Přála bych si aby jednou když půjdu po ulici si lidé na sebe usmívali, v jejich pohledu nebyla vidět závist, majetnitská dispozice či pouhá přetvářka. Chtěla bych vidět lidi štatsné, plné elánu a energie, vždyť to přeci není tak složité ne?
Znala jsem jednu ženu, která pro mě byla inpirací a motivací, byla to okouzlující dáma. Malá vzrůstem ale s velkým srdcem. Chodila vždy krásně oblíkaná,vždy nosila černo hnědé šaty s bílou zástěrou, silonky a černé botičky a naočích měla velké tmavé bríle, vypadalo to legračně, byla jako moucha s krásnými šaty.
V baráčku kde bydlela neměli zavedenou vodu protože se byt stavěl za války a na vodu nikdo nemyslel, takže kdokoli k ní přišel měl hned v předstíni velký červený kýbl aby jí natočil vodu, byla už stará a jelikož bydlela v horním patře, tak jsi pro vodu sama nemohla dojít.
Měla velký byt, kuchyň byla celá laděna dobíla a na stole, vždy měla čerstvě upečené tvarohové buchty, jé, jak já je milovala. Obývák byl velmi rustikální, málo nábytku ale přesto hodně, vypadalo to tak jak v paláci, v trůním sále, v místnosti, která jí byla velmi blízká. Největší dominantou této secesní místnosti byl černý klavír, který stál uprostřed. Tak ráda jsem na něj hrávala, ještě v době, když jsem hrát neuměla, musela mít se mnou velkou trpělivost ale vždy mě jen pozorovala a potulně se usmívala a v jejích očích bylo vidět to štěstí, ta radost, energie, kterou v sobě ukrívala, byla to prostě dáma s velkým D.
Měla těžký život, když byla malá, rodiče jí zemřeli při auto nehodě a ona byla dána do dětského domova, na pospas svému osudu. Slovo dalo slovo a ve svých 18 letech se vdala a čekala prvního potomka. O pár let později čekala druhého, v tomto namáhavém období, přišla první rána života a to když jí zemřel její milovaný manžel.Najednou zůstala sama, její milovaný odešel a ona musela uživit svojí rodinu s platem učitelky hry na klavír.
Děti vyrostli a odešli, zůstala sama, děti na ní kašlali a ona pořád neztrácela víru a byla pozitivně naladěna. Se svou dcerou nemluvila, nikdy neřekla co se mezi nimi odehrálo ale bylo na ní vidět, že jí to velmi trápí. Bohužel dcera doslova ve svých 35 letech velmi závažnou nemoc s kterou nemohla sama fungovat a byla dána do speciálního centra, ve kterém jí bylo „dobře“. Než se jí toto stalo stačila se vdát a mít syna a dceru. Syn byl hodný a svou babičku navštěvoval co se jen dalo. Později, když měl vlastní rodinu se kterou babičku navštěvoval ale už né tak často jako kdysi. Narodila se mu dcera, se kerou za babičkou jezdíval, ta jí učila hrát na klavír, povídala si s ní, chovala jí, byla vždy tak šťastná, když tam byla, ale i ta dcerka byla šťastná, měla velmi ráda, bohužel se její rodiče rozvedli a ona už svojí prababičku nikdy neviděla.
Jeho sestra už tak hodná nebyla, velmi se podobala své matce a to hlavně v chování, svojí babičku odsoudila a od své plnoletosti jí neviděla.
Život k této paní nebyl zrovna dvakrát milý, hrál si s ní, měl na ní nastraženy různé překážky, které musela zdolat, avšak i přes tyto trable všedních dní, se s tím vším poprala a zůstávala plná optimismu v lepší zítřky.
Paní o které jsem vám vyprávěla byla moje prababička a já byla ta holčičika, se kterou sedávala u klavíru. Dodnes mě mrzí, že jsme neměli příležitost se výdat i v době, kdy naši už nežili spolu.
Ikdyž od svých dětských let jsem jí neviděla vím, že je tu ikdyž už nežije, se mnou, chrání mne a ve své podstatě i podporuje v tom co dělám, děkuju babi, doufám, že andělíčkové ti vodu nosí a ty se s ní nemusíš tahat sama :** Zdravím do nebe, doufám , že ti je tam dobře.
Každý znás má připraveny různé zkoušky, které nás posouvají vpřed a naplňují náš život touhou avšak tyto pomyslné „zkoušky“ jsou mnohdy tak těžké, že nemůžeme najít cestu, jak z nich ven a proto pak tak lehce zklouzáváme do smutku, depresí a vzteku, který mnohdy vede až ke ztrátě těch nejbližších , které v životě máme. Sama jsem byla součástí této situace, která vedla až ke ztrátě své vlastní duše, což je hrozné, když vezmeme v potaz, že vlastně ona jediná, je tu s námi až do našeho posledního výdechu.
Člověk o kterém vám chci povyprávět byl mi velmi blízký, byl to člověk, který byl vždy tak odhodlaný, na všechno měl odpověď, všemu rozuměl a já ho nesmírně obdivovala a milovala. Bohužel na tomto světě si vždy vybral tu ohnivou cestu, která mu většinou jen podkopávala nohy a nikdy mu nepřinesla nic dobrého.
Své dětství neměl jednoduché, doma na něho jen nasazovali a měli za sluhu, bez lásky, úcty bez čehokoli. V dospělosti když se oženil si manýry rodičů, přinesl i do své rodiny a to když se mu narodila dcera. Měl jí rád ale chtěl z ní mít něco, co nikdy nebyla a nechtěla být. Chtěl mít všechno dokonalé, úžasné a chtěl aby k němu lidé vzhlíželi, což se mu mezi námii chvíli dařilo ale jen z jednoho prostého důvodu protože si je kupoval, nikdy nevěřil, že mít rád znamená milovat člověka v dobrých i zlích časech, že, mít rád znamená vzájemná důvěra a úcta k tomu druhému, že to je pravý účel rodiny a rodinného zázemí, bohužel toto on nikdy nepochopil a žil v přesvědčení, že peníze jsou to jediné co tvoří rodinu, vlastně věřil v to, že peníze jsou vlastně taková cenná listina, která mu dává pocit, že má rodinu díky této listině, nedokázal si připustit, že by ho měl opravdu někdo rád a mohl ho milovat.
Byl to úspěšný podnikatel, který rád rozhazoval penězi a rád se chlubil, povyšoval nad ostatními, že on je ten kdo tady velí, on je ten kdo má moc, že on je ta osoba, před kterou by se měli všichni klanět. Stal se z něj obrovský egojista, ego bylo jeho druhé já a vlastní duše se tímto dusila a dusila se tak dlouho až se jednoho dne udusila úplně a z jeho těla odešla do nebe, kde je její místo.
Přišla doba, kdy jeho firma už neprosperovala a on se ocitl na rozcestí… Kam šel je asi jasné, svojí rodinu, která ho milovala nezávisle na tom jestli měl 1 kč nebo 2 kč zatratil a tím ztratil úplně všechno na čem si v době ještě když mě svojí drahocenou dušičku zakládal.
Nechci ho soudit nebo udsuzovat, vždyť každý znás máme právo se rozhodnout , jakou cestou jít a že, se zvolil tu „špatnou“ cestu je přeci jen a jen jeho volba, je to jen a jen jeho rozhodnutí. Sama jsem tohoto příběhu byla součástí a můžu vám říct, že nic pěkného to není ale zas na druhou stranu je to pěkné v tom , že člověk najednou dostane svobodu a žije si svůj život a né život, který někdo chce aby žil..
Říká se, že peníze vládnou, že jsou tak cenné a vzácné ale je to skutečně tak? Co je víc peníze či vědět, že je tu pro nás někdo, který nás má opravdu rád bez ohledu na nějaké ty peníze?!
Člověk o kterém jsem vám vyprávěla byl můj děda, ze kterého na tomto světě zbylo už jen ego, takže hodně štěstí egojisto, třeba si to všechno jednou uvědomíš. J
© 2017 Rozepiš.cz - Created by Hofmanix