Jane

Kapitola 1

Londýn 1827

Nasazuji si černou krajkovou masku s ladícími peříčky. Skvěle mi padne, - Bodejť by ne, když jsem za ni utratila téměř veškeré své jmění! - slušivá a přitom mi zakrývá značnou část obličeje. Vždy jsem milovala škrabošky, zvlášť tu anonymitu, kterou s sebou přinášejí. Nikdo nikdy nezjistí, kdo jsem. Opravu doufám, že mi ta maska dnes k něčemu bude. Moje nejlepší přítelkyně z oboru mi vždy moc pomáhala už od začátku, co jsem to začala dělat... Je to už rok, pomyslím si. Právě dnes mi doporučila zajít do jednoho klubu v Londýně. Abych byla přesná, je to klub pro vyšší třídu neboli šlechtu. Pro obyčejnou šlapku ze západní ulice je to opravdu moc velké a drahé, ale pokud půjde vše podle plánu, dá se vydělat i pěkné jmění. 
Znovu se na sebe podívám do toho již popraskaného a sešlého zrcadla. Ještě trochu upravuji tmavě kaštanové vlasy, zapletené v  jednoduchém drdolu s jednou volnou lokýnkou, která padá přes rameno. Na ruce si natahuji dlouhé, černé, krajkové rukavičky, které mi sahají od prstu až k loktům. Pak pohledem putuji po svých dlouhých červeně sametových šatech opět s černou krajkou. Jsou perfektně dlouhé - od země je dělí půl centimetr. Mají šněrovací zapínání a chybějící rukávy dávají prostor k odhalení mých ramen. Jejich živůtek je opravdu nehorázně prostopášný, ale potřebuji ho, abych tam zapadla a dostala se k těm nejlepším mecenášům. Je pravda, že mi ty šaty dělají perfektní dekolt a v místech, kde mi korzet společně s látkou rudých šatů nadzvedají a zpevňují ňadra, se po červené látce line černá krajka dál po hrudi a uvolňuje se u boků až k zemi. 
Rty si ještě přejíždím tmavě červenou rtěnkou. Tak! Dokonalé... pomyslím si, pro sebe úlevně. Beru si svou malou taštičku, do které si házím zbytek svých liber a odcházím ze svého bytu. Rozhlížím se po cestě. Venku se už začalo stmívat, než dorazím do středu města, bude už ebenová tma. Povzdechnu si. Snad mi pojede nějaký dostavník. 
Najednou mi před očima někdo tleskne. Překvapeně zamrkám. 
„Valenty? Vypadáš překvapeně.“ podotkne Elisen. 
Omluvně se usměji.“ Jen jsem se trochu zamyslela." 
„Tak přesně tohle nedělej. Nikdy! Zvlášť ne mezi těmi muži. To přeci už znáš… Oni si musí vždy myslet, – a to vezmi na vědomí! – že jediné, na co my myslíme, jsou právě oni. Musíme z nich být uchváceni,… vždyť to znáš. Když si všimnou, že přemýšlíme a uvažujeme, tak se naštvou a…“ ušklíbne se a mrkne na mě. Přesně vím, co myslíš…
„Já vím.“ Řeknu omluvně. „Doufám, že mi pojede nějaký dostavník do města.“
„To jsem už zařídila. Nesmíš tam nikdy přijít, jako nějaká podřadná děvka.! Buď jako oni, sváděj pohledy - navazuj oční kontakty, krátké a svůdné - každý tvůj pohyb musí být pro ně skličující. Donuť je slintat a toužit po něčem co jim můžeš dát bezpodmínečně jen ty. Tvá slova musí být omamná, na to taky nezapomeň. Ukaž, že jsi lepší.“
"Neboj se.“ polknu. „Nejsem tak sebevědomá, chytrá a znalá jako ty. Myslím, že zapadnu jen tady. Možná bych tam nemě...“
„Tak na to rychle zapomeň! Jsi krásná a mladá. Máš nádhernou postavu a oni budou po tobě šílet. To si pamatuj. A ty šaty, škraboška a všechno... Prostě vypadáš k nakousnutí.“  
„Děkuji. Začínám být nejistá.“
„Hlavně nezapomeň chodit... Jo a vezmi si tohle.“ řekne a podá mi černý vějíř. Občas je hodně panovačná, ale má pravdu. I ona je moc krásná. Má dlouhé černé vlasy, modré šaty s výstřihem o trochu menším než já a na ruce se jí houpe vějíř.
„Co jsi to říkala s tím odvozem?“ ptám se.
Pomalu mě otáčí a já před sebou vidím v celku pěkný kočár se dvěmi, hnědými koni. U dveří stojí kočí a rukou mi ukazuje, abych vešla. „Přesně tady.  A už jdi, ať si seženeš toho nejlepšího." žene mě tam. Rychle nastupuji dovnitř, kočí za mnou zavírá dvířka. Vykláním se z okénka. 
„Počkej... Já to ale nemám čím zaplatit." 
„Neboj." mrkne na ně, "Už jsem to vyřešila." 
Aha. 
„Děkuji ti - moc.“
„Nemáš zač.“ odpoví, zářivě se na mě usměje, odstoupí od kočáru a mávne na kočího, který se okamžitě rozjíždí dopředu směrem k městu. 
S pomalým výdechem se propadám více do sedačky, v hlavě se mi míchají částečné obavy, zároveň s nadšením. Co tak hrozného se tam může stát? Nic na co bych už nebyla připravená. Ale i přesto ve mně převládá neklid.
Ne.
Teprve teď si uvědomuji, že tyhle šaty nezakrývají všechno. Odlepuji se od sedačky a jednou rukou si pátrám po pravé lopatce, snažím se po hmatu najít cejch. Naštěstí nahmatávám jen jemnou látku. Díky! Lilie je dobře schovaná pod korzetem i látkou šatů. Znovu se opřu o opěradlo a zavřu oči. 

Omlouvám se za chyby .. Vždy něco přehlédnu... Přeji pěkné počtení a snad zase jindy... :)