z čeho má eskortovaný zajatec strach. Rozsudky Ochránců prosluly svou rychlostí a nezvratností a členové Řádu o správnosti svých rozhodnutí zásadně nepochybovali. Nikdy. Navíc již v dřívějších dobách, kdy byli pouhými „bratry z Refiretitového kláštera“ a téměř nevycházeli za zdi svého sídla, o nich kolovalo množství divokých zkazek. Když pak z nich nový císař udělal krátce po svém dosazení na trůn jednu z opor své moci jako protiváhu Kruhu, neodvážil se jim už nikdo zkřížit cestu. Nezodpovídali se nikomu jinému než Nejvyššímu zákonu – a ten představovali oni.
V obecní síni zavládlo ticho, které rušily jen nezřetelné hlasy vycházející zpoza zavřených dveří do starostovy kanceláře. Maryn napínal uši, ale přesto se mu nedařilo zjistit, o čem se tam ti dva baví. Dovedl si to ovšem domyslet.
Iorvek náhle tiše, ale naléhavě pronesl: „V Laerstallu jsi tvrdil, že když budu spolupracovat, za pár let se vrátím domů. Všechno skončí. Doufám, že sis nevymýšlel, žes to myslel vážně.“
„Máš moje slovo. Nemluvím jen tak do větru,“ přisvědčil strážný a myslel to smrtelně vážně. Ačkoliv mnozí viděli v Kruhu jen obyčejné nemyslící sluhy spravedlnosti, pro něj měla ta práce hlubší smysl. Připomínala mu, že není jako jeho otec. „Klidně jsem tě mohl předhodit psům, udělat našim podobné divadlo, jako si vychutnali tady v Bílé. Ale každý by měl dostat šanci napravit svoje skutky. Proto jsem ti zajistil ono slyšení před tribunálem v Navirnaku. Když budeš spolupracovat, dobře to dopadne.“
Shrbený muž pokýval hlavou, jako by nad tím vším znovu přemýšlel. „Víš, jak mi bylo ty poslední dva měsíce?“ zeptal se po chvíli. „Čekat, jestli náhodou já nebudu další, koho potká nehoda? Jako Cartletona, jako Moiu… Toho už mám plný zuby. Chci přestat utíkat. Vidět zase ženu a syna.“
„Je ti ale jasné, že i když to půjde dobře, počkáš si pěkných pár let, než se ti to splní?“
Iorvek zvedl pohled k pohůnkovi, který pořád stál s tupým pohledem opodál, a prohlásil: „Na tom přece vůbec nesejde.“
„Kolik jsi říkal, že tomu tvému klukovi je?“ zajímal se Maryn. „Deset?“
„Jedenáct.“
„Až ho znova uvidíš, možná se už bude sám plavit po moři a prohánět sukně. Žena na tebe třeba počká… a třeba taky ne. Třeba se nebudeš mít kam se vrátit. Uvědomuješ si to?“
Vězeň mlčel, jen po vrásčité tváři se mu mihl temný stín. Pak odpověděl otázkou: „Už jsi někdy miloval někoho víc než vlastní život, Maryne? Tak moc, že bys dal cokoliv, jen abys s ním zase mohl být? Že bys vyměnil všechny peníze světa za možnost vidět vrásky kolem manželčiných úst, když se usmívá, pevně obejmout syna kolem ramen na jeho svatbě? Ženu jsem poznal… to už je víc než dvacet let. První dítě nám zemřelo ještě v kolíbce. Pak dlouhá léta nic. Když už jsme to chtěli vzdát, přišel Ister. Nemám na světě nikoho jiného než ty dva a udělám cokoliv, abychom opět žili jako rodina. Chápeš to?“
„Budeš muset mluvit před Tribunálem,“ konstatoval strážce z Kruhu. „Zopakovat před ním, cos mi řekl v Laerstallu. Zradit své bývalé parťáky, všechny do jednoho. A ti už nevyváznou jen s několika lety žaláře. Jakmile je chytíme, čeká je popraviště.“
Iorvek ztěžka polkl, ale souhlasně přikývl. „Vím to.“
Maryn se sám pro sebe spokojeně usmál a pak bez špetky škodolibosti prohlásil: „Tady vidíš, proč spravedlnost vždycky zvítězí. Tobě jde především o sebe. Nevěříš v žádný vyšší princip, v něco většího než je lidský život. Klidně hodíš přes palubu svoje přátele, jen abys dosáhl svého.“
Postarší muž se na něj zkoumavě zadíval, unaveně se opřel hlavou o stěnu a zavřel oči. „To nemůžeš pochopit. Nikdy jsi nikoho nemiloval, takže nevíš, o čem mluvím,“ prohlásil s lhostejným pokrčením ramen.
„No dovol, já že jsem nikdy… To je ale kravina,“ zasmál se pobaveně Maryn.
„Nemiloval,“ konstatoval suše Iorvek. „Jasně, měl jsi ženskou. A asi ne jednu. Šeptal jsi jim sladký slovíčka, ony zase tobě, možná jste to i mysleli vážně… Jenže žádnou z nich jsi skutečně nemiloval.“
„Fakt si to myslíš?“
„Rozhodně. Protože jinak by ses nemohl takhle blbě ptát. Časem to pochopíš.“
„Možná máš pravdu, možná ne,“ prohlásil Maryn a zamyšleně pohladil svůj přívěšek se zeleným kamínkem. „Ale stejně věřím, že existuje něco víc než já a moje štěstí. A že když jde opravdu o hodně, měl by mít člověk jasné priority. Jen tak ze zvědavosti…“ blýsklo mu v oku, „opravdu tohle děláš kvůli své rodině a touze být opět s nimi? Necítíš někde uvnitř, že je na čase, aby promluvila spravedlnost?“
Iorvek otevřel oči a věnoval svému společníkovi pohled plný pochybností o jeho duševním zdraví, nic už však říct nestihl. Dveře do starostovy kanceláře se rázně otevřely, až se pohůnek, dosud zcela netečný, lekl a sotva stačil uskočit, aby uhnul ramenaté postavě, která se v nich zjevila. Alurim Galmor se nezdál být v dobré náladě. Chladné oči v oné podivné tváři, jíž přetínala dlouhá rozšklebená jizva držená pohromadě několika kovovými cvoky, se upřely na Maryna na dobu mnohonásobně delší, než bylo mladému strážnému příjemné. Měl pocit, jako by jej Ochránce na místě soudil.
Pokud ano, dostal milost. Protentokrát.
Aniž by Galmor hnul brvou, stočil svůj mrtvolný rybí pohled na Iorveka. Vězeň ztuhnul a z tváře mu zmizela všechna barva, zrak však od mlčenlivého Bratra odtrhnout nedokázal. Jen drobné cukání spodního rtu prozrazovalo, že se nepřeměnil na kámen. Maryn už otevíral ústa, aby zasáhl, soudce se však nakonec beze slova otočil k východu. Kráčel trochu ztuha a opíral se o svůj toston, který ani v starostově kanceláři neodložil.
Maryn se po očku rozhlédl, jestli si nikdo nevšiml jeho úlevného vydechnutí, když za Ochráncem konečně zapadly dveře. Rychle si ovšem uvědomil, že veškeré jeho obavy jsou zbytečné. Pochop s halapartnou opět nasadil svůj netečný výraz, Iorvekovi se ještě nestačila vrátit krev do obličeje a co se starosty Porcrofta týkalo, jeho orosené čelo a zplihlé tváře jasně sdělovaly, že vůdce zdejší komunity strážcovy pocity jednoznačně sdílí.
„No, a teď vy dva,“ prohlásil unaveně tělnatý staršina Bílé a zažloutlým kapesníkem si přetřel olysalé temeno. „Počkat, tebe znám, že ano? Ty jsi Maryn, ten zástupce Kruhu z Laerstallu. No, tys mi tu chyběl. A ten druhý patří k tobě? Aha, už vidím pouta. Jasně, že patří. Tak pojďte dál.“
Ustoupil ze dveří, aby mohli návštěvníci projít do kanceláře, a zkoumavě se přitom zadíval na Iorveka. Na čele mu naskočila vráska a zamyšleně nakrčil obočí, pak ale sotva znatelně pokrčil rameny, zavřel dveře a přešel ke svému stolu, který se ztrácel pod hromadou lejster.
„Někam si sedněte,“ pokynul jim k bytelným židlím a ošoupaným mechanickým křesadlem zapálil kahan pod svíticím krystalem upevněným na zdi. Terbril už dosluhoval a pokrývala jej hustá pavučina prasklin, přesto jeho kalné žluté světlo dokázalo zaplašit nadcházející soumrak a s ním i tíživou atmosféru plnou nervozity a strachu, kterou zde zanechalo předchozí jednání.
„Nechceme tě obtěžovat, pane Porcrofte,“ začal zeširoka Maryn, „ale rád bych využil privilegia Kruhu a požádal o nocleh a něco k jídlu.“
„Jako obvykle,“ zafuněl otylý starosta a zamyšleně poklepal prstem na stůl. „Nemysli si, že se na tebe nepamatuju. Přespíte v rybářské kantýně, teď na noc v ní nikdo nebude. Kavalce tam nějaké jsou a o jídlo nouzi mít nebudete.“
Strážný se ani nesnažil zakrýt své zklamání. „Pane Porcrofte… doufal jsem, jestli by se pro nás nenašlo něco jiného. Třeba zase tady na radnici. Já a moře si zrovna –“
„Ne, už jsem řekl,“ odmítl staršina nesmlouvavě. „Vždyť říkám, že si tě pamatuju. Na pevnině tě nechci. Víš, cos mi nadrobil při té své minulé návštěvě? Slib mi prosím, že se tentokrát nebudeš chovat nevhodně.“
„Nevhodně?“ zazubil se Maryn a skrz jeho krátké husté vousy zableskl bílý chrup. Věděl, že se pohybuje po tenkém ledě, ale nedokázal si pomoci. „Vždyť jsem nedělal nic, co by nechtěla. Naopak, to ona si začala – a vezmu-li v potaz všechny okolnosti a co měla na sobě, myslím, že moje chování bylo naopak velice vhodné.“ Unavený pohled Porcroftových krhavých očí ho ovšem upozornil, že starosta nemá na žerty náladu. Radši zvážněl a pokračoval: „Neboj se, pane. Stejně se tady od parťáka nemůžu hnout na krok, a když je poblíž on, žádného vhodného chování se účastnit nehodlám. A děkujeme za tvou vstřícnost.“
„Hm,“ odfrknul si muž za stolem a trochu se uvolnil. „Nemáš zač. Promiň, jestli jsem příkrý, ale ten… to předchozí jednání bylo náročné. Nejsem zrovna ve své kůži.“
„To si dovedu představit,“ přikývl chápavě Maryn. I z oněch pár střípků zaslechnutých přes dveře si dal dohromady, že se nejednalo o přátelskou rozmluvu mezi dvěma dobrými brachy.
„Ještě mě kvůli tomu chce hnát k zodpovědnosti!“ vyplivl náhle Porcroft křivdu, která jej tížila. „Mě, věrného poddaného císaře! Dodržuju zákony, dělám, co je v mých silách, abych to tu nějak držel pohromadě, a tohle mám za to?“
Strážce i jeho vězeň překvapeně mlčeli, ten nenadálý výbuch emocí je zaskočil. Brunátný starosta chvíli ztěžka oddechoval s pohledem upřeným z okna, pak s heknutím vstal a pár kroky přešel ke zdobně vyřezávané skříni z lakovaného dřeva. Vyndal z ní poloprázdnou láhev kalné jantarové tekutiny a naučeným pohybem z ní vytáhl špunt. Kanceláří začpěl ostrý pronikavý pach velrybářské pálenky a Porcroft si zhluboka přihnul, až se mu zježily licousy.
„Zmetek jeden,“ ulevil si, když si vytřel slzy z očí. „No, ještě štěstí, že už zítra odjede. Hned ráno se vrací zpátky do Navirnaku.“
„No vida,“ zamnul si Maryn spokojeně ruce. „Tak to můžeme jít společně! Aspoň nám cesta líp uteče. Co ty na to, Iorveku?“
Jeho společník jen zalapal po dechu a naprázdno otevřel ústa.
Strážce se usmál a dodal: „To byl žert. Pochopitelně. Nebudeme alurima obtěžovat svou přítomností. Ani ho s ní provokovat, to by byl nerozum.“
„Hlavně že se dobře bavíš,“ zavrčel Iorvek nerudně.
Porcroft si ještě jednou krátce přihnul a vrátil lahev na její místo. Pak se opět posadil a kývl bradou k vězňovi. „Co vlastně udělal? Mám zesílit stráže? Asi ti nemusím vysvětlovat, že ze všeho nejmíň tu teď chci mít nějaký další poprask. Dnešek mi naprosto stačil.“
„Můžeš se ho zeptat přímo, není němý. Ale žádný strach. Tady Iorvek nebude dělat žádné problémy. Je se mnou dobrovolně… tedy, skoro. Že?“
„No, když to říkáš…“ pronesl pochybovačně Porcroft a opřel se na židli, až pod jeho vahou zapraštěla. „Tváří se jako vrah.“
Maryn jen mávl rukou. „Toho si nevšímej. Léta dělal pro Zaremina. Na Severním útesu u Prorokova zálivu měl nožířství, ve skutečnosti to však byla zástěrka pro překupnictví s magickými předměty, takže je trochu nervózní z toho, že jsme tu narazili na Ochránce. To je všechno. Bojí se, že by si spravedlnost mohla najít zkratku. On tadyhle Iorvek nebyl zrovna malá rybka. Mohl sis u něj koupit prakticky cokoliv – od lektvarů a drog přes bábinu chloubu až po očarované zbraně a zámky. Jenže spadla klec.“
Starosta se na Iorveka podíval a poklepal si prstem na masitý spodní ret. „Vzpomínám si, vzpomínám. Před měsícem to Kruh posílal v hlášení. A dokonce…“ začal se přehrabovat v listinách, jež se v neuspořádaných sloupcích vršily na jeho stolu, „… ano, tady to je. Nedávno jsem dostal tohle,“ řekl a vytáhl z chaosu úzký štůsek papírů.
Strážný si zběžně prohlédl sadu podobizen nevalné kvality, narychlo vyleptaných do tiskařských desek. „Vida, Iorveku, tohle jsi ty. Sice máš víc vlasů a větší ústa, ale jinak tě celkem trefili. A tohle jsou další zareminovci, kterým se podařilo vzít včas nohy na ramena a zmizet, že ano? No, je jich docela dost.“
„To je pravda,“ souhlasil Porcroft, „ale i tak byl pro Ochránce ohromný úspěch, že rozprášili takovou tlupu.“
„To je právě to, žádný úspěch to nebyl,“ oponoval Maryn, odložil laciné výtisky zpět na stůl a otřel si do kalhot prsty začernalé od tiskařské barvy. „Myslím, že se podařilo chytit jen mřenky, co plavaly na povrchu. Někdo je musel krýt, jinak by jim to nemohlo tak dlouho procházet – ne v Navirnaku, s palácem visícím přímo nad hlavou. A ten někdo pochopitelně prásknul do bot se zbytkem gangu… nebo ještě hůř, pořád sedí tam, kde je, a všem se pod vousy směje. No a tady do toho vstupuje Iorvek,“ nedokázal potlačit samolibou jiskru v oku. „Podařilo se mi ho přesvědčit, aby spolupracoval. Mohl by Kruh dovést k chybějícím nitkám. K těm, co vedou až nahoru.“
Pak se zarazil. Natáhl se znovu pro kresby a nakrabatil čelo. Zvolna procházel jeden list po druhém. „Pane Porcrofte,“ zeptal se po chvíli, „kdy vám ty portréty dorazily? A jakým způsobem? Běžnou služební poštou, nebo ji doručil osobně někdo z Kruhu?“
Starostu ta otázka zaskočila. „Jo, tak to už nevím, hochu. Takové věci hned pouštím z hlavy, mám jiné starosti. Ale z Kruhu tu oficiálně nikdo nebyl už delší dobu, to bych si pamatoval. Tak asi v poště, ta chodí dvakrát do měsíce. Ne, počkej, už vím,“ klepl se do nosu. „Před pár dny je přinesli nějací dva lidé. Nechali je tady, že prý kdyby se tu někdo z těch výlupků objevil, máme ho zadržet. Že se tu brzy zase staví.“
„Do prdele,“ zašeptal Iorvek, v obličeji náhle celý šedivý.
„Děje se snad něco, co bych měl vědět?“ zachraptěl podezřívavě Porcroft. „Měl jsem za to, že to byli nějací tajní. Myslíš, že ne? Že se nejednalo o normální pátrání? Pokud vím, po Zareminových lidech přece jde každý, kdo má ruce a nohy.“
„Těžko říct,“ prohlásil neurčitě Maryn. „Těžko říct. Hm. Říkáš, že tu byli před pár dny?“
„Víc to rozhodně nebude,“ potvrdil starosta.
„Takže až potom, co jsi poslal zprávu do Navirnaku?“ zašeptal ostře vězeň ke svému strážci. „Povídám ti, to není jen tak.“
Porcroft si nesouhlasně založil paže na hrudi. „Vidíte problémy tam, kde nejsou,“ prohlásil. „To, že sem dorazili právě teď, mohla být jen náhoda.“
„Náhoda. Jasně. Náhody mám nejradši,“ zatvářil se nespokojeně Maryn. „Vždycky mi dokážou udělat život mnohem zajímavější.“
„Jeden den… už jenom jeden zkurvenej den do Navirnaku,“ syčel Iorvek. „Já ti říkal, že si nemáme zacházet. Zítra jsme tam klidně mohli dorazit. Bylo by po všem.“
„A pokud bychom měli smůlu, cestou by nás potkala nějaká náhoda. Ne, udělali jsme dobře, že jsme se tady stavili. Pane Porcrofte, ty nám asi nemůžeš dát na cestu nějakou eskortu?“ zeptal se strážce, ale odpověď předem znal.
Staršina Bílé se krátce zasmál. „Myslíš někoho, kdo by ti byl co platný v boji? Zkus hádat.“
„Do prdele,“ zavrtěl Iorvek hlavou a přetřel si dlaněmi obličej. „Co budeme dělat? Jestli mě tady někdo v okolí hledá a ví, kam máme namířeno…“
Maryn se trpce usmál. „Obávám se, že nakonec budeme přece jen muset velectěného alurima naší přítomností obtěžovat. Ale neboj, můj slib platí. Jsi pod mou ochranou.“
„No to mě fakt uklidňuje,“ hlesl Iorvek, kterému kalné světlo terbrilu náhle připomnělo hasnoucí pohled dívky, jež umírala s tesákem zabodnutým v hrudi a s bezhlavým dítětem v náručí.
Mořem zmítal nepokoj. Mohutné vlny dorážely na skalnaté útesy, které se zde tyčily třicet sáhů nad hladinu, tříštily se o ně a opět se stahovaly zpět, aby za okamžik znovu zaútočily s neztenčenou silou. Však ony jednou zvítězí. Drobné kapičky vodní tříště létaly tak vysoko, že je čerstvý vítr odnášel až nahoru na pevninu, kde se úzká, štěrkem sypaná cesta vinula podél pobřeží směrem do Navirnaku.
Počasí se kazilo. Od jihu se hnaly těžké mraky barvy zašlého olova a s nimi příslib bouře, jaké se koncem jara vídají jen velmi zřídka. Kdo mohl, už se raději poohlížel po nějaké střeše, pod kterou by se včas schoval.
Maryn takové štěstí neměl.
Jen co vyrazili z Bílé, nasadil bratr Galmor ostré tempo, a ačkoliv mírně napadal na pravou nohu a musel se při chůzi opírat o svůj těžký toston, rozestup mezi ním a zbývajícími dvěma poutníky se zvětšoval. Neohlížel se. Rázoval stále dál, zcela lhostejný k tomu, zda mu ostatní stačí.
Strážný si zatáhl ruce hlouběji do rukávů a stočil koutek úst v nakyslém úšklebku. Iorvekovi asi ostentativní nezájem navirnackého alurima vyhovoval, jenže Maryna se to z nějakého důvodu dotýkalo. Bral to osobně, už od včerejšího večera v něm hlodalo trpké rozčarování. Nešlo jen o to, že zatímco prominentního hosta ze sídelního města ubytoval starosta v útulném hostinci na pevnině, on a jeho vězeň museli strávit noc ve skřípějící pontonové chajdě smrdící rybinou a kdoví čím dalším. Přes to by se přenesl. Jenže od chvíle, kdy zaklepal u Galmorova pokoje, mu Ochránce dával najevo jen přezíravé pohrdání. Mlčky a se špatně skrývaným despektem v očích nechal Maryna vysvětlit situaci, v níž se ocitl, prostudoval si pomačkaný glejt se sedmi podpisy a po chvíli přemýšlení suše prohlásil: „Ten úkol přijímám.“ A když se chtěl strážný ujistit, že okolnosti Iorvekova provinění nevyprovokují soudce k nějakému nepředloženému činu, jen mrazivě připomněl svá předchozí slova a zabouchl dveře dřív, než jeho návštěvník stačil dokončit větu. Nechal ho před nimi stát jako školáčka, nebo hůř – nevítaného podomního prodejce.
Teď ten nevrlý služebník spravedlnosti rázoval kolébavým krokem kus před nimi a Maryn z něj už notnou dobu neviděl víc než holou lebku, impozantní ramena zakrytá plátěným pláštěm a široký štít pověšený na torně. A uvědomoval si, že je tomu vlastně rád. Cokoliv bylo lepší než s ním vést rádoby nezávaznou konverzaci. Z představy, že by se musel dívat do těch chladných rybích očí a ptát se na jména vnoučat člověka, který mu připomínal spíš mechanismus bez srdce a svědomí, jej mrazilo po páteři.
Uvědomoval si, že by se nad sebou asi měl zamyslet, ale nemohl si pomoci. S Galmorem sice stáli na stejné straně, oba prosazovali zákon a sloužili vyššímu dobru, jenže přesto cítil mnohem víc sympatií k překupníkovi, kterého šel předat spravedlnosti. Snad kvůli tomu, že v onom vyhublém vězni s tváří zbrázděnou hlubokými vráskami dokázal vidět člověka se všemi jeho skrytými radostmi a starostmi, s chybami, jichž se dopustil a které se třeba může pokusit napravit… Zato Ochránce budil dojem stroje, plnícího zadané úkoly bez přemýšlení, bez otázek a tím pádem i bez touhy po odpovědích. Jako by z něj léta služby vysála poslední špetku lidství.
Pohlédl úkosem na Iorveka. Tomu ostré tempo pochodu očividně neprospívalo. Na tváři mu naskákaly rudé fleky, ztěžka oddychoval a co chvíli s tichým zaklením klopýtl. Pouta na nohou sice nebránila v běžné chůzi a jen znemožňovala běh, jenže i tak nepovolovala zajatci natáhnout krok natolik, aby ostatním dvěma mužům bez potíží stačil. Jeho dlouhé nohy musely kmitat o něco rychleji a toto nepřirozené tempo jej znavovalo. Protestovat si zřejmě v Ochráncově blízkosti nedovolil, bylo však jasné, že to už moc dlouho nevydrží.
„Bratře Galmore, počkej,“ zavolal Maryn dopředu na muže, jehož těžké škorně dupaly po cestě, jako by se jí chtěly za něco pomstít.
Holohlavá postava se zastavila. „Co?“ práskla vzduchem jediná slabika, aniž by se alurim otočil. Iorvek té přestávky okamžitě využil a v předklonu chytal druhý dech.
„Na chvíli si odpočineme,“ prohlásil strážný a snažil se, aby v jeho hlase nezazněl ani náznak prosebného tónu. Zodpovědnost za vězně měl přece on, hrome!
Galmor zhluboka nasál vzduch, až se mu nozdry rozšířily, a zvolna přejel zrakem po okolí. „Ne,“ odpověděl pak stroze a znovu vyrazil.
„No tak moment, jaké ‚ne‘?“ nedal se odbýt Maryn. „Cením si toho, že ses uvolil nás doprovodit, ale nemusíme být v Navirnaku ještě dnes. Tímhle tempem co nevidět padneme. Kam máš tak napilno?“
„Odpočineme si až v lese,“ prohlásil holohlavý a mávl rukou k zelené linii stromů, jež lemovala obzor po pravé straně. „Tady bychom byli všem na očích. Stejně půjdeme skrz něj, tu chvíli to ještě vydržíte.“
Chtěl udělat krok, jenže to už stál vousatý mladík u něj, položil mu ruku na paži a jemně jej natočil čelem k sobě. Snažil se, aby to gesto nepůsobilo příliš troufale, uvědomoval si však, že nejspíš marně.
„O jakém lese to mluvíš?“ zeptal se. „Cesta jde pořád na jih, podél pobřeží.“
„Cesta možná. My ne,“ stál si za svým Galmor a jeho výraz jasně sděloval, že debata je u konce.
Maryn toho začínal mít tak akorát dost. S přezíravostí a povýšenectvím, s nimiž k němu člen elitního řádu přistupoval, by se ještě smířil. Jenže to přece neznamená, že musí snášet všechny jeho vrtochy!
„Podívej, bratře,“ prohlásil rozhodně. „Asi jsme si prve nerozuměli. Já musím dovést Iorveka do sídelního města, a to bez zbytečného otálení. Nemohu se toulat sem tam po kraji. Mám přece povinnost –“
Nedomluvil. Galmor se k mladíkovi pomalu naklonil, jeho rybí pohled se mu vpíjel přímo do duše a v chrčivém hlasu se zračilo opovržení: „Tak bys ji snad mohl začít brát vážně, nemyslíš?“
Strážný nasucho polkl a od hlavy k patě mu přejel závan chladu jako pokaždé, když na něj zjizvený Ochránce upřel svou plnou pozornost. Ovšem necouvnul ani o píď. Nadechl se, podíval se do těch matných očí připomínajících vyhaslé terbrily a odpověděl: „Já ji tak beru. A ty? Nenechám se vláčet křížem krážem po říši, aniž bych věděl proč.“
Galmor si ho chvíli měřil pohledem a pak pokynul hlavou k cestě vedoucí podél mořského pobřeží. „Říkal jsi, že na vás někdo možná bude číhat. Pokud máš pravdu – a já si myslím, že ano – tak tam na vás čekají určitě. Když to vezmeme přes Orenhaln, možná se jim vyhneme. Ne že by mi vadilo zamazat si ruce od krve,“ prohlásil a koutky úst se mu pohynuly v náznaku neveselého úsměvu, „ale nevidím důvod, proč jim to usnadňovat.“
Nato si nadhodil na zádech tornu s přivázaným štítem, opřel se o toston a bez dalšího ohlédnutí vyrazil dál na jih, aby po několika krocích odbočil na sotva znatelnou stezku vedoucí na západ k lesu.
„Má pravdu,“ otočil se Maryn k Iorvekovi, kterému se už do tváře vrátila normální barva. „Jsem vůl, že mě to nenapadlo taky. Tak co, můžeš?“
Stárnoucí pašerák si povzdechl. „Kdybys mi sundal ta pouta z nohou, bylo by to pro nás oba mnohem jednodušší.“
„Ty jsi od rána samá legrace,“ pronesl suše strážný. „Tak pojď, ať se tam dostaneme dřív, než nám spadne obloha na hlavu.“
Srovnal krok se svým vězněm a společně se vydali k hradbě stromů, která se přibližovala o poznání pomaleji než těžká bouřková mračna na obloze.
~~~
Loděnice, milíře i výhně říše sice prosluly svou ohromnou nenasytností, Orenhalnský hvozd je však už po celé generace trpělivě krmil svou zdánlivě nevyčerpatelnou zásobou dřeva. Za staletí tu lidé pokáceli bezpočet sosen, dubů i jasanů, a přesto se rozloha lesa nezmenšila snad ani o píď. Jen vzácné romaony ubývaly mnohem rychleji, než je příroda dokázala obnovovat. Najít v posledních letech nějaký, jenž by unikl hladovým kladkovým pilám dřevorubců, byl téměř malý zázrak.
A jeden z těch zázraků se právě teď košatil Marynovi nad hlavou. Na jedné z jeho spodních větví seděl vypasený černý havran, zvědavě si strážce pořádku prohlížel a vůbec si nevšímal výhrůžných mraků, které jako by se nad toto místo slétaly ze všech stran. Nebo na ně možná čekal, kdo ví?
Zatímco si Iorvek, opírající se zády o kmen jednoho z posledních romaonů, mnul zápěstí a kotníky a mračil se na celý svět, Galmor zachmuřeně přecházel kolem jejich provizorního tábořiště. Zamyšleně pozoroval oblohu, z níž měly co nevidět začít proudit přívaly vody. Přemýšlel. Zhluboka nasál hutný vzduch plný vůně tlejícího loňského listí, těkal pohledem mezi okolními stromy a něco si nespokojeně bručel. Vrátil se na stezku, po níž přišli. S nakrabaceným čelem hledal jakékoliv nezvyklé stopy, a když se nesetkal s úspěchem, vyhoupl se s krátkým zafuněním na kmen mohutného dubu, který musela před časem vyvrátit nějaká děsivá bouře, a rozhlížel se po okolí z větší výšky. Rozšklebená, ocelovými cvoky snýtovaná jizva na tváři se mu nespokojeně kroutila.
Navzdory veškeré snaze neobjevil nic podezřelého. Na klidu mu to ovšem zřejmě moc nepřidalo.
Opatrně seskočil dolů, položil si toston za povalený kmen, shodil ze zad tornu a sedl si na zem. Po chvilce přehrabování vyndal ze zavazadla malou kameninovou dózičku.
„Bratře Galmore…“ oslovil Ochránce Maryn.
„Hm?“ zabručel alurim, aniž by zvedl hlavu. Odzátkoval nádobku, vzduchem zavanula pronikavá kafrová vůně.
„Chtěl jsem se omluvit za svoje předchozí chování,“ řekl strážce upřímně. „Pochyboval jsem o tvém úsudku – a spletl jsem se.“
„Hm,“ odpověděl hřmotný muž bez zájmu a začal si vyhrnovat pravou nohavici.
„Máš představu, za jak dlouho dorazíme touhle cestou do Navirnaku? Přiznám se, že jsem Orenhalnem ještě necestoval, znám ho jen z map,“ zajímal se Maryn, který se rozhodl, že se pokusí nebrat si Ochráncovo chování osobně. Možná byl ten holohlavý, potetovaný medvěd prostě takový.
Galmor zvedl zamračený pohled k nebi a po chvíli přemýšlení odvětil: „Kdyby nám přálo počasí, dorazili bychom k západní bráně zítra navečer. Ale v tomhle počasí? Přehlédneme jednu srnčí stezku a bude nám trvat hodiny, než chytíme znovu správný směr. A po hlavní cestě skrz les nepůjdeme, ta může být hlídaná taky.“
Strážný souhlasně kývl. To, co bojovník s Prokletými říkal, dávalo smysl. „Ty to tu asi dobře znáš, že?“ zajímal se.
Alurim si mlčky, s nebývalou pečlivostí a jemností rozbaloval obvaz, jímž měl omotané koleno, a nechával Marynovu otázku bez odpovědi, až se zdálo, že ji přeslechl. Nakonec stroze prohlásil: „Párkrát jsem tudy procházel. Jen párkrát. Ve východní části se neztratím.“
Oba jeho společníci hypnotizovaně sledovali jeho počínání. Posledními vrstvami bělostné látky již prosakovala červená skvrna se zažloutlými okraji, a když zmrzačená levačka s chybějícími dvěma prsty s nesmírnou opatrností odstranila poslední kusy obvazu, objevila se ošklivá, hnisající rána zející z boku oteklého kloubu.
Iorvek sykl. To zranění muselo ohromně bolet.
Maryn překvapivě pozvedl obočí. Tohle má být noha člověka, kterému cestou sotva stačili? „To nevypadá dobře, bratře,“ prohlásil opatrně.
Galmor jen lhostejně pokrčil rameny, nabral na prst trochu zelené masti z nádobky a jal se ji krouživými pohyby nanášet na otok.
„Kdy se ti to stalo?“ zeptal se zvědavě strážný, který nemohl od mokvajícího poranění odtrhnout zrak. „A jak?“
„Víš, co je živá garota? Ne? Takový tenký, pružný, asi sáh dlouhý šlahoun osypaný trny. Jakmile se obtočí kolem něčeho živého, začne utahovat sevření, dokud sám nepraskne… a to trvá dlouho,“ vysvětloval holohlavec netečně a dál si ošetřoval ránu. „Ošklivá zbraň, zvlášť když se ty trny napustí jedem. Nechce se to pak hojit.“
Iorvek na hnisající kloub zaujatě hleděl, dokonce si k Ochránci o kousek přisedl, aby lépe viděl. „Jestli byly ty trny napuštěné zorzou,“ prohlásil po chvíli, „existuje na to protilék. Vím to, měl jsem ho u sebe v krámě. S ním by se ti to vyčistilo během dne, maximálně dvou. Určitě by se stačilo poptat –“
„Zapomínáš snad, s kým mluvíš?!“ zavrčel výhrůžně Galmor, až se zdálo, že se obloha zatáhla ještě víc. Překupník se rychle stáhl do bezpečné vzdálenosti a zatáhl hlavu mezi ramena.
Maryna ovšem ta myšlenka zaujala. „Iorvek to určitě nemyslel nijak zle, bratře,“ hájil svého vězně. „Konstatoval fakt, na tom není nic špatného. A tohle zajímá i mě už delší dobu. Boj proti Prokletým není žádné peříčko; nebylo by jednodušší, kdybyste proti nim používali jejich vlastní zbraně?“
Ochránce po něm loupl temným pohledem, ve kterém se mu zablýskla jiskřička výsměchu. „Vůbec nevíš, o čem mluvíš. Jak si s těmi silami jednou začneš, není cesty zpět. Je to čiré zlo.“
„Vždyť jsou i takoví, kteří se snaží pomáhat,“ namítl strážný a rychle dodal: „Nehájím je, to v žádném případě. Někteří ale svoje prokletí ovládnou tak, aby z toho měli ostatní užitek. Kolik špatnosti napácháš tím, když vyléčíš na smrt nemocné batole? Nejsou všichni jako ta… to dítě z Bílé…“
„Debra,“ pronesl chladně Galmor. „To dítě se jmenovalo Debra. A její matka Ira.“
Alurim zavřel dózičku, vyndal z tlumoku čisté obinadlo a jednu otočku po druhé začal koleno opět obvazovat. „Nemáš pravdu,“ řekl po chvíli. „Všichni jsou stejní. Rány, které jejich síly způsobí, se nehojí, leda zase s jejich pomocí. Jenže to je past. Jakmile si je totiž jednou pustíš k tělu, sám je pozveš dál a otevřeš se jim, zmocní se tě a pokřiví tvou mysl. Pohltí tě. Zanechají za sebou jen chaos a zkázu.“
Maryn se pochybovačně pousmál. „Promiň, bratře… zdá se mi, že trochu přeháníš. Dotek Prokletých není žádný mor. Každým městem, každou vesnicí tu a tam projde nějaký člověk, který potají prodává různé lektvary, mastičky a amulety. Vím to, sám jsem jich u nás v Laerstallu pár chytil. Většinou to byli podvodníci a ten jejich kontraband neměl žádnou moc. Občas se ovšem nějaký soused zázračně uzdravil, i když už mu tančila smrt za postelí, a rozhodně za to nevděčil svému štěstí, o tom nikdo nepochyboval. Ale mohu ti odpřisáhnout, že se z něj žádná zrůda nestala.“
Galmor uložil kameninovou nádobu s mastí i použitý obvaz zpátky do tlumoku, zavřel jej a stáhl si nohavici. Pak se postavil, zkusmo zatížil pravou nohu a s bledým pohledem upřeným do mladíkových očí prohlásil: „Změní je to. Nenávratně. Vím, co jsem viděl.“
Strážný se nechtěl dohadovat. Věděl, že by to nemělo smysl. A navíc na něj znenadání padla únava, které nedokázal čelit. Všechny zvuky v okolí utichly a vzduch zhoustnul jako melasa. Iorvek, jenž seděl vedle něj, se zvolna kýval z jedné strany na druhou a stěží dokázal udržet otevřené oči. Dokonce i opodál stojící Galmor náhle zívl tak mocně, až mu luplo v pantu.
Maryn zatnul zuby ve snaze ubránit se neodolatelnému nutkání následovat Ochráncův příklad, jenže marně. Nozdry se mu rozšířily a čelisti mu od sebe páčila neviditelná síla. Ten boj nemohl vyhrát, tak zavřel oči a poddal se tomu. Jeho plíce v jediném okamžiku zaplavila vlna dusného vzduchu, ze které mu zalehlo v uších a po předloktích přejel mráz.
Nebe už celé zčernalo, mraky se hnaly ze všech stran přímo nad ně a kroužily v obřím víru.
„Už aby ta mizerná bouřka přišla,“ zabručel ztěžka a krátce zatřepal hlavou v marné snaze si ji pročistit. „Úplně mi z ní hučí v uších.“
„To není… ech… není… nor-mální,“ šlapal si na jazyk Galmor a klesl na kolena. Obrátil oči v sloup, až se přítmím zaleskla jeho bělma s popraskanými žilkami, a začal si něco mumlat nebo možná monotónně prozpěvovat. Hlava se mu při tom zakláněla stále víc, až si div nezlomil vaz. Strážný si ovšem jeho počínání nevšímal. Nekoordinovaně mrkal každým okem zvlášť, jazyk mu ve vyprahlých ústech zdřevěněl a chytit nějakou myšlenku bylo s každým nádechem čím dál obtížnější.
Holohlavý Ochránce se náhle narovnal, veškerá únava z něj zmizela. Přelétl bystrým pohledem po okolí a napjatě vydechl: „Jsou tady.“ Strhnul z torny svůj černý štít a přehodil si jej přes rameno, pak z vaku vytáhnul obří trojprstou rukavici a navlékl si ji na levačku. Víc nestihl. Přišli.
Maryn omámeně sledoval, jak se u stromu kus od něj náhle zjevila drobná, štíhlá postava v hnědém plášti. Možná tam stála již delší dobu a on si jí všiml teprve nyní, ale jeho zakalenému zraku se zdálo, že vystoupila přímo z kmene porostlého popraskanou kůrou jako nějaký duch. A jako duch se i pohybovala. Ladně, rychle a neslyšně. Udělala pár plíživých kroků směrem s nim a tasila dýku. V očích jí blýskal příslib smrti, strážný však nedokázal pohnout ani prstem. Svět před ním se vlnil a ztrácel barvy, s každým novým nádechem se měnil v říši věčného spánku.
Vedle něj ležel na zemi na boku Iorvek. Spadlá víčka se mu občas jemně zachvěla, po bradě mu kanula slina.
S vypjetím všech sil pootočil hlavu. Přes padlý strom zahlédl dvě další nezřetelné osoby. Jedna stála poblíž cesty s rozpaženýma rukama a zakloněnou hlavou, druhá se blížila k nim. V pravačce držela svíci hořící modrým plamenem, který se natahoval směrem k Marynově skupině a nakláněl se sem a tam, jako by si je zvědavě prohlížel.
Galmor hbitě vyskočil na kmen stromu, přehodil si toston do levé ruky a mocným obloukem mrštil svou tornu na člověka se svíčkou. Ten s něčím takovým očividně nepočítal a ani se nepokusil uhnout. Zavazadlo jej udeřilo přímo do hlavy a svou vahou jej téměř strhlo na zem. Svíce zhasla. Svět okamžitě získal zpět své ostré kontury a neviditelná tíže z hrudi mladého strážce zmizela tak nečekaně, až zalapal po dechu. Jen ve vzduchu stále visela jemná skořicová vůně.
Konečně viděl Maryn všechny tři útočníky naprosto jasně. Ta postava s dýkou, která se vynořila ze stromu poblíž něj, nabrala podobu mladé dívky se šátkem přes spodní část obličeje, nepoddajnými vlasy spletenými do krátkého tlustého copu a divokým pohledem trýzněné šelmy. Muž, jenž se je zřejmě snažil omámit očarovaným plamenem, už měl nejlepší roky za sebou, stáří si na něm ale dosud nevybralo téměř žádnou daň. Široká ramena a býčí šíje nenechávaly nikoho na pochybách o jeho fyzické síle, ačkoliv jeho nakrátko ostříhané vlasy i vousy už svítily barvou throngladského sněhu. Přezka na Ochráncově torně mu natrhla kůži na čele, tenké rudé stružky stékající kolem hustého obočí si však nevšímal. Oči nespouštěl z Galmora.
Poslední z trojice byla postarší žena v poněkud neforemných šatech, které původně musely patřit osobě plnějších tvarů, než jakými se mohla pyšnit ona. Jako jediná se zatím ani nepohnula, jen stála u vyšlapané stezky a s dlaněmi otočenými vzhůru a očima rozevřenýma dokořán zírala do víru mraků, jež se jim svíjely nad hlavami.
Marynovi z ní běžel mráz po zádech.
Dívka se zakrytou tváří zkroutila ruku v zápěstí a bleskurychlým pohybem hodila svou dýku po Galmorovi, který stál na padlém kmeni a snažil se nabít toston. Ochránce jen nastavil ráně záda a zbraň se neškodně odrazila od štítu, aniž by na jeho matně černém povrchu zanechala jediné škrábnutí. Nejmladší členka přepadového komanda zasyčela nadávku, tasila z opasku nový nůž a vykročila. Zrak jí padl na Iorveka. Stáhla si šátek a ošklivě se na ležícího vězně usmála. Překupník se snažil pozpátku odplazit co nejdál od ní, odrážel se spoutanýma nohama od země a kroutil rameny, jako by dostal záchvat padoucnice, ale i když kráčela velmi zvolna, vzdálenost mezi nimi se zkracovala.
„Maryne,“ zvolal třesoucím se hlasem. „Tak něco dělej! Slíbils to!“
To už strážný svíral v jedné ruce meč, v druhé hůl a obezřetně se k ní vydal. Postavil se tak, aby Iorveka kryl vlastním tělem, ale nepřibližoval se k dívce blíž, než musel. Nechtěl se bezhlavě pouštět do boje proti nepříteli, kterého neznal a jenž ho mohl snadno překvapit.
Vražedkyně znenadání mrštila dýku kupředu, svého protivníka ale netrefila. Čepel jej minula přinejmenším o celou stopu a zabodla se do povaleného stromu za jeho zády.
Napjatý mladík si oddechl a čekal, kdy žena tasí další nůž. Ta místo toho zmizela. Prostě se rozplynula ve vzduchu jako pouhý přelud. Rána loktem, kterou v témže okamžiku utržil do ledvin, ovšem byla skutečná až příliš. Vyhekl bolestí a překvapeně se otočil. Stála tam a právě prudkým pohybem vytrhávala dýku z kmene.
Na údiv a přemýšlení, jak se za něj mohla tak rychle dostat, neměl čas. Se zaťatými zuby se postavil do střehu, a zatímco krátkým seknutím po skráni odváděl její pozornost, chystal se ji ve skutečnosti bodnout holí do břicha a vyrazit jí dech. Výpad nedokončil, Galmor jej předstihl. Pevná kožená bota nakopla dívku plnou silou přímo do spánku a srazila ji na kolena. Nůž jí vypadl z ruky. Holohlavý ani na okamžik nezaváhal, namířil toston a jizva se mu zkřivila vztekem. Z takové blízkosti prostě nešlo minout. Mladá vražedkyně však rychle hmátla po zbrani ležící na zemi, poslepu ji odhodila stranou… a opět zmizela.
Maryn to fascinovaně sledoval. V okamžiku, kdy se smrtící kužel drobounkých jehel neškodně zabodával do země a vyrýval v ní hlubokou brázdu, zjevila se dívka kus od nich, s dlaní na rukojeti letící dýky. Několikrát se i s nožem ve vzduchu přetočila, načež dopadla do trávy a tvrdě narazila do kmene nedalekého dubu. S námahou se postavila, ovšem když jí strážný pohlédl do tváře, uvědomil si, že ta se jen tak nevzdá. Raději zemře, než aby utekla z boje. Zášť, která jí sršela z očí, měla téměř hmatatelnou podobu.
Náhle jím smýkl nečekaný poryv větru a přinutil jej udělat dva vrávoravé krůčky vpřed. Překvapeně se ohlédl přes rameno. Zatímco se Galmor věnoval útočnici, která ohrožovala strážného a jeho vězně, bělovlasý muž došel až k ležícímu stromu a nadouval tváře. Uragán, který mu vycházel z úst, právě popadl hřmotného Ochránce a smetl jej v kotrmelcích na zem.
„Co s tím bude, Liesso?“ zvolal vztekle Prokletý. „Už jsi to měla mít dávno připravený!“
Žena stojící opodál jen mírně pozvedla rozpažené ruce, slabě zaskučela a hlava jí cukla vzad. Zablesklo se a svět na okamžik vyplnila ohlušující rána hromu. Muselo udeřit někde v jejich těsném okolí, Maryna v nose zaštípal pach ozónu smíšený se slabým nádechem spáleniny.
„Tak se aspoň snaž, čubko mizerná!“ zaječel bělovlasý a vytáhl z volného rukávu dlouhý tesák.
Galmor se převalil za padlý kmen, odepjal si od pasu malý váleček a jeho silné, mozolnaté prsty začaly složitě přebíjet toston.
„Zaměstnej ji,“ sykl na Maryna a dál se věnoval své zbrani.
Strážný přikývl, pozvedl meč i hůl do střehu a zvolna, obezřetně zkracoval vzdálenost, která jej dělila od dívky. Potlačil nutkání se ohlédnout a zjistit, co dělá ten muž, jenž je nejprve omámil a pak sfoukl Ochránce na zem, jako by nevážil víc než list pergamenu. Nesměl ovšem svou protivnici spustit z očí, a tak mu nezbývalo než doufat, že mu Galmor kryje záda.
Dvojitý přesun stál mladičkou Prokletou hodně sil, a to jistě nejen kvůli karambolu, jímž skončil ten poslední. Jedno oko jí temnělo krví z prasklé žilky, sípavě oddechovala a z levého ucha jí na krk stékal tenounký rubínový pramínek. Přesto se na Maryna lačně usmála a připravila si nůž k novému hodu.
Možná si jen při krkolomném dopadu prokousla ret, ale vyceněné zuby jí pokrýval červený potah. Vypadala děsivě.
Dýku, kterou z krátkého nápřahu mrštila strážcovým směrem, téměř nebylo vidět a ona sama se již začala rozplývat ve vzduchu. Jenže strážný to očekával. Upustil meč, sevřel pevně hůl oběma rukama a plynulým máchnutím odrazil zbraň přímo k zatažené obloze. Stalo se přesně to, v co doufal. Dívka už nestačila připravené kouzlo přerušit a v následujícím okamžiku se zhmotnila u nože, jenž tou dobou svištěl vysoko nad zemí.
Ve výkřiku, který se jí vydral z hrdla, se vztek mísil s překvapením a úlekem. Sotva se však stačila vzpamatovat, už se s bezmocným mácháním pažemi řítila k zemi. Ještě rychle odhodila nůž a pokusila se k němu opět přemístit v naději, že jí to ochrání před nárazem, jenže na to se jí nedostávalo sil; pouze na kratinký okamžik mírně vybledla, nic jiného se nestalo.
Dopadla tvrdě jako žok mouky na mlat a tentokrát nevyvázla jen s několika odřeninami. Zůstala ležet na zelené trávě sbalená do klubíčka, držela se za nohy a plakala bolestí.
V tu chvíli se z nebe ozvalo další mohutné zadunění, při kterém se všem okolo zachvěly vnitřnosti. To už Iorvekovy nervy nevydržely. Vyskočil a rozběhl se pryč, jenže pouta na nohou ho daleko nepustila: hned druhý krok byl delší než pevné řemení, a zatímco dolní část těla zůstala na místě, ta horní pokračovala v pohybu. S vyjeknutím se svalil jen kousek od zraněné dívky.
„Teď!“ zaječela žena stojící u cesty. Spodním obloukem hodila k padlému stromu jakousi kouli, otočila se a plnou rychlostí se rozběhla do lesa. Muž, který se mezitím ukryl za kmenem jednoho z okolních romaonů, mrštil další sféru, a dokonce i zraněná Prokletá s očima plnýma slz si roztřeseně sáhla do záňadří.
Iorvek netušil, co přesně mají ti tři v plánu, ale nehodlal jen tak čekat, až se to dozví. Vrhnul se na dívku, zalehnul ji, čelem ji udeřil do kořene nosu a spoutanýma rukama ji začal vší silou škrtit. Zmítala se pod ním, chrčela a plivala nadávky, překupník ji však nehodlal pustit a dál jí zarýval prsty do hrdla. Aby jej ze sebe neshodila, obkročmo si na ni sedl. To neměl dělat: vycítila příležitost, smýkla se pod ním a prudce vykopla kolenem. Vrásčitý muž táhle zavyl a skulil se na bok. Zkrvavená vražedkyně se rychle zvedla do kleku, natáhla se po dýce ležící opodál a zabodla ji Iorvekovi do stehna. Víc nestačila, v tu chvíli jí totiž Maryn zlomil o hlavu svou hůl.
Padla obličejem do trávy, z bezvládných prstů se jí vykutálela kovová opalizující koule velká asi jako jablko. Strážný se po ní natáhl, než se jí ovšem stačil dotknout, Galmor ho prudce odstrčil stranou, sám popadl předmět do zmrzačené levačky chráněné podivnou rukavicí a plnou silou jej hodil směrem, kde se kryl vůdce přepadového komanda.
„K zemi!“ zavelel alurim a sám se vrhl za padlý kmen.
Maryn jej bez přemýšlení následoval.
Svět se rozletěl na tisíce kousků, ohlušující rána silnější než obě předchozí trhala ušní bubínky a nutila srdce vyskočit skrz sevřená hrdla. Bělavě modrý blesk udeřil jen tucet kroků od nich do prostoru ohraničeného trojicí koulí – přímo do romaonu, za nímž se krčil bělovlasý Prokletý. Strom se rozštípl na dvě poloviny, vzplál jako pochodeň a zasypal okolí krupobitím hořících třísek.
Na okamžik zavládlo ticho, ve kterém Maryn jen zvolna zjišťoval, zda vůbec ještě žije. Opatrně zvedl hlavu. Na větvích okolních stromů plápolaly drobné plamínky, které však prudký vichr rychle uhasínal. Z nebe začaly padat první olejnaté kapky deště a zkrápěly okolní dílo zkázy.
Vrávoravě se postavil, potřásl hlavou a několikrát zmateně zamrkal. Zdálo se, že je po všem. Otočil se, převalil ležící dívku na záda a několikrát ji udeřil do tváře ve snaze přivést ji k vědomí.
„Prober se, čubko, teď si pokecáme,“ cedil mezi zuby.
„Uhni,“ zachraptěl opodál stojící Galmor a vyplivl krvavou slinu.
Maryn jej poslechl a tázavě na něj pohlédl. Holohlavý mu ale nevěnoval pozornost, namířil toston a zmáčkl spoušť. Roj jehel se slabým zasvištěním přeměnil ženinu hlavu a hrudník na krvavou kaši.
Strážce překvapeně zalapal po dechu. „Zbláznil ses?“ zařval do kvílejícího větru. „Jak z ní teď dostanu, kdo je poslal?“
„A proč tě to zajímá?“ zahuhlal Galmor, který kvapně sbíral svoje věci ze země a ustaraně pozoroval oblohu. „Tohle s vámi nemělo nic společného.“
„Jak to můžeš říct? Vždyť –“
„Ten paznecht Ulssyn rozhodně nešel po vás,“ zavrtěl hlavou navirnacký Ochránce, dvěma pohyby připevnil štít zpět na tornu a hodil si ji na záda. „Zaremin není zas takové zvíře, aby si ho mohl dovolit. Ten měl spadeno na mě, vy jste se k tomu jenom připletli. Hm, měli bychom zmizet.“
„Myslíš, že se vrátí?“ zapochyboval Maryn.
„Možná. U toho hajzla nikdy nevíš, už se vylízal z horších věcí. Ale tady za chvíli půjde o krk i bez něj.“
Jeho poslední slova téměř zanikla v rachotu hromů, jenž zněl, jako by se trhala obloha. A možná to tak i bylo. Bouře, kterou temné síly soustředily nad toto jedno místo a pak ji ponechaly jejímu osudu, se zřejmě chtěla pomstít světu pod sebou za utrpěné příkoří a smést každého, kdo se jí postaví do cesty.
Oba ozbrojenci popadli sténajícího Iorveka každý pod jedním ramenem, nadzvedli jej a spěšným klusem se rozběhli pryč – co nejdál od romaonu rozštípnutého přivolaným bleskem. Už tedy neviděli, jak za chvíli do stejného místa udeřil další výboj a rozmetal zbytky mrtvého stromu na kusy.
© 2017 Rozepiš.cz - Created by Hofmanix