Cokoliv se může stát dnes v noci
Dnes v noci
Když jsem se vracel domů, z vlakového nádraží, byla již tma, svítilo pouze pár pouličních lamp, a ani ty nesvítily tolik, aby osvětlily celou ulici. Říkal jsem si, že i když si touhle brigádou na vlakovém nádraží vydělám hodně peněz, tak vracet se domů každý den z práce po půlnoci není přesně to, co bych si od letních prázdnin představoval. Pomalu jsem se coural k domovu. Když jsem slyšel hodiny odbíjet půlnoc a zhasly i poslední lampy na málo osvětlených ulicích, vytáhl jsem baterku abych si mohl posvítit na cestu. Jen co jsem ji rozstvítil objevil se proti mně muž. Byl vysoký asi metr devadesát, měl černou koženou bundu a rifle. Ten muž se objevil jakoby odnikud a vypadalo to, že má hodně na spěch. Už to vypadalo, že kolem mě jenom projde a bude pokračovat svou vlastní cestou. Když v tom jsem zaslechl jak říká: „Dej si pozor, dnešní noc nebude jako ty ostatní“. Chtěl jsem se ho zeptat co to má znamenat, jenže když jsem se otočil, muž byl pryč. Řekl jsem si tedy, že to byl nejspíš nějaký podivín a šel jsem si dál svou cestou.
Celou dobu co jsem šel k domovu jsem nemohl zapomenout na onoho podivného muže. Proto jsem si sáhl do kapsy s tím, že si dám na uklidněnou cigaretu. Místo cigaret jsem tam však našel lísteček na kterém stálo: Pokud budeš mít nějaké problémy, hoď tento lístek na zem. Těch podivností už bylo dnes dost, pomyslel jsem si a lístek zahodil do prvního koše, který jsem po cestě potkal. Ve druhé kapse jsem našel poslední cigaretu a zapálil si.
Noční atmosféra byla docela příjemná a cesta mi ubíhala rychle, když v tom se mi začalo zdát že je něco špatně. Šel jsem dál a přemýšlel co by to mohlo být. „Něco se tu děje“, pomyslel jsem si, „jen nemohu přijít na to, co to je.“ A pak mi to došlo. Psi. Neslyším štěkot psů. V tuhle dobu tady je přeci spousty psů a všichni na mě při cestě domů vždycky štěkali. Je tohle to, o čem mluvil ten záhadný muž? Nebo se toho bude dít ještě víc? Myšlenky se mi v hlavě rojily jak hejno včel a já jsem začínal mít strach. Pro jistotu jsem se rozhlédl kolem sebe. A v tu chvíli se to stalo. Přibližně 50 metrů za mnou stála postava zahalená v plášti. Nevěděl jsem kdo to je. Pouze jsem věděl, že od ní musím co nejrychleji utéct. Rozeběhl jsem se tedy první uličkou a doufal že mě nedohoní. Po pár minutách běhu jsem konečně zastavil. Podíval jsem se za sebe, a když jsem zjistil že tam nikdo není, dost se mi ulevilo. Ovšem zjistil jsem že jsem si zaběhl pěkný kus od domova. To zas bude cesta. Řekl jsem si a pokračoval k domovu ulicí co nejdál od oné postavy.
Doufal jsem, že to je všechno co se téhle noci mohlo stát, ale něco mi říkalo, že tahle noc ještě zdaleka nekončí. Šel jsem svižným krokem a koukal do každé uličky, i za sebe, jestli za mnou nikdo není. Když už to vypadalo, že by to mohlo být v pořádku, nahlédl do jedné uličky a tam znovu stála, ona postava v plášti. Úplně jsem se vyděsil: Jak se tam mohla tak rychle dostat!? Ta ulice je nejméně 100 metrů dlouhá, ještě k tomu na druhou stranu než jsem předtím utíkal a ta postava za mnou určitě neběžela tím jsem si jistý. Když najednou se ona postava otočila na mě. I pod jejím pláštěm a na takovou dálku jsem si všiml jak na mě upírá své rudé oči. Náhle se ke mě začala přibližovat a já jsem zůstal stát, úplně nehnutě a jenom jsem si pomyslel: Kroky. Nejsou slyšet kroky. Ona nejde. Ona se snad vznáší! Můj strach by se nedal popsat žádnými slovy a pouze jsem stál na místě a nevěděl co dělat.
Když v tom jsem si uvědomil, že něco pevně svírám v pravé dlani. Když jsem ji otevřel, zjistil jsem, že je to onen papírek. Ale to není možné! Pomyslel jsem si. Ten jsem přeci dávno předtím vyhodil! Více jsem nad tím ovšem neměl čas přemýšlet. Ta záhadná postava už byla skoro u mě. Slyšel jsem pouze šum pláště, který táhla po zemi za sebou. Na poslední chvíli jsem pustil papírek na zem a omdlel jsem.
Když jsem se vzbudil právě začínalo svítat. Postava nikde a nade mnou stál onen podivný muž, kterého jsem potkal včera večer. Pomohl mi na nohy a řek jen: „Neboj, už je vše v pořádku.“ Zvedl jsem se ze země a chtěl jsem mu poděkovat a položit spoustu otázek, ale on už tam nebyl. Na zemi ležel pouze onen papírek a když jsem ho zvedl, byl prázdný.
Celou cestu domů jsem pak přemýšlel pouze nad dvěmi otázkami. Kdo byl ten záhadný muž a jak věděl, že se tohle všechno stane?
Komentáře
Druhé setkání
Už je to pár měsíců, co jsem potkal onoho podivného muže a potom prožil nejstrašnější noc svého života. Mezitím mi skončily prázdniny a začal jsem znovu chodit do školy. Jmenuji se David a jsem ve čtvrtém ročníku střední školy, čeká mě už jen maturita a poté snad vysoká škola. Až do teď šlo všechno v pořádku, dokonce i ve škole se mi dařilo a známky byly docela dobré, a tak jsem byl celkem spokojený.
Právě se procházím po náměstí a snažím se do hlavy nacpat ty tuny informací na zítřejší písemku z češtiny. Lampy už zase poblikávají a kolem mě je skoro tma. Na silnici vedle chodníku, po kterém zrovna jdu, projel právě pár aut, ale jinak je všude klid. Když tu najednou se podívám na druhou stranu ulice a tam. Ano, je to určitě on, ten muž z té noci. To on mě přeci varoval před tou postavou. A byl to on kdo mě nejspíš zachránil. Ale, co tady dělá a proč se kouká na mě? Ne, on se na mě nekouká, kouká se někam za mě.
Otočil jsem se tedy a spatřil jsem to. Jenom pár metru za mnou stála postava v černém plášti, oči jí rudě zářily a pomalu se ke mně přibližovala. Začal jsem pomalu ustupovat ale ona byla rychlejší. V tom se muž rozběhl přes silnici směrem ke mně. Postava na něj krátce pohlédla a potom se otočila zpět ke mně. Cítil jsem na svém obličeji její smradlavý dech, byla už úplně u mě. Zvedla hlavu a já jsem mohl poprvé nahlédnout pod její kápi. To co jsem viděl mi vyrazilo dech. Byl to nějaký muž, ale tak znetvořený obličej jsem ještě neviděl. Nevím vůbec jestli tomu co jsem viděl se dá říkat obličej. Byl černý jako uhel, celý vrásčitý a chyběla mu pravá půlka vrchního rtu, místo kterého byly vidět pouze zuby. Oční důlky byly propadlé a v nich se vznášely pouze dva malé rudé diamanty, které měly nejspíš představovat oči. Byl to opravdu děsný pohled.Muž přiblížil svůj obličej ještě více k mému a pouze zašeptal: „Víme o vás všechno. A o tobě také. Neboj se. Již brzy budeme dost silní na to abychom vás všechny zničili.“ Poté o krok ustoupil a vyslovil nějaké slovo. Najednou se objevil záblesk a muž zmizel. Nezbylo po něm vůbec nic.
Mezitím ke mě doběhl ten druhý muž. „Jsi v pořádku?“ Zeptal se. Vlasy jsem měl zježené hrůzou a sotva jsem mohl dýchat. „Ne nejsem!“ Zakřičel jsem na něj nejhlasitěji, co mi to můj zděšený hlas dovolil. „Co to má všechno znamenat?! Proč po mě jde a co to bylo vůbec za zrůdu? A vůbec, proč mluvil o tom, že nás všechny vyhladí a koho tím nás vlastně myslel?!“ Měl jsem spoustu dalších otázek ale v tuhle chvíli mě nejvíce zajímaly tyhle. Muž mi položil ruku na rameno a pronesl téměř mateřským hlasem. „Dneska toho už na tebe bylo až dost. Jdi domů a vyspi se. Zítra se tady sejdeme ve čtyři hodiny odpoledne a slibuji, že se pokusím odpovědět na všechny tvé otázky.“ „Ale...“, začal jsem namítat. „Už ani slovo.“ Zarazil mě muž. “Zítra se všechno dozvíš.“ Po těchto slovech vyslovil další neznámé slovo a rozplynul se. Ale bez žádných záblesků, prostě jen tak splynul se vzduchem a byl pryč.
Druhý den jsem ve škole nedokázal myslet vůbec na nic jiného, než na onoho muže a na to, co se od něj dnes dozvím. Po škole jsem si tedy jenom hodil tašku s učením domů a utíkal zpět na to náměstí, kde jsem se měl sejít s tím záhadným mužem. Nevím jestli to bylo kvůli tomu, že jsem se chtěl dozvědět, co se to děje, nebo kvůli tomu, že jsem to chtěl mít brzy za sebou, ale prostě jsem na místo dorazil o 15 minut dřív. Sedl jsem si tedy na lavičku a řekl si, že si alespoň promyslím všechny otázky, na které se chci zeptat. Avšak neuplynulo ani dalších 5 minut a uslyšel jsem za sebou známý hlas ze včerejška: „Jsi tady poměrně brzy.“ Řekl muž a posadil se vedle mě. „Vypadá to, že ti dlužím vysvětlení.“ „To si taky myslím.“ Opáčil jsem. „Neboj se, všechno ti řeknu.“ Řekl mi muž. „Ale tady to je moc nebezpečné, vezmu tě na nějaké bezpečnější místo.“ Poté vyslovil několik neznámých slov.
Vzduch kolem mě najednou zřídnul a vše se změnilo. Najednou kolem mě bylo bílo a já jsem se vznášel v něčem, co snad ani nebyl náš svět. Všude kolem mne bylo spoustu smaragdově zelených stuh které se vznášely jen tak ve vzduchu. Vypadaly sice všechny stejně, ale já jsem věděl, že jsou každá úplně jiná. Vedle mě se vznášel ten muž a vypadal, že něco hledá. Najednou sáhl po jedné stuze a zatáhl za ni. V tu chvíli se začal ten bílý svět rozplývat a objevoval se úplně nový svět. Ten svět ovšem nebyla země. Na rozdíl od země byl menší, půlka byla tvořena mořem a druhá půlka zemí. Ale ne takovou zemí, jakou jsem znal u nás. Nikde nebyla žádná továrna ani nic podobného. Všude byly lesy a louky a vypadalo to, jako by se té přírody nikdy nikdo nedotkl. Tak k tomuto světu jsem se teď obrovskou rychlostí řítil a vypadalo to, že do něj snad narazím a rozlámu si všechny kosti. Na poslední chvíli muž vyslovil nějakou větu a začali jsme zpomalovat. Pomalu jsme dopadli na měkkou trávu. Objevili jsme se na mýtině. Kolem nás byly pouze stromy a jediné, co tady snad nebylo vytvořeno přírodou, byla lavička stojící na břehu malého potoka. Právě k té lavičce jsme nyní s oním mužem kráčeli. "Posaď se." Řekl mi a sám si sedl na druhou stranu. "Tady nás nikdo nebude rušit a můžeme si promluvit o všem, co by jsi měl vědět."